Divadlo

Mlčení bobříků ve Studiu Palmoffka

6.2.2016

V pátek 12. února bude mít premiéru ve Studiu Palmoffka Divadla pod Palmovkou autorské inscenace Tomáše Dianišky Mlčení bobříků v režii Jana Friče.Totalitní horor o nástrahách skautingu je příběhem z dávných časů, kdy na Letné stály sochy Bohů a prostý lid se krčil pod jejich krutovládou. Jen několik lidí se jim dokázalo vzepřít a bojovat proti nim. Hra je inspirovaná skutečnou událostí o neuvěřitelném žertu skrytém v naší historii.

O autorech:

Tomáš Dianiška – autor hry

Je duší, kmenovým autorem a hercem Divadla F. X. Kalby, které původně vzniklo jako »punková odnož« libereckého Divadla F. X. Šaldy, posléze začalo žít vlastním životem a stalo se kultovní »divadelní tlupou« v poslední době úzce propojenou s Divadlem pod Palmovkou. Tomáš Dianiška se narodil v Banské Bystrici, v devatenácti letech odešel ze Slovenska do Prahy, kde v roce 2008 absolvoval herectví na Katedře činoherního divadla DAMU. Po ukončení studií nastoupil do angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde ztvárnil více než 30 postav. Jako autor se podílel na inscenacích Zvrhlá Margaret a House of Love 2: Návrat hezkých hochů uvedené v A studiu Rubín, na inscenacích Googling and Fucking, Mickey Mouse je mrtvý, LSDown a Dianiška je Bůh uvedené Divadlem F. X. Kalby v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a na inscenaci 1000 věcí, co mě serou uvedené v Divadle pod Palmovkou. Jako herec se podílí na různých divadelních projektech, účinkuje v hip-hopové kapele Pipinky pičo, vystupuje také jako party DJ. Od září 2014 je členem hereckého souboru Divadla pod Palmovkou.

Jan Frič – režisér

Narodil se v Košířích v roce 1983, je spícím členem Společnosti Dr. Krásy. Pod vedením Jana Nebeského studoval režii na DAMU, kde se setkal kromě jiných i s Tomášem Dianiškou studujícím herectví. V jeho inscenacích si přijdou na své hlavně milovníci nonsensu, poezie i bizarností a gagů, které jakoby se rodily v nejdivočejších snech. Režíroval v mnoha českých a moravských divadlech inscenace nejrůznějších autorů, druhů, typů a forem, mj. v Divadle Disk (Ledový hrot / Kaltes Land, Svést sv. Vladimíra aj.), v Divadle Na zábradlí (Polonéza Ogińského, Tartuffe Games, Orestek, Višňový sad, Velvet Havel), v A studiu Rubín (House of Love 1 – 3, Kabaret Hašek, Deadalos aneb Podivuhodný let, Maso, Hubte trampy, serou v lese, Tučňáci aneb Jevištní kra), v Klicperově divadle v Hradci Králové (Mrzák inishmaanský, Bylo nás pět, Krysař, Fligny, koks a kutilové, Nikdy), v Městském divadle Kladno (Dámský krejčí, Listopad, Přízraky, Vánoce ve Špekově), v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (Kokkola), v HaDivadle Brno (Stavitel Solness), v Divadelní společnosti Masopust (Andělé mezi námi, O hezkých věcech, které zažíváme), v Divadle na cucky (Někdo přijde), ve Strašnickém divadle (Redbull, Válka) aj. Chtěl by býval dělat divadlo o básnících, z veršů, jejichž tématem by byla poezie samotná.

Pár otázek pro autora inscenace a herce Tomáše Dianišku

Tomáši, jste píšící herec. Mlčení bobříků je koliká vaše hra? A baví vás více psaní nebo hraní?

Bobříci jsou můj devátý text, ale zrealizováno jich bylo jen osm. Jednu hru mám v šuplíčku. Zahrál jsem si mnohem víc. Rozhodně jsem spíš herec. K psaní jsem se dostal náhodou a je to jen můj koníček.

Co – nebo kdo – vás inspiruje k napsání nové divadelní hry?

Sem tam najdu příběh, který mě nadchne nebo dojme, a chci, aby ho poznali i jiní. Většinou to je námět, který má základ ve skutečné události, odstavec v knížce, článek v novinách. Samotné situace pak „kradu“ z historek kamarádů nebo mixuju popkulturní odkazy.

Jak byste charakterizoval hru Mlčení bobříků? Ona to zase až taková legrace nebude.

Námět jsem našel na Facebooku, kde moje kamarádka sdílela reportáž České televize. Příběh o Bedřišce, která byla vyobrazena na československé koruně je fascinující. Věděl jsem, že o ní musíme udělat hru. Ale co můžou dnešní třicátníci říct o totalitě? Jak mám vyprávět o padesátkách, když jsem vyrostl na MTV? Proto jsme zvolili neotřelý koncept. Komunistický režim jako filmové hororové „béčko“.

