Zrcadlo

Zrcadlo, zrcadlo, proč dnes vypadám tak strašně?“ zeptal jsem se naštvaně, ušklíbl a s povzdechem sklesle dodal: „To zas bude den!“ Se zvrásněným čelem jsem na sebe dál zíral, když tu jsem zaslechl: „Raději se mě zeptej, kdo je na světě nejkrásnější!“ řeklo zrcadlo. Lekl jsem se, odskočil a všiml si, jak se mi čelo narovnalo.

bruzkova logo

No bezva! Tak nejenže vypadám úplně strašně, ale ke všemu jsem se ještě zbláznil!‘ Panikařil jsem v duchu. Jenže zrcadlo mě slyšelo. „Nezcvoknul, neboj a klidně mluv nahlas, já tě stejně slyším.“ „Cože? Kdo jsi?“ zeptal jsem se zděšeně. „Buď v klidu, jsem jen zrcadlo, co odráží tvůj obraz,“ odpovědělo klidným hlasem zrcadlo. „Zrcadla přece nemluví!“ vykřikl jsem. „Ale mluví,“ uchechtlo se zrcadlo a pokračovalo: „To jen vy lidé to nevnímáte, protože se nás snažíte ignorovat. Neposloucháte nás a pak se divíte,“ odmlčelo se chvíli, „nebo už ses mě zeptal, kdo je na světě nejkrásnější?“

1

Neměl jsem ponětí co se děje. Vypnul se mi rozum a já jsem jen nevěřícně zíral na svůj vlastní pohled. Po chvílí váhání ze mě vypadlo: „Kdo je tedy na světě nejkrásnější?“ Zrcadlo mlčelo… „Kdo tedy?“ zvýšeným hlasem jsem znovu položil otázku. Opět nic. „Kdo?“ téměř jsem zakřičel a vlastně ani nevím, jestli jsem očekával odpověď. „Chceš to opravdu vědět?“ zaznělo do ticha. Znovu mě to překvapilo, ale pak ze mě samo vyhrklo: „Chci! Chci to vědět!“

Jsi to ty!“ řeklo zrcadlo rázně. „Já? To určitě ne…“ ledabyle jsem odpověděl a ucuknuly mi koutky. „Proč ne?“ zeptalo se zrcadlo přísně. Chvíli jsem neříkal nic. Přemýšlel jsem. „Ptám se, proč ne?“ přitvrdilo ve svém naléhání. „Protože to tak zkrátka je! Nevidíš mě snad?“ křikl jsem zlostně. „Já odrážím jen tvé vlastní přesvědčení, přesto však tvrdím, že na světě nejkrásnější jsi ty!“ rázně odvětilo zrcadlo.

2

Tak to už je moc!‘ napadlo mě. Otočil jsem kohoutek naplno a pořádně si zchladil obličej studenou vodou. Po tváři mi stékaly ještě kapky, když tu zrcadlo promluvilo znovu: „Tak co, pomohlo to? Už víš proč?“ Prudce jsem se nadechl a začal ze sebe sypat: „No, proč, proč?! Vždyť se na mě podívej! Mám splihlé řídké vlasy, na čele vrásky, na pažích žádný sval a vidíš to břicho? Nikdy jsem extra krasavec nebyl, nikdo mě nikdy nechtěl. Každý je hezčí než já! Někdo mi řekl, že je to příznak krize středního věku. To jakože ji už mám?“ rozčíleně jsem se domáhal odpovědi. Zrcadlo však mlčelo.

To jsou chytrosti! Nejkrásnější, hm! Jenže, co jsou to za kecy, když skutečnost je jiná? Vidím, co vidím. A to je pravda! Jsem sám, doteď jsem nic nedokázal. Pořád jen něco řeším a nic se mi nedaří. Mám smůlu. Ani jeden ze vztahů mi nevyšel a do svého života přitahuji pořád stejné lidi, co mi ničí život! Všichni se ke mně chovají jako k té největší nule. Nikomu na mně nezáleží. A víš co? Mají pravdu! Vždyť vypadám strašně a jsem k ničemu, tak jak tomu bylo vždy. Takže se ani nedivím, že mě nikdo pořádný nechce! Kdo by mě taky chtěl? Každý je lepší než já…“ Během chvilky jsem ze sebe vysypal vše, co mi zrovna přišlo na mysl. Byl jsem frustrovaný a naštvaný. Měl jsem chuť to pitomé zrcadlo roztřískat na tisíc střepů. Jsem ale líný. Kdo by to uklízel?

