Režisér Zdeněk Troška natočí novou komedii z vesnického prostředí Babovřesky… aneb Z dopisu venkovské drbny. S novou komedií ve »sluncesenovském« až »zvonokoském« stylu přichází scénárista a režisér Zdeněk Troška. Už 22. května začne v jižních Čechách natáčet nový film Babovřesky… aneb Z dopisu venkovské drbny. Diváci a milovníci klasických Troškových veselých komedií se tak mohou těšit na známé herecké tváře a spoustu legrace.
V lehkém nadhledu a komediální nadsázce budeme sledovat vršící se řadu až neuvěřitelných souher náhod a nedorozumění, které zamotají hlavu hlavním aktérům příběhu v obci Babovřesky kdesi u Budějc…
Podtitulek »z dopisu venkovské drbny« napovídá, že na scénu vstupují místní zbožné ženy v čele s Horáčkovou, »univerzální« drbnou, která pracuje na Obecním úřadě a sedá v kostele v první lavici. O všem ví, od všeho má klíče, všude byla dvakrát… a osobuje si právo do všeho zasahovat a mluvit. A právě do této vísky koncem jara přijíždí nový farář. Zbožné ženy čekají váženého starého důstojného pána, ale z auta vyskočí mladý, sportovní, asi třicetiletý kluk a tím to vlastně všechno začíná…
Pro komedii si tvůrci filmu vybrali jihočeské vesničky ve stylu selského baroka – Netolice, Pištín, Záboří, Dobčice. Ty budou ústředním dějištěm příběhu, kde rozhodně nebudou chybět svérázné vesnické postavičky v podání známých českých herců – farář, babky – pravé vesnické drbny, starosta, i další občané malé vísky.
Do celého děje je ale zasazena také láska, žárlivost, závist, intriky, a především – spousta humorných okamžiků, v nichž se i možná někteří poznají. Jak sám Zdeněk Troška prozrazuje: „Je to prostě film tak »trochu« ze života.“
Do hlavních rolí obsadili tvůrci herce zvučných jmen: Lukáše Langmajera, Janu Synkovou, Veroniku Žilkovou, Lucii Plekancovou Vondráčkovou, Pavla Kikinčuka a Martina Krause. Dále se ve filmu ve vedlejších rolích objeví: Miroslav Noga, Jiří Pecha, Lubomír Kostelka, Norbert Lichý a mnoho dalších.
Letní komedie Zdeňka Trošky je úsměvným obrázkem ze života v současné vesnici. Zápletka se točí okolo faráře s trochu netradičním a dvojsmyslným jménem, který do vesnice přichází působit jako duchovní. To ještě netuší, co tu na něj čeká, co všechno bude muset řešit a právě díky tomu se odehrává spousta humorných situací…
O tom, že některé věci ve filmu mají reálný základ, a že vlastně všechno tak nějak vychází ze života, přesvědčuje i Zdeněk Troška. …. „Vesnička s fiktivním názvem Babovřesky vznikla přesmyčkou obce Žabovřesky, kde můj asistent a spoluautor scénáře Marek Kališ bydlí i se svou rodinou. Jak jsem již řekl, někteří se v tom možná i poznají. Nechybí třeba ani místní drbna »Božena Němcová« ale i další reálná jména, která jsem tak trochu přenesl do samotného děje…“ říká režisér a autor scénáře Zdeněk Troška.
Ten jak známo, rád sbírá útržky ze života obyčejných lidí a přenáší je brilantně na filmové plátno. Vždyť jeho asi nejslavnější komedie – trilogie Slunce, seno…. jsou toho jasným důkazem a při každé televizní repríze trhají divácké rekordy!
Projekt pro širokou diváckou veřejnost
Legendární komedie Zdeňka Trošky z venkovského prostředí se vrací. Režisér se rozhodl, že se po letech vrátí k žánru vesnických komedií ve stylu Slunce, seno…, které český divák tak miluje. Troška je jeden z komerčně nejúspěšnějších tuzemských režisérů. Televizní ratingy a především spektrum a množství návštěvníků v multiplexech dokazují, že české filmy dominují mezi diváckou veřejností.
Nová komedie Babovřesky… aneb Z dopisu venkovské drbny, je jedenadvacátým filmovým počinem a devátou filmovou komedií režiséra Zdeňka Trošky.
