Vzpomínky nevadnou

Jak často máme naspěch, jak často odkládáme setkání, jak často běžně říkáme: „Tak třeba příště.“ Kdy ale bude příště? A bude opravdu? Možná ano možná ne. Někdy máme věci pevně v rukou, a přesto nám nečekaně proklouznou mezi dlaněmi…

V pochmurném listopadovém dešti stojím na zápraží dřevěné chalupy na kopečku. Dívám se před sebe na starou trnku (švestku), která pamatuje léta, kdy pod ní sedávala stařenka. Přes léto tu bývá stůl a židle napadlo mne. Dnes však v slzách podzimního deště tu zůstala jen slehlá tráva a ticho, které naléhavě klepotá v myšlenkách jako kapky na střeše.

Soláň je nádherné místo. Každým nádechem chladného vlhkého vzduchu je mi ticho blíž a tu se vynořují vzpomínky.

Ještě nedávno tu bylo veselo. Stůl pod trnkou ožil a židlí nebylo dost. Toužebně jsem se dotkla rozechvělým pohledem kůry staré trnky porostlé stříbrným lišejníkem a přála si alespoň na chvíli vrátit čas. Zavřela jsem oči a království úžasu a štěstí ožilo…

Bylo krátce po poledni, venku parné červencové léto s teplotou k třicítce. Jen sem tam se větříkem líně pohnuly větévky nad stolem stojícím jen kousek od malého podsínku (přístřešku) před vchodem. Krajinou se linula vůně rozkvetlých luk a z kuchyně vůně čerstvě usmažených řízků.

Děcka, kde jste? Budeme obědvat!“ ozvalo se z chalupy a my se nadšeně vřítili do dveří kuchyně, kde se na rozžhavených kamnech smažily na velkém pekáči zlatavé řízky. V kuchyni bylo osmatřicet stupňů.

Budeme jíst pod trnkou?“ zeptali jsme se téměř jednohlasně.

Budeme, musíme se schladit, tady je peklo,“ odpověděl táta a utřel si plátěným kapesníkem pořádně orosené čelo.

Vyběhli jsme ven, posadili se pod trnkou ke stolu a nedočkavě vyhlíželi stařenku, která ještě musela roztavit v malém rendlíku máslo, protože zemáčky (brambory) musely být důkladně omaštěné. Bez toho by to zkrátka nešlo. Byla neděle a k té patřil slavnostní oběd. Pořádné soláňské řízečky a okurkový salát. U stolu pod trnkou bývávalo dobře. Její koruna nám poskytla stín a my jsme se cítili jako v ráji.

Kolem chalupy vede pěší stezka oblíbená turisty. Kdo chtěl kolem chalupy projít, nemohl minout náš stůl, který byl jen několik metrů od ní. Musím se přiznat, že mi bylo občas trochu trapně, když jsme se všichni spokojeně ládovali řízky s pěkně omaštěným zemáčkem a svěžím okurkovým salátkem, zatímco znavení turisté funěli v horku do kopce, žízniví, hladoví a občas i naštvaní. Před sebou měli ještě kus cesty k první hospodě na ještě větším kopci. Když přešli, táta si vždycky dělával legraci. Pobaveně se usmíval a říkával: „Viděli jste, jak jim to kroutilo nosem? A to jsem se ještě schválně napil oroseného piva!“

Všichni jsme se té malé – však ne špatně myšlené škodolibosti zasmáli a příště, když se zase smažily řízky, neopomnělo zaznít: „Tak co, jdeme pod trnku naštvat turisty?“

A šli jsme…

Otevřela jsem oči a s úsměvem se podívala na stezku pod kopec, jestli tam nezahlédnu nějakého turistu. Nikdo tu ale neprošel. V listopadovém dešti a v lesním prostoru jemně zahaleném mlhou dnes bylo prázdno. Zastesklo se mi a tak jsem raději znovu zavřela oči.

Kapky deště se odrážely od betonových schodů vedoucích k podsínku a v těsné blízkosti kolem nich se prodíral mezi drobnými kamínky tenký potůček dešťové vody. Dříve zde býval starý narezlý sud. Teď padá voda z okapu přímo na zem do dolíku, který tu po něm zůstal.