3

Znovu jsem dlouze smočil obličej studenou vodou a chtěl od zrcadla odejít. Jenže ono mě okřiklo: „Stůj, člověče nešťastná! Vždyť ty nic nechápeš! Mohlo bych ti pomoci, ale rozhodnout se musíš sám. Buďto teď odejdeš a zapomeneš na náš hovor anebo zůstaneš. Je to na tobě.“ Zastavil jsem. I navzdory tomu jak neskutečně absurdní se tato situace zdála. Otočil jsem se zpět k zrcadlu, pohlédl na svůj odraz a řekl jsem: „Dobrá, ale řekneš mi pravdu.“ „Sám ji tvoříš,“ odpovědělo zrcadlo, „ale ano povím ti to, co o ní vím.“ Zůstal jsem zahleděný na sebe a nechápal jsem…

Život není nespravedlivý. Nedává někomu víc a někomu méně. Snaží se jen o to, aby vše bylo v souladu. V rovnováze. Aby ten kdo si myslí, že není dostatečně krásný, že je méněcenný nebo že je k ničemu pochopil, že opak je pravdou. Ale jakým způsobem by to mohl udělat, když tomu vy lidé sami nevěříte? Vždy vidíte a věříte jen v to, o čem jste sami přesvědčeni a jiné možnosti popíráte. A to samé se děje ve vašem životě.

4

Představ si vše kolem jako jedno velké zrcadlo. Dnes se vidíš jako někdo, kdo není dostatečně krásný. Protože se tak vnímáš. Jsi o tom přesvědčen. Vidíš svůj život jako nespravedlivý jelikož ti do něj vstupují jen nepříjemné situace a lidé, co tě nějakým způsobem zraňují. Proč ale?

Je jen jediný způsob jakým ti život může ukázat, jaký skutečně jsi. A to tak, že ti dá pocítit vše na vlastní kůži. Kdybych ti tisíckrát po sobě řeklo, že jsi na světě nejkrásnější, stejně bys tomu nevěřil. Kdybych ti řeklo, že jsi úžasný schopný člověk, který ale vůbec nerozvinul svůj talent a potenciál, kdybych ti řeklo, že dokážeš cokoli, že jsi vtipný, komunikativní, oblíbený a silný nikdy bys mi neuvěřil. Tvé přesvědčení, tvé uložené a zažité »programy« o skutečnosti, které máš v sobě ukotvené, jsou jiné. Nevěříš v sebe ve své skutečné možnosti a tak dostáváš jen to omezené, čemu opravdu věříš, o čem jsi přesvědčen. Tvůj život ti jako zrcadlo ukazuje všechna tvá omezená přesvědčení. Servíruje ti je tak, aby s tebou pořádně zacloumaly, abys je pochopil a měl šanci je změnit.

5

Je možné a pravděpodobné, že ti dříve, v dětství nebo jindy, někdo řekl, že nejsi dost hezký. Že vypadáš tak nebo onak. A ty jsi tomu uvěřil. Možná ses s někým srovnával a cítil se zle a frustrovaně, protože jsi nebyl stejný jako on. Možná ti to bylo líto. Nebo vyvstala nějaká situace, ve které ses cítil trapně. Možná souvisela s narážkou na tvou osobu, na tvůj vzhled nebo na něco co jsi kdysi udělal »špatně«. Někdo se ti vysmál, utrousil nepatřičnou poznámku nebo tě okřikl, zklamal. To vše se mohlo stát. Tebe to v tu chvíli ranilo a cítil si silnou emoci. Emoci, která tě svírala, trápila. Chtěl si jí uniknout. Jenže si nevěděl jak, tak si ji v sobě potlačil. A tím vznikl tvůj zažitý »program«. Tvé přesvědčení. Přesvědčení, které si celý život neseš s sebou. Někdo ti to řekl, tak je to pravda. Něco se tímto způsobem stalo tak se to bude dít pokaždé. Toto vše je tvým omezením a přesvědčením, které máš v sobě, které vysíláš do svého okolí.“

