„Miluji už jen ticho a Fine Gospel Time Zuzany Stirské,“ prohlásil zpěvák a bavič Ivan Mládek, když si před časem koupil (!) vstupenku na Gospel Time Party a usedl do hlediště. „Toto vtipné a zároveň úžasné uznání nás moc potěšilo, člověku to hned dodá chuť do další práce,“ prozradila zpěvačka Zuzana Stirská, jež v roce 1999 založila Gospel Time, první gospelový soubor u nás. Ten se postupem času »lehce« přejmenoval na Fine Gospel Time, aby bylo každému jasné, že se jedná o odlehčenou – rozhodně ne ryze religiózní – záležitost. Loni tento zhruba třicetičlenný ansámbl oslavil dvacáté narozeniny, a to koncertem v pražském Divadle Hybernia. A jelikož se blíží další velké představení (19. dubna v Divadle U Hasičů v Praze), požádali jsme Zuzanu o rozhovor.
Dvacet let – to je pěkné jubileum. Co považujete za největší dosavadní úspěch sboru Fine Gospel Time?
Zajímavých je už těch dvacet let, toho si vážím docela dost. Asi tři čtvrtě roku poté, co jsem založila Gospel Time, se několik lidí oddělilo od souboru. Jedna z bývalých členek odcházela se slovy, že stejně dlouho nevydržíme. No a vidíte – jsme tady stále! (smích)
Je pravda, že ansámbl vznikl díky Jiřímu Suchému z Divadla Semafor, kde jste v jedenácti letech začínala a kam jste opětovně nastoupila už v dospělém věku po svém návratu z emigrace?
Je to tak, pan Suchý pro nás hned na začátku napsal pořad Zuzana se vrací. Na základě toho, že moje tehdy jedenáctiletá dcera Viki vyhrála Caruso Show s jeho písní Malé kotě a já jsem pro změnu zpívala sólově v jeho vánočním pořadu Tiše a ochotně. Absolvovala jsem patnáct koncertů a byla jsem trošku smutná z toho, že se ke mně oficiálně nevyjádřil. Až po posledním představení jsem se s ním šla rozloučit a poděkovat mu. A on řekl: „A holky Stirskejch, nechtěly byste si u nás udělat recitál?“ Kdo by nechtěl?! A následně vznikla Zuzana se vrací, kde i sám vystupoval. Kvůli tomu jsem založila Gospel Time. Premiéra se konala 30. listopadu 1999. To byl náš velký úspěch, kdy vlastně všechno začalo.
Zpívali jste jen v divadle?
Docela jsme se rozjeli, natáčeli jsme hodně televizních pořadů. Režisér Adamec například – díky Karlu Vágnerovi – uslyšel naši písničku Vám jen vám a zalíbil se mu její text. Tak jsme se díky ní stali hvězdami přenosu, během kterého jsem Alešovi Valentovi předávala cenu Sportovec roku. Nadšení pana režiséra bylo tehdy tak velké, že stokrát slavnějšího Karla Gotta nechal předat »až« druhé místo a Jiřinu Bohdalovou třetí… (smích)
Vám jen vám – tak se jmenovalo i vaše cédéčko, které jste natočili u Karla Vágnera…
Bylo naše první a měla jsem obrovskou radost, že nás za něj pochválili i vynikající muzikanti. Jak říkám – malíři to mají lepší. Namalují obraz a ten je tady navěky. Zatímco my někde zazpíváme, lidi zatleskají a je to pryč.
A co další nahrávky?
Na cédéčku vyšla také sestříhaná verze pořadu Zuzana se vrací a záznam z Koncertu pro Ameriku z pražského Rudolfina, kde jsme zpívali se symfonickým orchestrem. Na všechna ostatní alba – Vám jen vám, Bez toho nejsou Vánoce, Happy Day a To jsme my – jsem vybírala písničky sama, podílela se na tvorbě aranží, byla jsem přítomná u každého tónu při natáčení, spolupřipravovala obaly, psala popisky, domlouvala smlouvy s firmami, často financovala a prostě všechno okolo toho… Tímto způsobem naše nahrávky vznikají dodnes a občas si je taky i poslouchám! (smích)
Koncertovali jste taky v zahraničí?
Absolvovali jsme několik zahraničních zájezdů. Kromě gospelů zpíváme všechny možné hudební styly, takže nás občas vítr zavane i do hodně specifických prostor. Nejdál jsme byli v Sýrii, ještě před válkou jsme koncertovali v damašské opeře. Byla to legrace, doslova jsme »zbourali« tento krásný sál. Jeden z největších úspěchů tam totiž měla lidovka Tancuj, tancuj, vykrúcaj. Učili jsme diváky zpívat »trálalala trálalala«, oni do toho tleskali a byli nadšeni. Zpívali jsme i v Moskvě, Rakousku, Polsku…
Pokračuje vaše spolupráce s Jiřím Suchým?
