Slovensko-česká tragikomedie Muž se zaječíma ušima přijde do českých kin 5. listopadu tohoto roku. Snímek vypráví o muži, kterému se život převrátí vzhůru nohama ze dne na den, o představách o životě a o tom, jak někdy mohou být mylné a zároveň smutné i komické. Film Muž se zaječíma ušima představí mnoho slovenských a českých herců. Postava hlavního hrdiny, spisovatele Josefa, byla napsána přímo na tělo Miroslavu Krobotovi. V roli jeho nejlepšího přítele se představí legendární Oldřich Kaiser. Manželku hlavního hrdiny ztvárnila Zuzana Kronerová, jeho přítelkyni Alexandra Borbély a spisovatelovu dceru si zahrála Táňa Pauhofová. A se Zuzanou Kronerovou jsme si popovídali.
Popište režiséra Martina Šulíka třemi slovy.
Myslela jsem si, že je to mladý, nevycválaný puberťák. Což on asi v duši je, ale vypadá jako kmet, nevím, zda to hraje. Pamatuju ještě jeho otce, s kterým jsme spolu hrávali. Byl to dobrý herec a dobrý člověk. No a Martin se mu začíná velmi podobat.
Popište dvěma slovy herce Miroslava Krobota.
Vážný smíšek.
Čím vás zaujal scénář k filmu?
Velmi mě zaujal. Nejdřív jsem nevěděla, co si o něm mám myslet. Líbilo se mi, že je v něm hodně tajemství, líbilo se mi, že jsem nevěděla, co si mám myslet o hlavní postavě. Nebyla jsem si jistá, zda je to skvělý chlapík a výborný spisovatel nebo – s dovolením – malý hajzlík. Tohle už říkám i tak trochu za mojí postavu, protože hraju jeho bývalou manželku. Scénář je zvláštně ulítlý, a to se mi na něm líbí.
Představte svou roli v tomto filmu.
Dobrá, velmi dobrá. Velmi problémová. Charakterizovala bych ji jako intelektuální bordelářku nebo bordelářskou intelektuálku. Nemůže svému manželovi odpustit, i když se tváří, že je nad věcí. Že je jí lhostejný a nezáleží jí na něm. Ale ty rány jsou v její duši vryté hluboko, nezapomněla, neodpustila.
Chtěla byste mít zaječí uši, abyste slyšela, co si lidé myslí?
Radši ne.
Co na natáčení milujete?
To, že se všichni snažíme a děláme vše, co se dá, i za cenu probdělých nocí a všichni směřujeme ke společnému cíli. Tu mravenčí práci všech složek – té si u filmu vážím. Vždy se ukáže, kdo je filmař a kdo u filmu jen pracuje. Slyšela jsem už i smutné případy, i když já sama jsem měla na tvůrčí štáby štěstí. I tady jsme měli skvělý štáb.
Co na natáčení nemáte ráda?
Jako pro původně divadelní herečku je pro mě dost náročné, když musím nejdřív natáčet konec a teprve potom začátek filmu. Mám ráda, když postupujeme chronologicky.
Co vám při natáčení obvykle režiséři vyčítají?
To bylo v mém mládí, už jsem se trochu poučila, ale říkávali mi, abych nekoulela očima. No a jeden nejmenovaný režisér z poslední doby mi řekl, abych nebyla tak dramatická. Je to dobře, člověk se pak uklidní.
Může pro vás být natáčení ještě adrenalin?
Samozřejmě. Asi nejhorší, co se nám hercům může stát je, když si pomyslíme, že je to jednoduché, že to dáme levou zadní. To je cesta do pekla.
Film nebo divadlo?
Obojí. Každé má své kouzlo. Film je kouzelný svět, ve kterém všichni směřujeme k jednomu cíli, který nakonec vede k výsledku. Nevýhodou filmu je, že ho tvoří režisér. Herec může zahrát famózně, ale když to režisér ve střižně nevhodně sestříhá, ten výkon se může ztratit. Divadlo mám ráda proto, že v něm existuje magnetismus, že v jednu chvíli dýchá divák s hercem a herec s divákem. Je mezi nimi takový pomyslný měděný drát, cítíme se, vnímáme. Když představení skončí a diváci jsou spokojení, velmi mě to nabíjí energií.
Foto: Bioscop