Zrcadlo na chvíli ztichlo, jakoby rozmýšlelo co říct dál. Nereagoval jsem, nevěděl jsem jak. A ono pak pokračovalo: „Slyšel jsi už někdy příměr o semínku lotosu, které nejprve spadne hluboko do tmavého hustého bahna, ve kterém musí nějakou dobu zůstat, aby načerpalo sílu ze živin toho hustého, aby se nakonec prodralo na světlo a vyrostl ten nejkrásnější květ? I ty jsi jedno ze semínek. Jsi jeden z květů…

Když přestaneš odmítat to špatné v životě a vnímat vše jako zlo, které přináší jen bolest, zjistíš, že na samém dně, ve tmě a bahně se rodí obrovská síla, která v tobě je. K tomuto pochopení je však třeba zabývat se především sám sebou. Více než ostatními. Jen si přiznej, kolikrát v životě hodnotíš druhé a zabýváš se jimi víc než sebou? Kolikrát se cítíš v roli oběti? Ukřivděný, ublížený, podvedený, zraněný, nedoceněný, nešťastný a za vše viníš ty ostatní? Proč tomu tak je? Povím ti to. Protože všechny tyto pocity si sám nosíš hluboko v sobě. Tak známé, tak zažité, nechtěné a potlačené…

Tvůj život a lidé v něm tě nechtějí za nic trestat. Nejsou to tvoji nepřátelé, jakkoli by se mohlo zdát, že tě zraňují. Pravdou je, že se nic neděje náhodou. A už vůbec ne to, koho kdy a za jaké situace potkáš. Ve skutečnosti, jsou na tom všichni lidé podobně. Jste jako semínka lotosů, které postupně vyrůstají tím, že prochází těžkostmi. Všichni si vzájemně něco předáváte, zrcadlíte si svoje plusy i mínusy, o kterých však mnohdy nemáte ani ponětí, protože jsou ve vás potlačené. A právě to je tím, co tě v životě omezuje a brzdí. Proto dnes nejsi spokojený a necítíš se dobře. Abys to však změnil, musíš se toho zažitého přesvědčení vzdát. Musíš to potlačené dostat ven. Jak ale, když o tom většinou nevíš?

6

Jen sleduj. Dívej se do zrcadla, dívej se na sebe i kolem. Lidé, kteří tě něčím naštvou, zraní nebo zradí, potkáváš proto, aby poukázali na tvé vlastní zažité přesvědčení, které o sobě máš, na tvou bolest, strach a potlačené emoce ukryté hluboko v tobě, které potřebují ven! Právě v onu chvíli. Pokud se tě něco silně dotkne, tak věř, že ti tímto život prostřednictvím někoho jiného ukazuje to, co je bolavé a nezpracované v tobě. Proto se tě to zranilo. Nikdo ti nechce schválně ve skutečnosti ublížit. Pokud by někdo udělal něco špatného a tebe by se to nikterak nedotklo, znamená to, že to tvůj problém není. Že je to jen jeho a on sám je zraněný. Pokud se tě to však jakkoli dotkne, je to tvé téma ke zpracování. Jen tak se můžeš posunout v životě dál. Ke štěstí a k tomu, co si skutečně přeješ. Cesta to však jednoduchá není. Vzpomeň si na semínko v bahně…

Postavit se vlastním bolestem a strachu je odvážné rozhodnutí. Ty však sílu i odvahu máš. Má ji v sobě každý. Je to součást lidské přirozenosti. Ukážu ti tvůj vlastní příklad: Řekl jsi, že si do života přitahuješ pořád stejné lidi, kteří tě zrazují, že ani jeden z tvých vztahů nevydržel. Že nejsi dost hezký, dost dobrý, úspěšný a všichni jsou lepší než ty. Mrzí tě to a frustruje. Pak máš v podvědomí uloženo, že to tak skutečně je. A lidé, se kterými se setkáváš, ti svým jednáním poukazují na tvou vlastní skrytou bolest, na tvůj strach a slabost. Sám jsi přesvědčen, že si nic lepšího nezasloužíš. Přitom jsi naštvaný na ostatní. Jejich prostřednictvím však dostáváš příležitost zamyslet se, podívat se dovnitř a zeptat se: ‚Co mi vlastně na jejich chování vůči mně nejvíc vadí? Z čeho mám nejhorší pocit? Z čeho mám strach?‘ Odpověď se ti sama vybaví.