Jasně, s přestávkami pořád. V Divadle Semafor jsme patnáct let provozovali pořad s hosty, jmenoval se Gospel Time Party, který funguje s úspěchem dodnes. Poté jsme se na dva roky přestěhovali do Rokoka a nyní ho už pátým rokem organizujeme v Divadle U Hasičů. Jsme tam moc spokojení, poněvadž jeviště je větší, bez problémů se tam vejdeme a navíc jsou tam na nás moc hodní. Předloni jsem v Semaforu měla premiéru svého zájezdového sólového – a myslím, že dost unikátního – pořadu Jen já a klavír, během kterého procházím svým hudebním životem. To znamená od začátků v Semaforu přes působení v country skupinách, spolupráci s různými slavnými lidmi, účinkování v Německu a na zaoceánských lodích až po založení sboru Gospel Time. Sama se přitom doprovázím na klavír.
Kdy vás v Semaforu opět uvidíme?
Vracím se tam jako účinkující i jako host, k mé radosti mě zvou na každou premiéru. Zúčastnila jsem se i natáčení speciálního programu, který se loni konal u příležitosti 60. výročí Semaforu. Do publika byly pozvány známé osobnosti, já jsem například seděla u stolu s Miluškou Voborníkovou a Petrou Černockou. A na jevišti vystupovali současní mladí umělci, které uváděl Václav Kopta. Určitě v Semaforu zase někdy zazpíváme, s panem Suchým si až dodnes vycházíme velmi přátelsky vstříc.
Desáté výročí sboru Fine Gospel Time se konalo v legendárním Velkém sále pražské Lucerny za doprovodu Filharmonie Hradec Králové…
To byl pro nás obrovský zážitek, zazpívat si v Lucerně! Vystoupila tam velká řada hostů. Někteří už bohužel nežijí, třeba Bob Frídl a Helena Štáchová, mám na to úžasné vzpomínky. To se týká i těch, kteří nás přišli podpořit na pódium v rámci zhruba 170 repríz Gospel Time Party. Na každé byli nejméně dva až tři hosté, je těžké je spočítat. Mezi těmi, co už nejsou mezi námi, byl například Karel Zich, Tomáš Sláma, Karel Štědrý, Pavel Dostál, Michal Bukovič… Patnácté výročí jsme završili koncertem v Divadle Broadway, tam s námi slavil opět Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Karel Vágner, Pepa Fousek… Tehdy pořad uváděl kamarád a skvělý imitátor Petr Jablonský.
Dokonce jste prorazili i na stříbrném plátně…
Zpívali jsme ve filmu Bastardi režiséra Tomáše Magnuska. On mě potom angažoval do hlavní role v jeho seriálu Stopy života, kde jsem ve dvou dílech ztělesnila postavu, z poloviny ovlivněnou mým životem. Měla jsem z toho zpočátku velkou hrůzu, protože takovou roli jsem ještě nikdy neměla. Po odvysílání mě ale moderátor Aleš Cibulka, který hrál psychiatra, pochválil. Řekl mi, že jsem byla jakožto žena, která se pokusila o sebevraždu, tak věrohodná, že se o mě doopravdy bál a chtěl mi nabídnout uklidňující lék… (smích)
Na které vystoupení pozvete naše čtenáře?
Na všechny! (smích) Zejména Gospel Time Party jsou pro nás vždy velkou událostí. Díky tomu, že se nyní konají v Divadle U Hasičů, vejde se tam dvakrát víc diváků než do Semaforu. Nejbližší představení bude v neděli 19. dubna. Tentokrát tam s námi bude velmi noblesní redaktorka, manželka známého scenáristy, Magdalena Dietlová a také razantní doktorka Kateřina Cajthamlová, která nám to spočítá i s těmi kaloriemi. Ale pozor – začneme již v 18 hodin! Máme hodně mimopražských příznivců, kteří si stěžovali, že v 19 hodin je už pozdě a že pak nestíhají spoje do Teplic, Ústí nad Labem a podobně. Mimochodem – vstupenky jsou k dostání v pokladně divadla a na internetu (ZDE).
