Větrovka z padáku

Na poště máte balík z Prahy, přijďte si pro něj odpoledne,“ zavolala na Boženku poštovní doručovatelka, která zahlédla babičku na zahrádce před domem a stočila do schránky – po domácky vyrobené z uřezaného umělohmotného patníku předplacený časopis. „Balík je větších rozměrů, tak si pro něj přijeďte s vozíkem.“

bruzkova logo

Psal se rok 1986 a místní pošta představovala stavbařskou buňku vybavenou potřebným nábytkem té doby, umístěnou uprostřed vesnice. Z místní části doliny jak se u nás říkalo a kde jsme bydleli, to nebylo daleko, ale celou cestu do kopce. Odpoledne jsme tedy vzali malý vozík, takzvaný dvoukolák a vydali se na poštu.

1

Balík opravdu větší byl, ale do vozíku se vešel. Než jsme ho s bráškou naložili, překvapilo nás, jak lehký byl. Neúměrně ke svým rozměrům. „Co v něm je?“ byla jsem zvědavá. „Nevím, co nám strejda posílá,“ odpověděl bráška a rozjeli jsme se domů s vozíkem.

Strejda nám balíky posílal často. Bydlel v Praze a tak pro něj tehdy bylo vše dostupnější. Ať už babičce posílal cokoli, nikdy na nás nezapomněl. Na jeho balíky jsme se vždy těšili a strejdu měli rádi.

2

Babička byla ráda, že jsme jí balík dovezli, a když jsme řekli, jak moc jsme zvědaví, všeho nechala a šla pro krejčovské nůžky entlovačky. Pro nás to byly cikcak nůžky, tak jsme jim říkali. Balík byl i tentokrát pečlivě zabalený v polotvrdém balicím papíru a pořádně utažený režným provázkem. Strejda byl na takové věci expert.

Prostřihli jsme provázky a pomalu odbalovali papír. Nesměl se protrhnout, protože by se mohl ještě na něco hodit. Stejně jako krabice.

3

Babička ji konečně otevřela, když tu na nás vykoukl její obsah. Krabice byla vycpaná jakousi lehkou bílou prošívanou látkou, která jí zcela vyplnila. Nahoře ležel dopis. Babička po něm hned sáhla. „Co to je, babi?“ byli jsme ještě více zvědaví a trochu zklamaní. „Nevím. V dopise se to dozvíme,“ usmála se na nás a nasadila si své brýle.

Strýček z Prahy byl starostlivý. Do dopisu napsal: „Milá Boženko, posílám skvělou, lehkou, krásnou a neskutečně pevnou padákovinu. Je jí dost tak našij děckám i mladým letní bundy. Ušetříte a ještě budete módní. Tady je to vzácnost. A děckám posílám plechovku englišů. Taky baterku. Pak určitě napiš, jestli jsi všem ušila ty větrovky.“

4

Babička nám dopis přečetla a my jsme se prohrabali padákovinou až na samé dno, kde jsme našli žlutou plechovku s barevnými motivy ovoce a nápisem Letní směs. A taky vojenskou baterku. Engliše byly ovocné bonbóny, kterým tak strejda říkal. Byly dobré. A vojenská baterka? Ta byla parádní!

Padákovina zůstala nějakou dobu v krabici a postupně se na ni chodili všichni členové rodiny dívat. Nakonec se rodiče i s babičkou dohodli, že stejné větrovky ze záložního padáku pro celou rodinu nebude asi nejlepší nápad. Co kdyby se někdo zeptal, kde jsme k němu přišli…

5

A tak nám z něj babička našila alespoň různé pytlíky na papuče, tašky na věci a tak. Strejda byl spokojený, protože mu babička napsala, že nám z takové vzácnosti našila kde co.

S vojenskou baterkou jsme si náramně vyhráli. Já i bráška. Nejednou jsme se o ni hádali, protože to bylo něco. Byla hranatá a pořádně těžká. Tmavě zelená se třemi barevnými filtry a nápisem MY DAY. Když se chtělo přepnout normální světlo na červené, modré nebo zelené, musel se kovový jezdec pořádně potlačit směrem nahoru v několikacentimetrové drážce, než to luplo a filtr překryl žárovku. Přepínání jednotlivých barev mě tak bavilo! Každá barva měla svůj vlastní čudlík umístěný ve své drážce.