Může to být cokoli, podobající se tomu, co jsi kdy zažil a měl při tom nepříjemné emoce. Může to být strach, pocit vlastní méněcennosti, pocit nedokonalosti, kterému jsi někdy uvěřil, potlačená komunikace, protože ti kdysi někdo řekl, ať jsi z ticha anebo ať nevykládáš hlouposti. Může to být potlačená emoce z ublížení, z pocitu viny, z nepřiměřené agrese ostatních. Cokoliv. Důležité je však nebát se, postavit se čelem, tak jako dnes stojíš čelem k sobě a nechat všechny své emoce plynout. Dostat je ven. Prožít je, přijmout. Už s nimi nebojovat a nesnažit se je vytěsnit. Jsou tvoje, i když je nyní už nepotřebuješ.

Situaci a s ní spojenou emoci si však musíš plně procítit. Uvědomit si, že přesně to je ona, že se takto projevuje. Možná máš zrychlený tep, tlaky na hrudi, sevřené hrdlo, žaludek…Tímto ji uchopíš. A pak se jen zaměř na svůj dech. Nosem se pomalu zhluboka nadechni až do břicha a pak vše hlubokým výdechem ústy dostaň ze sebe ven. Jen v klidu zhluboka dýchej, než emoce poleví. Někdy se může jednat o zlost, o potřebu si zakřičet nebo se vybrečet, vyběhat se. To vše je velmi účinné. Poslouchej své nitro, samo ti napoví. Emoce postupně odezní a tvá stará rána se postupně zacelí. Důležité je tím vším si projít a uvědomit. Nevinit ostatní, ale hledat v sobě, protože ve skutečnosti ti nepříjemní lidé a situace přichází pomoci vyřešit tvé slabosti… přichází otevřít tvé téma ke zpracování, jehož čas nastal. Nesnaž se měnit ostatní, ale najdi v sobě to, co tě omezuje. Nejdříve se musíš zbavit vlastního strachu, všeho starého a potlačeného a pak vznikne prostor pro něco nového. Věci a události nejsou negativní, jsou to jen lekce, kterými musíš projít, abys poznal sám sebe, své možnosti, svou dokonalost a sílu utvářet si svůj vlastní skvělý život.“

Zrcadlo utichlo a já jsem zůstal jak omráčený. Nevěřícně jsem se pozoroval a najednou mi připadlo, že se můj obličej rozzářil. Do zrcadla se opřely paprsky slunce. Podíval jsem se na sebe zleva pak zprava a prohrábl si mírně prošedivělé vlasy. „No, tak nevím, možná máš pravdu,“ s mírným úsměvem jsem zavtipkoval na zrcadlo. Vycenil jsem na sebe bílé zuby a vyplázl jazyk. Přišlo mi to vtipné. Čekal jsem nějakou reakci. Zrcadlo však mlčelo.

Co je? Proč nic neříkáš?“ divil jsem se. Stále nic… „Nemáš radost, že ti dávám za pravdu, že to se mnou tak strašné vlastně není?“ zasmál jsem se a vybavilo se mi, jak mi kdysi někdo řekl, že mám hezké oči. Chvíli jsem před zrcadlem ještě stál a čekal. Zrcadlo však mlčelo.

Tak dobře, jsem nejkrásnější na světě!“ zvolal jsem a nahlas se zasmál. V koupelně však bylo ticho. Paprsky ranního slunce prosvítily prostor, ale odpovědi jsem se nedočkal. „No jo, vždyť já vím, zrcadla přece nemluví.“ Odmlčel jsem se, otočil a svižně vyšel z koupelny. Zavřel jsem za sebou dveře, když tu jsem vnitřně pocítil silné nutkání. ‚A udělám to!‘ Prudce jsem se otočil, dveře znovu otevřel a rošťácky k zrcadlu zvolal: „Jó, a díky!“

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: 

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353