Vdávala jste se v roce 1993. Manžel Bernie je původem Němec a některé jeho hlášky se již staly evergreeny…
No to skutečně, například když si v cukrárně objednává »krabičku na mrtvý člověk se šlehačkou«, tak to prodavačky dostává do kolen… Anebo jsme jeli na chatu a já řekla: „Podívej, to je úžasný, jak tady pučí bez, jak to tu voní…“ A když jsme se pak vraceli zpátky i s návštěvou, manžel to interpretoval následovně: „To je úžasný, jak tady bučí ten pes!“ Nedávno zas například křičel: „Zamazal jsem se od barvy, skoč mi pro ředitele!“ Nebo něco dělal na chatě vkleče a najednou vyskočil a zvolal: „Au au au, chytil mě křeček!“ Nejvtipnější ale je, když je naštvaný. Třeba když děti byly ještě malé a pořád otravovaly: „Mami, tati, kupte mi fantu!“ No a když toho měl Bernie už dost, začal křičet: „Šádná fanta nebude, vemte si vodu s kohoutem!“ Nebo když byla Viki větší, šel s ní kupovat šaty na ples. Když jsem se ho po návratu zeptala, co sehnali, odpověděl: „Šádný plesnivý neměli, budou až za tři měsíce!“
Jakou má Bernie roli v rámci Fine Gospel Time? Zkoušela jste ho zapojit do sboru?
To razantně odmítl! Nezpívá špatně, ale říkal, že bych ho dirigovala už příliš. Každopádně je nepostradatelným členem týmu. Řídí auto, mnohdy jezdíme daleko, do Ostravy nebo třeba na Slovensko. Na menších akcích často zvučí, na těch větších sedí u zvukaře a podává mu podklady. Všemožně pomáhá, komunikuje s pořadateli. Třeba v Hybernii, kde jsme slavili dvacetiny, naběhal asi dvacet kilometrů. Nahoru, dolů, ke zvukaři, do šatny, k východu… Smlouvy ale píšu já. Bernieho psaná čeština je totiž ještě směšnější než mluvená a mnohdy si dokonce žádá překlad, to by to dopadlo…
Společně se představíte i na vlnách Českého rozhlasu. O co se bude jednat?
O pořad My dva a čas, který se bude vysílat 8. března 2020 v 9 hodin ráno na Dvojce Českého rozhlasu. Moderuje ho Jan Čenský, jenž si tam pokaždé zve dva lidi, kteří spolu mají něco společného. Trvali na mém manželovi, tak si myslím, že to bude velmi zábavné. Už jsme spolu vystupovali v pořadu Tobogan. Do Bylochova u Mělníka, kde jsme v září měli seminář, za námi přijel Aleš Cibulka. Můj manžel se tam rozpovídal, a tak je to nejspíš zaujalo… Před lety vystupoval v rozhlase, a když se ho moderátor zeptal, jak se mu líbí zpěv naší dcerky Viki, která tam také vystupovala, opáčil: „Zpívá chesky, ale musí ještě trochu vysrát!“ To ale bylo před lety, dnes už Bernie mluví daleko lépe. I tak z něj občas vypadne něco vtipného, ale já ho už neopravuji, protože mi to přijde roztomilé.
Takže jeho české začátky byly krušné?
Tehdy ano. Když jsme se nastěhovali do Prahy, učil se česky od malé Viki. Odjela jsem na zájezd a on s ní zůstal tři týdny sám. Vždycky se jí ptal, než šel nakupovat, jak se řekne v češtině například Milch nebo Brot. A Viki na to, že mlíčko a chlebíček! Když jsem se po týdnech vrátila ze zájezdu a šla nakoupit, ptala se mě se smíchem paní prodavačka: „To je váš manžel, ten roztomilej pán, co sem chodí nakupovat cukříček, mlíčko a chlebíček?“ Děti ho zblbly natolik, že když k nám přišla návštěva, staral se o ni stylem: „Hačněte si! Co chcete bumbat? A co chcete hamat?“ Teď už to neříká, ale tehdy to byla docela sranda. Nebo třeba každému tykal, neuměl v češtině vykat. Například nastal problém, když Bernieho zastavil revizor a rozčiloval se, že mu tyká.
Když už padla řeč na rozhlas – občas se ujímáte role moderátorky…
Pro Signál Rádio už čtvrtým rokem natáčím hodinový pořad Mezzoforte Zuzany Stirské. Vysílá se každou první neděli v měsíci od 11 hodin. Zvu si na kávu různé kamarády, osobnosti a povídáme si o jejich životě. Měla jsem tam už mnoho hostů, například Jaroslavu Obermaierovou, Jardu Suchánka, Vláďu Hrona, Jana Rosáka, Vlastimila Harapese, Věru Martinovou, Richarda Sachera, Jiřího Helekala, Zdenka Mertu, Evu Borskou… Nemusejí to být pokaždé slavní lidé, podstatné je, aby měli zajímavý životní příběh.
Jak relaxujete?