6

Jednou jsem také vytáhla baterku ze skříně a postupně jsem na ni několikrát přepnula všechny barvy. Někdy to šlo ztuha, a jak se muselo tlačit, bolel mě z toho prst. Byla jsem ale nadšená. Hrála jsem si zrovna v obýváku a v televizi na prvním programu běžel dokument…

Byl to dokument o Československé armádě. Jaká náhoda! Vojáci byli na cvičení, postupně vyskočili z letadla a na zelených kulatých padácích se snášeli k zemi. Ten pohled mne naprosto uchvátil.

,To opravdu jde?‘ říkala jsem si s údivem. Jak já jsem jim záviděla! Chtěla jsem být vojákem. Měla jsem baterku a zbytek padáku u babičky ve skříni.

7

Od té doby jsem měla sen. Celé roky jsem si přála skočit s padákem. Jenže to mohli jen vojáci a sportovci. A já jsem nebyla ani sportovec ani voják. Jen holka z vesnice. Myšlenky na létající vojáky ze mě postupně vymizely, ale moje touha ve mně zůstala.

O mnoho let později, v roce 1996 jsem se poprvé setkala se svým mužem. Zprvu jsme byli pouze přátelé, ale brzy jsem se od něj něco dozvěděla. Byl instruktorem parašutismu…

Nemohla jsem tomu uvěřit! V mžiku jsem si vzpomněla na balík od strejdy z Prahy, na mou oblíbenou vojenskou baterku a na větrovku z padáku, na kterou vlastně nikdy nedošlo.

Především však na moji touhu vyskočit z letadla s padákem. Tak jako vojáci v helmách a nablýskaných kanadách v dokumentárním filmu z roku 1986. Znovu se ve mně probudila touha svůj sen uskutečnit.

Zapsala jsem se do základního kurzu parašutismu se třemi seskoky. Instruktor byl můj nynější manžel. Jeden můj starší kolega z práce, který plně sdílel moje nadšení, mi půjčil svůj maskáčový komplet americké armády. Prý ho musím mít, aby to bylo dokonalé. Sám tu zkušenost měl. A tak jsem si ho vzala.

Kurz to byl nezapomenutelný a členové Para klubu Hranice a Zábřehu suproví lidé. Dodnes o sobě s mnohými víme a já moc ráda vzpomínám na všechny dny strávené na letišti.

Zážitek z mého prvního seskoku byl nepopsatelný. Když jsem poprvé vyskočila z letadla, byl to adrenalin. Po chvíli jsem však vnímala jen naprostou euforii a jakési zvláštní ticho s nekonečným pocitem radosti. Smála jsem se štěstím a kolem mne proletěl pták.

Byla jsem hrdinkou, že jsem to dokázala uskutečnit. Tak jsem to cítila. Zmocnil se mě bezbřehý pocit štěstí z toho, že se mi opravdu splnil bláznivý dětský sen. A tak jsem na toho ptáka zamávala a pozdravila ho. Chtěla jsem mu ukázat, že i já letím stejně jako on. Že nás něco spojuje. Naše pohledy se střetly a pták rychle odletěl.

Kochala jsem se pohledem a byla opojena nadšením. Přelítla jsem letiště o několik stovek metrů a přistála uprostřed pole vysoké kvetoucí řepky olejky… Pravdou je, že přistání bylo trochu nečekané. Para kotoul dopadl sice dobře, ale v poli po mně zůstal pěkně zválený kus téměř dvoumetrové řepky.

Zážitek to byl ale i tak parádní! Zjistila jsem, jak se cítí létající vojáci, ptáci a skuteční parašutisté…

P.S.: Tímto zdravím všechny tehdejší i nynější členy Para klubu Hranice a Zábřehu, všechny příznivce létání, ptáky kroužící nad letištěm a bývalé vojáky Československé armády.

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353