Tvůrci
Režie: Zdeněk Troška
Producent: NOGUP agency s.r.o. – Dana Voláková
PR a marketing: Dana Voláková
Výkonná produkce: Michaela Flenerová
Scénář: Zdeněk Troška, Marek Kališ
Námět a spolupráce na scénáři: Ľuboš Draganovský
Kamera: Ervín Sanders
Střih: Dalibor Lipský
Make up: Jiřina Pahlerová
Architekt: Václav Vohlídal
Kostýmy: Josef Jelínek
Hudba: Karel Vágner
Žánr: komedie
Format: digitál technologie
Stopáž: 96 min
Lokace: ČR
Premiéra: jaro 2013
Herecké obrazení
Hlavní role:
Veronika Žilková – starostová
Jana Synková – drbna Horáčková
Lucie Vondráčková – Ivana
Lukáš Langmajer – farář
Pavel Kikinčuk – starosta
Martin Kraus – Adam
Vedlejší role:
Miro Noga – otec Adama
Jitka Sedláčková – matka Adama
Norbert Lichý – hostinský
Jiří Pecha – dědek Venda
Lubomír Kostelka – dědek Fanda
Radek Zíma – Robert
Jindřiška Kikinčuková – Božena Němcová
Režisér
Zdeněk Troška se narodil 18. května 1953 ve znamení Býka ve Strakonicích. Celé dětství a v podstatě celý svůj život žije v jihočeských Hošticích u Volyně, které také proslavil právě svými Slunci, seny. Středoškolská studia absolvoval na Lycée Carnot ve francouzském Dijonu a poté vystudoval filmovou a televizní režii na pražské FAMU, kterou ukončil v roce 1978.
Natočil řadu filmů, převážně komedií a pohádek. Mezi jeho díla patří také historické snímky – Poklad hraběte Chamaré nebo »česká Angelika« – Andělská tvář.
Na českých i slovenských divadelních scénách se věnuje i režii oper. Kupříkladu v pražském Národním divadle mimo jiné inscenoval Dona Carlose, Carmen či Rusalku. Pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově zrežíroval operu Čarostřelec…
Režisér Zdeněk Troška napsal také kuchařku Nebe v hubě, která se stala nesmírně populární a se svými veselými historkami z natáčení i ze života jezdí po Čechách i Moravě.
Je svobodný, bezdětný, ale jak sám často říká – šťastný a spokojený. Mezi jeho životní přítelkyně patřila herečka Helena Růžičková, která jej velmi ovlivnila. I on proto razí její životní motto: „Nikdy nezapomeňte na úsměv! Je to světlo, které při pohledu do očí prozradí, že je srdce doma.“
Herci
Veronika Žilková pochází z umělecké rodiny. Jejím otcem byl známý hudební pedagog a flétnista Václav Žilka (1924-2007). Jako celá rodina, tak i Veronika se od dětství věnovala hudbě (hrála na flétnu), ale na rozdíl od svých dvou starších sourozenců, kteří jsou dnes profesionálními hudebníky, její cesta směřovala jinam. Po maturitě začala studovat psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale studim přerušila po prvním semestru. V návaznosti na dětské zkušenosti ve folklórních souborech se chtěla věnovat lidovému tanci, ale nakonec nastoupila ke studiu herectví na DAMU, které dokončila v roce 1985. Před filmovou kamerou stála Veronika Žilková poprvé v osmnácti letech, kdy se soubor Chorea Bohemica (v němž vystupovala) objevil ve filmu Dívka s mušlí (1980). Ještě jako adeptka herectví pak dostala velké příležitosti v několika filmech. Dceru hlavního hrdiny Evu ztvárnila ve smutné komedii Samorost (1983), známější je ale její hlavní role (po boku Jana Čenského) v komedii Když rozvod, tak rozvod (1982). Zajímavé možnosti jí pak přinesly životopisné filmy Putování Jana Amose (1983) nebo Lev s bílou hřívou (1986), v nichž ztvárnila postavy dcer J. A. Komenského a Leoše Janáčka. Od druhého ročníku na DAMU vystupovala také na divadelním jevišti a v Činoherním klubu hrála v představení Rodina Tótů. Z polovina osmdesátých let si připomeňme její velkou roli vychovatelky Jany v seriálu My všichni školou povinní (1984), jíž se uvedla do povědomí nejširší veřejnosti. V televizi, zvláště v pohádkách a inscenacích, pracovala poměrně často, znovu také v seriálech (Druhý dech, 1988), z filmových rolí stojí za zmínku Lori, osudová láska Karla Hynka Máchy, v životopisném snímku Mág (1987). Divadelní angažmá v té době neměla stálé, ale pohostinsky vystupovala například v Rokoku nebo ve Viole, koncem osmdesátých let také absolvovala první rozvod a druhý sňatek.