V zimě jezdím na hory – na běžky i na lyže, dýchat čerstvý vzduch. Mnohem víc ale miluji teplé období a moře. Léto sice trávíme na chatě v Davli, ale když se na konci prázdnin začne ochlazovat, odjedeme do Chorvatska. Máme tam karavan a prodlužujeme si léto – většinou až do konce září… Navíc miluji oheň a teplou vanu nebo whirpool, takže jsme strastiplným způsobem dopravili vířivku až na balkon. Tam nadšeně relaxuji, anebo v sauně. A strašně ráda čtu a vzdělávám se. Třeba momentálně se v televizi koukám na anglický seriál Koruna. Vybírám si všechna jména a studuji o nich vše, historie mě v poslední době dost baví.
Máte čtyři děti, jste na ně pyšná?
Výraz pyšná nemám moc ráda, ale fakt jsme s manželem dělali, co jsme mohli. Lidé se na nás dřív koukali jako na sociální případy, že máme čtyři děti, tak jsem chtěla dokázat, že z nich něco bude. Nejstarší dcera, třicetiletá Victoria, je moudrá, chytrá a vzdělaná, má čtyři vysoké školy. Studovala v USA, v Číně, má státnici z čínštiny, angličtiny a němčiny. Umí i francouzsky a španělsky. Navíc s námi zpívá, jde jí to velmi dobře, ale odmalička říká, že chce mít zpěv jenom jako koníčka. Prostředí showbyznysu ji totiž nepřitahuje.
A co syn Raphael?
No, Viki nasadila vysokou laťku, co se týče studií, a my s mužem mysleli, že to tak bude u všech dětí. Raphael ovšem na učení a jazyky nikdy nebyl, ale má velký talent na hudbu. Je mu pětadvacet. Osmnáct let studoval hru na trubku – na hudebním gymnáziu, na konzervatoři, v USA, v Amsterdamu… Před třemi lety mi ale řekl, že chce být hasičem a chce pomáhat lidem. Všichni se mu vysmívali, že kvůli tomu, aby troubil hoří, nemusel tak dlouho studovat. No ale nedal jinak a dnes už je profesionálním hasičem. Má čtyřiadvacetihodinové služby a pak vždy dva dny volna, kdy se věnuje muzice a hraje i s námi. Výborně zpívá, jenomže se stydí, raději stojí vzadu a troubí. S humorem vzpomínám na dobu, kdy byl malý, a člověk se ho zeptal, čím chce být. Říkal, že hasičem, popelářem nebo kouzelníkem. Tak jsem si oddechla, že zůstalo u hasiče.
Syn Leonard je prý všeuměl…
Říkáme mu Leny, je mu třiadvacet, vystudoval herectví na státní konzervatoři. Začínal jako klarinetista na hudebním gymnáziu, jenomže po čtyřech letech přišel učitel a oznámil mi, že z něj žádný virtuos nebude.V té době ale Leny udělal zrovna konkurz na hlavní roli v seriálu režiséra Karla Smyczka Špačkovi v síti času. Poté oznámil, že půjde na zkoušky na konzervatoř. Já jsem se smála a říkala mu, že se tam snaží dostat šedesát dětí a berou čtyři kluky. Stal se ale zázrak a on se tam skutečně dostal a vystudoval. Stejně jako Raphael s námi zpívá ve sboru, ale věnuje se hlavně herectví. Hraje například ve Vršovickém divadle Mana ve dvou představeních – Ta třetí od Jaroslava Havlíčka a v Čapkově Matce, která teď měla premiéru. Do toho ještě studuje arts management na VŠE. Také dělá manažera fotografovi Národního divadla Martinu Beckovi. Baví ho i počítače…
Nejmladší dcera Roxana se vydala kterým směrem?
Té říkáme Sany a je skutečně výbornou harfistkou. Vystudovala konzervatoř a už má i bakaláře na pražské HAMU. Teď dokonce vyhrála konkurz do Akademie České filharmonie, takže bude dva roky de facto jejím zaměstnancem. Vyhrála i dvě mezinárodní harfové soutěže, často koncertuje, půl roku studovala v Berlíně na Erasmu a dál teď pokračuje ve studiu na magistra u profesorky Jany Bouškové, první harfistky České filharmonie. Jezdí dost často po světě – s Pražskou komorní filharmonií, Národním symfonickým orchestrem nebo Plzeňskou filharmonií. S těmito tělesy byla už v Číně, Ománu, severských zemích a po celé Evropě…
Tomu říkám dokonalá rodinka!
Takhle to všechno vypadá velmi idylicky a ukázkově, ale skutečností je, že se dennodenně vyvrbí nějaká kauza. Řešíme rozchody s partnery, nemoce, nedostatek jejich financí, nepořádek, nevelkou ochotu pomoci rodičům a jiné problémy. Máme z nich sice radost, zdaleka si nestěžujeme, ale není všechno zlato, co se třpytí. Je jich prostě moc. (smích)
Foto: www.gospeltime.cz