Když napíšete hru, předáte ji režisérovi plně do jeho rukou nebo se nadále podílíte na »výchově svého dítěte«?

S režisérem se vždy snažíme, aby na začátku zkoušení byl hotový celý text. Samozřejmě se to nikdy nestihne, a tak to upravujeme spolu s herci, aby to každému sedlo »do pusy«. Režiséry respektuju a nechávám inscenování na nich. I když oni budou tvrdit něco jiného. Nejhorší je prý žijící dramatik.

Píšete role na tělo konkrétním hercům nebo necháte herecké obsazení na režisérovi?

Nejsem autor v pravém smyslu slova. Většinou se s herci, režisérem a divadlem domluvíme, že nazkoušíme nějakou naší punkovou věc. Pak to rychle napíšu a jdeme na to. Žádné dlouhé plánování. Obsazení a herce máme rezervované předem. Zkoušíme nad rámec běžné pracovní doby, nezřídka v noci a o víkendech, takže nás to všechny musí hlavně bavit.

Jaký je váš vtah ke skautům? Byl jste skautem?

Skautem jsem nikdy nebyl. Jezdil jsem na jiné tábory. Nelituju toho, oheň stejně rozdělávám zapalovačem a les nejradši navštěvuju pohledem přes okýnko jídelního vozu. Samozřejmě jsem se tom snažil všechno načíst. Ale v Mlčení bobříků není skauting to nejdůležitější, podstatné je, co skauting způsobí lidem v šílené době totality.

Skautskému věku jste již odrostl, dáváte si alespoň nějaké novoroční nebo narozeninové sliby a závazky?

Chtěl jsem začít znovu sportovat, ale jsem moc líný, aby k tomu došlo.

Inscenace Mlčení bobříků je určena pro scénu Studia Palm Off. Jak se vám v tomto prostoru hraje a jak na vaše představení reaguje palmoffkové publikum?

Bude to třetí hra, na které jsem se pro Palmoffku podílel. Je to skvělej prostor, herci můžou používat jemnější výrazové prostředky a diváci sedí opravdu blízko. I když se jich do studia dostane přes osmdesát, mám pocit, že jsme všichni v jednom obyváku a šeptáme si tajemství. Na každé představení tam nahoře pod střechou se pokaždé moc těším.

Pár otázek pro režiséra Jana Friče:

Je pro vás svazující, nebo naopak milé, když režírujete hru, jejímž autorem je herec, který hraje i jednu z hlavních rolí?

V případě Bobříků jde o ryze autorskou inscenaci, takže to je nutnost. Navíc setkat se s žijícím autorem v jedné ze čtyř hlavních rolí je unikát, kterého je třeba si vážit. S Tomášem se znám od studií na DAMU, byli jsme ve stejném ročníku, takže se »nemám čeho bát«. Jo a už jednu takovou

inscenaci máme za sebou, Tomáš byl autorem textu pro inscenaci House of Love 2: Návrat hezkých hochů, kterou jsme před pár lety uváděli v A studiu Rubín. Kdyby to tehdy nebylo milé, asi bych dnes Bobříky nedělal… ☺

Do jaké míry jste se podílel s autorem na vzniku textu nebo jste »převzal« již hotové dílo bez vlastních autorských zásahů?

Nebyl jsem u samotného zrodu, okolnosti mého zapojení do příprav byly divoké. Ale v závěrečné fázi jsem do toho celkem hodně takříkajíc »kecal«. Takže ano, podílel, z části. A navíc je to výchozí materiál pro autorskou inscenaci, takže svým způsobem do toho až do premiéry, a pravděpodobně i

při reprízách, budou »kecat« všichni…

Jak byste se jako režisér charakterizoval – máte svoji jasnou představu inscenace nebo vítáte, když herci přicházejí s vlastní nápady?

Jak kdy. Většinou ale rád s herci vymýšlím maximum až na místě. V případě Bobříků je to pak nutnost už vzhledem k formě.

Skautskému věku jste již odrostl, dáváte si alespoň nějaké novoroční nebo narozeninové sliby a závazky?

Poslední roky žiju natolik hektickým životem, že na tento typ rituálů nějak zapomínám, anebo ani na to nemám čas. Škoda, cykličnost, jemná magie a vyhlížení cílů má smysl. Nový rok je takové divné, umělé datum, ale třeba v rámci oslav slunovratu by se slušelo nějaký takový rituál provádět.

Takže závazek do budoucna – nekašlat na rytmus roku!

Jaké jsou vaše další režijní plány?

Chtěl bych býval dělat divadlo o básnících, z veršů, jehož tématem by byla poezie samotná. Plán je někdy udělat muzikál Jesus Christ Superstar a pak taky nějakou pohádku, no a potom zbývá snad už jen Faust a autorská autobiografická inscenace s Jiřím Panznerem »Já jsem takovej čůrák«…

To je ale v nehmatatelné budoucnosti. Po Bobřících se chystám do Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě utkat se s Králem Ubu.