Zdá se mi to snad nebo jsem zaslechla smích? Jakoby v lese nad chalupou zapraskaly halúzky (drobné odpadlé větévky) a něčí veselé breptání se neslo jeho prostranstvím. Hlavou mi prolétly vzpomínky na nádherné letní večery strávené u táborových ohňů, na které jsme celé odpoledne sbírali větve po lese, aby nám oheň vydržel dlouho do noci.

U táboráku se nás sešlo vždycky hodně a bývalo veselo. Zpívalo se, přikládalo do ohně, pekly se buřty a celou horou až do údolí se nesly nezapomenutelné melodie a rozverné tóny tahací harmoniky, na kterou uměl hrát jen kmotřík (kmotr, strýc).

Dnes už tady táboráky nejsou a zpěv i zvuk líbezné harmoniky dávno utichl.

Otevřela jsem oči a zadívala se směrem k místu pod lesem, kde dříve bývalo ohniště s prostou lavičkou. Les se změnil. Část vzrostlých smrků, mezi nimiž se rozprostíralo naše dětské království, zmizel. Zůstalo po něm jen pár obřích pařezů, hromady větví a vypálená zem.

Zastesklo se mi. Uvědomila jsem si kolik krásných chvil, zážitků a srdečných lidí už na Soláni není…

Uvědomila jsem si, co všechno jsme tu společně prožili a co všechno ještě mohli, kdybychom neodkládali to nejvíc podstatné, to nejdůležitější v životě až na – „Tak třeba příště.“

Dnes stojím v tichu listopadového deště a dívám se na prázdné místo pod trnkou obrostlou stříbrným lišejníkem.

Vzpomínky nevadnou.

To, co jsme kdy prožili s lidmi, na kterých nám záleželo, se kterými jsme se smáli, zpívali a povídali, v nás navždy zůstane. Jen, srdci blíž by bylo, kdybychom přece jen mohli uskutečnit vše, co jsme si plánovali, slíbili, co jsme chtěli a nakonec kvůli zbytečnostem si nechali navždy proklouznout mezi dlaněmi…

Některé blízké, příbuzné, kamarády nebo ostatní už nepotkáme. Jejich přítomnost se rozplynula v mlhavém závoji nekonečna a nám zůstaly jen vzpomínky. Někteří blízcí, příbuzní, kamarádi, ostatní zde ale stále jsou. Jsou tu pro nás, stejně tak jako my jsme tady pro ně.

Nespěchejme, neodkládejme proto žádné setkání na – „Třeba někdy příště,“ jen proto, že se nám zdají některé věci důležitější.

Největší radost a největší dar, který můžeme někomu dát, je náš vlastní čas. Naše přítomnost a chvíle strávená s člověkem, na kterém nám záleží.

Můj pohled tiše spočinul na vykáceném lese, když tu jsem si povšimla, jak z vypálené země vyrůstají malé zelené rostliny. Vše je tak, jak má být, napadlo mě. Je to přirozený koloběh života a ten si vždycky cestu najde.

Vzpomínky nevadnou.

Jen srdci blíž by bylo, kdyby se dnes v slzách listopadového deště mohlo s ostatními smát a zpívat, radovat se a dovádět v rozverných tónech tahací harmoniky…

Proto, potěšte dnes sebe i někoho dalšího na kom vám záleží. Třeba mu jen zavolejte, usmějte se. Řekněte pár milých slov nebo se u něj zastavte. Věnujte dnes čas lidem, kteří jsou pro vás důležití a kteří tu stále jsou.

A kdybyste se třeba někdy vydali na Soláň a putovali stezkou dolů do Velkých Karlovic nebo naopak, jistě neminete kouzelné místo na kopečku, kde stojí stará trnka obrostlá stříbrným lišejníkem.

V létě tam znovu postavíme stůl, a pokud mne tam uvidíte, určitě se mi připomeňte. Ráda vám uvařím kávu, a pokud by byla neděle, možná zbude i nějaký řízek.

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353