Filmografie Veroniky Žilkové po roce 1989: seriál Přítelkyně z domu smutku (1992),
Zapomenuté světlo (1996) získala Českého lva. Na stejnou cenu byla pak znovu nominována za hlavní ženskou roli v zajímavě pojatém filmu Otesánek (2000). Mezitím si stále udržovala pozornost svými televizními vystoupeními a její stoupající popularita vyvrcholila hlavními rolemi v seriálech To jsem z toho jelen (2000) a Šípková Růženka (2001). Před kamerou se Veronika Žilková stále objevuje hlavně v seriálech, a to jak na veřejnoprávní obrazovce, tak i v soukromých stanicích (Soukromé pasti, 2008; Vyprávěj, 2009), oproti dřívějším letům se ale dnes věnuje více divadlu. Po působení na několika scénách zakotvila natrvalo v Činoherním klubu, kde účinkovala v představeních Třetí zvonění, Letní byt nebo Sex noci svatojánské, záznam hry Deskový statek pořídila i Česká televize. Pohostinsky vystupuje také na dalších pražských scénách, v muzikálu Ginger a Fred ji například mohli vidět diváci v Divadle Broadway. Velkou hereckou příležitostí byla hlavní role Adiny Mandlové ve hře Adina uváděné v letech 2007-2009 ve Vinohradském divadle.
Lucie Vondráčková se narodila v Praze. Lucie se už od raného dětství věnovala nejen hudbě, ale i herectví. Poprvé stála před kamerou už v sedmi letech. Od začátku 90. let uváděla v televizi pořad pro děti Marmeláda a příležitostně se objevovala v malých rolích ve filmech, zejména v pohádkách. Tím se stala velkým dětským idolem, ale stále dostávala daleko více prostoru v televizi než na plátně. Za všechny jmenujme například role v seriálech Arabela se vrací nebo Království květin. V roce 1993 vydala také své první hudební album. První větší úspěch před kamerou získala až díky režisérovi Juraji Jakubiskovi a roli ve filmu Nejasná zpráva o konci světa. Také si v jeho dalším počinu Post Coitum a ve snímku Bathory. Zajímavou hereckou kreaci předvedla Lucka také v televizním projektu Dušana Kleina Ta třetí. Z poslední doby, ale asi nejvíc uvízla všem v paměti její postava sympatické snowboarďačky v diváckém hitu Karla Janáka Snowboarďáci. Jejím posledním filmovým počinem byl film Labyrint režiséra Tomáše Houška.
Lukáš Langmajer se narodil 25.srpna 1980 v Plzni. Jeho starším bratrem je herec Jiří Langmajer. Lukáš se v divadle pohybuje od svých třinácti let, a že by se mohl věnovat nějaké manuální práci kategoricky odmítá. Sám sebe považuje za velmi nezručného. Jeho domovské divadlo bylo dlouho v Plzni. Následoval krok na jih Čech, kde v Českobudějovickém divadle zakotvil na tři roky a tam také začala jeho profesionální dráha herce. Po debutu ve filmu Skřítek se o jeho existenci veřejnost dozvěděla, až když začal natáčet celovečerní film debutujícího režiséra Tomáše Bařiny Bobule a Bobule 2. Lukáš v něm společně s Kryštofem Hádkem ztvárňují ústřední dvojici sympatických podvodníčků. Dále ho diváci mohli vidět v seriálu Ulice, Ordinace v Růžové zahradě, Okresní přebor, Román pro muže, Setkání s hvězdou, Muži v naději. Nyní natáčí s Filipem Renčem seriál Sanitka2.
