Za branou s červánky

Když jsem byla malá, zaslechla jsem jedno vyprávění. Uvěřila jsem, že v pouti za sluncem po obloze je ukryto tajemství. Často jsem pak vzhlížela k nebi a pozorovala zapadající slunce. Nevycházela jsem z údivu nad tou krásou a pokaždé, když se na obloze objevily červánky, vzpomněla jsem si na tento zvláštní příběh…

Kdo jsi?“ zeptal se mile stařeček drobné dívenky oděné v letních květovaných šatech. Dívka s sebou udiveně trhla a podívala se na stařečka, který se náhle objevil po jejím boku. Trochu bázlivě se pousmála a jemným hláskem tiše odpověděla: „Jmenuji se Amálka.“

Krásné jméno,“ pokývl stařeček hlavou a zeptal se jí: „A copak tu děláš?“

Amálka se chvíli zamyslela a pak stařečkovi odpověděla: „Dívám se, jak slunce putuje po obloze, a přemýšlím, co se s ním stane, když zmizí za obzorem. Myslím, že vstoupí do světů, které my ale nevidíme.“ Přesvědčeně pronesla dívenka s jemnými dlouhými vlásky.

Hmm… to zní zajímavě,“ přisvědčil stařeček a zeptal se, zda si může na chvíli přisednout. Amálka byla ráda, stařeček ji zaujal svým milým vzezřením, někoho jí připomínal. Posadil se tedy vedle ní a oba se dlouze zahleděli k zářícímu obzoru s červánky.

Stařeček se jí zeptal: „Jsou krásné ty červánky, že?“

To jsou…“ zasnila se dívenka a náhle se rozpovídala: „Víte, já si myslím, že slunce když doputuje do určitého bodu na obloze, na moment se zastaví. Jakoby tam vyčkávalo a vyhlíželo bránu, která se pro něj v určitou chvíli z ničeho nic objeví. A když ji konečně spatří, přiblíží se a zeptá se strážce u brány, zda může projít. Strážce pak kousek ustoupí a pokaždé slunci s úsměvem na rtech odpoví: ,No samozřejmě, vždyť směřuješ domů.‘ Slunce se zbarví do ruda a usměje se také. Pak vstoupí tou branou mezi oblaka. Jenže my ji nevidíme. Vidíme jen červánky, které tu zbydou po úsměvu slunce…“

Amálka si zhluboka vzdychla a pak dál pokračovala: „Často tu sedávám a přeji si, abych alespoň na chvíli tu bránu zahlédla. Vím, že tam někde je. Jednou se mi o ní dokonce i zdálo. Vedlo k ní schodiště, no spíš to byl takový žebřík. Ale ten nebyl pro slunce. Byl jen pro ty, kteří žijí tady. Rozumíš mi?“ obávajíc se Amálka zeptala stařečka. Než však stačil cokoliv říct, dodala: „I já jednou projdu touto branou v červáncích…“

Stařeček zůstal překvapený. Byl dojatý její čistotou a jemností. Lehce jí pohladil po vlasech a řekl: „Jsi tak moudrá, Amálko. Ve světě, ve kterém žiješ je největší pravdou to, co cítíš v sobě. Tvá myšlenka o slunci a jeho putování je jistě správná. Brána do světů, které nevidíme, také jistě existuje. Kde jinde by se rodily hvězdy a odkud by pocházel tento svět?

Víš, slunce na své pouti po obloze každičký den rozdává svou životodárnou energii a dává barvy všemu, kam jeho paprsky jen dohlédnou. Bez něj by zde nebyl život. Povím ti jedno velké tajemství, Amálko, všichni lidé v sobě mají zárodek slunce. Pro svůj život a pro naplnění osudu. Pro ostatní i celý tento svět. Mnohokrát již bylo řečeno –, jak nahoře tak dole, jak v mysli tak v těle, jak v srdci tak v úsměvu a též v lidských rukou…‘

Ale lidé často nevědí, jak úžasní a krásní jsou. Cestami útrap si musí projít, a vzdálit se od sebe natolik, aby o vše přišli. Pak teprve zjistí, že jedinou jejich jistotu je cesta zase zpět k sobě. A začnou se mít rádi.“

Já se mám ráda už teď a to jsem ještě malá!“ bez váhání pronesla Amálka.

Já vím, proto dnes také vedle tebe sedím a mám obrovskou radost!“ mile se usmál stařeček. „Jsi sluncem zářícím i ve tmě. Jako světluška co svítí pocestným a střeží jejich kroky, aby se na cestách neztratili.“

Amálka se na stařečka usmála, pomalu vstala a řekla mu: „Já už musím jít domů. Ráda jsem si s tebou povídala. Přijdeš i zítra?“

Stařeček také vstal a s nevídanou jemností se zadíval Amálce do očí. Usmál se a ona uviděla, jak je v mžiku obklopily utvořené z vánku – zářivé červánky sahající k zemi. Úžasem nemohla vyslovit jednu jedinou hlásku.

Tak nějak si představuješ bránu, o které mluvíš?“

Amálka vztáhla obě ruce před sebe a snažila se červánky zachytit do dlaní. Byly tak krásné, jemné zářivé jako malé chomáčky poletujících měkkých peříček.

Kdo jsi?“ zeptala se.

Stařeček se na ni usmíval a pak lehce pokynul rukou. Červánky se začaly pozvolna rozplývat a on se začal vzdalovat s nimi.

Amálko, zítra nepřijdu, ale pokaždé když se červánky dotknou tvého srdce, spatříš mne na obloze. Brána, o které vyprávíš opravdu existuje. Je blízko i daleko je stejně tak bodem jako nekonečnem…“

Stařeček Amálce zamával a rozplynul se v dáli za obzorem. Dívenka se ještě chvíli dívala do bodu, kde stařečka viděla naposled a tu se jí zdálo, jak z toho místa vysvitla první hvězda. Když jí spatřila, zhostil se jí nekonečný pocit štěstí. Jakoby beze slov rozuměla všemu, co jí její srdce šeptalo. A tak se radostně rozběhla domů. Věděla, že se nikdy neztratí. Dohlíží na ni červánky…

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

 

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

 

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353