Jana Synková se od dětství věnovala recitaci a navštěvovala dramatický kroužek, po maturitě se na jeden rok stala elévkou mladoboleslavského divadla. Následně začala studovat hereckou výuku na DAMU, studium dokončila v roce 1967. Ještě v průběhu studií prošla experimentálním divadlem Maringotka (1964-1965), po absolutoriu získala angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (1967-1969). Tady si odehrála vedlejší role v moderním i klasickém repertoáru, za zmínku stojí jeji role Evy v Kunderově hře Ptákovina, která měla v Liberci světovou premiéru. V roce 1969 přešla Jana Synková do souboru Naivního divadla Liberec, v jehož řadách působí dodnes. Naivní divadlo se později přeměnilo v Ypsilonku a od roku 1978 působí v Praze. Na této originální scéně dodnes Jana Synková uplatňuje své komediální vlohy, temperamentní projev a smysl pro grotesku, Ypsilonka v této herečce naopak našla letitou stabilní oporu. Z jejích divadelních rolí stojí za zmínku Král Ubu, Třináct vůní, Dvanáct křesel nebo Rusalka. S Ypsilonkou absolvovala také četná zájezdová představení po celé Evropě a v roce 1974 byla oceněna tvůrčí prémií Literárního fondu.
Před filmovou kamerou stála Synková poprvé již za studií, kdy hrála ve snímku Motýl (1965), studentském filmu FAMU. Jako bezejmenná dívka se pak mihla v tragikomedii Farářův konec (1968), v Olmerově režijním debutu Takže ahoj (1970) hrála fotografku Helenu. V televizi dostala první výraznou příležitost v mikrokomedii Dveře (1976). Stejně jako jiné výrazné osobnosti Ypsilonky, tak i Synková začala pracovat pro film a televizi častěji až s příchodem divadla do Prahy. Svůj typický herecký projev kombinovaný se zapamatovatelnou obrýlenou vizáží uplatnila ve vedlejších postavách četných filmů 70. a 80. let, příležitosti dostala například od Věry Chytilové (Hra o jablko, 1976; Kalamita, 1981), vedle dnes již zapomenutých titulů ji můžeme zaznamenat dále například jako sekretářku ve filmu Smrt krásných srnců (1986). Všechny atributy svého charakteristického herectví shrnula Jana Synková v několika velkých rolích devadesátých let, kdy se zařadila mezi oblíbené a vyhledávané herečky střední generace. Jestliže se filmový přepis legendárního humoristického románu Saturnin (1994) nepodařil ve všech směrech, kreace afektované tety Kateřiny v podání Jany Synkové patří k jeho velkým plusům. Ve filmu Kamenný most (1996) vytvořila zajímavou roli profesory FAMU, nikoli nepodobnou Věře Chytilové. Diváckou popularitu jí přinesla také účast v diskutabilním projektu Jaroslava Soukupa Byl jednou jeden polda (1995) a jeho dvou pokračováních z let 1997 a 1999, kde hrála psycholožku Kudláčkovou. To, že její komediální poloha nemá daleko k výrazně záporným charakterovým rysům, dokazuje nejlépe poměrně velká role ředitelky Kocourkové v televizním seriálu Život na zámku (1995). Zatím naposledy hrála Jana Synková ve filmu Prachy dělaj člověka (2006). Své další tvůrčí aktivity dala Synková najevo psaním, je autorkou divadelní hry Začarovaný vůl (1995), psala také písňové texty nebo eseje.
Pavel Kikinčuk – jeho filmový debut přišel v roce 1982 v televizním filmu Sázička pro štěstí. O dva roky později dostává hlavní roli v Troškově letní komedii Slunce, seno, jahody. Šimon Plánička – brigádník a možná i budoucí inženýr je Kikinčukovo jedna z mála hlavních filmových rolí. Druhá taková je v televizní inscenaci Činoherního klubu Deskový statek ( 2007 ), ve které si zahrál majitele realitní kanceláře. Z jeho menších úloh stojí za zmínku Fešák Hubert ( 1984 ), Děvčátko (2002) a také působení v zábavním pořadu Tele Tele. Kariera je tedy zaměřena spíše než na film k divadlu. Velkou popularitu mu přinesla role Ludvíka Hovorky v seriálu a filmu Okresní přebor.
Martin Kraus se narodil v Praze, absolvoval Strojní průmyslovou školu v Příbrami, ale vždy ho to táhlo k herectví. Proto se rozhodl studovat na JAMU v Brně. Velké filmové příležitosti dostal od režiséra Zdeňka Zelenku v pohádce Kouzla králů a v minisérii Ach, ty vraždy!, kde mohl dostatečně prokázat svůj herecký talent. V sezóně 2011 / 2012 se stal členem činohry Divadla na Vinohradech. V kuloárech má přezdívku český Belmondo.
Foto: Radim Novotný
