Je to už třicet let, co se Věra Martinová vydala na sólovou dráhu. Po rozjezdu se skupinou Schovanky vtrhla na pole české populární hudby s razancí, elánem a písničkami, které se jedna za druhou stávaly hity. Až na vrcholky hor, Malý dům nad skálou nebo Toulavý džíny, to jsou jen tři příklady za všechny. Úspěšné třicetiletí skvělé a sympatické zpěvačky, která neustále hledá nové cesty a těší své fanoušky zajímavými písněmi i alby, mapuje exkluzivní sada tří CD, kterou vydává Supraphon v edici Zlatá kolekce. Vedle šedesáti písní z celého tohoto období přináší i dvě čerstvé novinky. Veřejný křest 3CD se bude konat ve středu 19. října od 16 hodin v Supraphon musicpoint (Jungmannovo náměstí 17, Praha 1) a po oficiálním křtu bude autogramiády pro fanoušky královny české country. Věru Martinovou jsem zastihl ve chvíli, kdy své nové trojalbum podepisovala.
Je vidět, že vás to těší…
Je to moc příjemné. Edice Zlatá kolekce je prestižní záležitost. Mému egu tak udělalo ohromně dobře, když jsem se dozvěděla, že bych se v jejím rámci měla objevit i já. A Supraphon si dal záležet, vydání je to už od pohledu krásné. Obzvláště se kochám obalem desky, který nádherně nafotila Lenka Hatašová. A Tomáš Uher to všechno skvěle zeditoval.
Patříte k interpretům, kteří si hlídají obaly a booklety svých desek?
Bohužel jsem člověk, který musí o všem, co se v souvislosti se mnou produkuje, mít přehled. A do všeho mluvím. (smích) Jsem ten typ, co si, obrazně řečeno, všechno udělá nejlíp sám. Chápu, že je se mnou někdy docela těžká práce, ale pak mám z těch věcí radost. Obzvlášť, když je někdo pochválí.
Supraphonská zlatá kolekce je opravdu prestižní záležitost. Ocitla jste se tu ve společnosti například Václava Neckáře, Petra Hapky, Petra Nováka, Hany Hegerové, Michala Tučného či Jiřího Suchého. V téhle společnosti je, předpokládám, dobře.
Samozřejmě. Zvlášť to poslední jméno, které jste jmenoval, je mému srdci blízké. Pan Suchý je pro mě jeden z největších textařů a básníků současnosti. Přeju mu, aby měl pořád inspiraci, aby byl pořád svěží, křepký a silný. A pokud by pro mě našel nějakou písničku, bylo by mi velkou ctí.
Vaše kolekce dostala jméno Jako dřív, podle jedné z vašich písní. Chtěla jste tím něco říct?
Jednak ta písnička je moc hezká, tak jsem si ji vzala i do titulu zlaté kolekce; jednak mi to připadá symbolické. Jako dřív je to v tom smyslu, že tu pořád jsem, pořád můžu hrát a zpívat a pořád to lidi zajímá. I když se doba mění, v tomhle je to jako dřív.
Šedesát písniček není málo, ale i tak: asi nebylo jednoduché je vybrat.
Skutečně nebylo. Výběr to byl těžký. Jsou věci, které ve výběru být musí, o těch jsme se se Supraphonem dohodli hned. A k nim jsem se snažila vybrat písničky, které už nejsou tak známé, a je to škoda. Rádia hrají určité penzum písní a ty novější se mezi ně třeba nedostanou. Sáhla jsem tak po těch, které jsou mi blízké, a u kterých je mi líto, že nejsou masověji známé. A ještě jedna věc: není legrace pak ty písničky na jednotlivá cédéčka seřadit. Tak, aby to lahodilo. Aby se vedle sebe neocitly nahrávka hodně stará a hodně mladá. Aby se střídala tempa. Aby neměly sousední písničky stejné tóniny. Při téhle práci jsem blahořečila počítači. Kdybych to měla dělat na papíře, škrtat, mačkat, znova, škrtat a mačkat, bylo by to mnohem složitější. Nakonec jsem ty písničky seřadila, jak jsem nejlíp uměla. Písničky tak nejdou úplně chronologicky. Ostatně – i na koncertech mám ráda, když jsou písničky časově promíchané.
Které ty písničky z ranku »ne tak známé, ale vám milé« tu najdeme?
Na to se nedá úplně jednoduše odpovědět, je jich víc. Třeba Hvězda v tísni, Čekání nebo Studánka.
V anotaci kompletu se píše, že mapuje váš hudební vývoj. Kam jste od roku 1986 dodnes došla?
Zezačátku mi vadil přídomek první dámy country music. Když jsem odešla od Schovanek, měla jsem pocit, že se chci rozběhnout i trochu někam jinam. Nějakou dobu jsem tak měla pocit, že mě tenhle přídomek škrtí a svazuje, ale pak jsem pochopila, že většině lidí je jedno, jak se tomu říká. Mají prostě rádi písničky a to, jakým způsobem je prezentuju. To je pro ně podstatné, ne nějaká škatulka. Smyčka se tak najednou uvolnila, a dneska už mi tohle označení nevadí. Nehledě na to, že třeba v Americe má country tak obrovské rozpětí, že se v tom taky nikdo nijak neškrtí.
Vzpomenete své nejzásadnější spolupracovníky zmíněných třiceti let?
Ráda. Třeba textař Pavel Vrba, nesmírně chytrý a sečtělý člověk. Komunikace s ním nebyla vždycky úplně jednoduchá, on dokázal, a někdy i důrazně, dát najevo svoji nelibost. Ale měli jsme se rádi. Je mi moc líto, že odešel, ale zůstala po něm spousta krásné práce. Moc poděkovat musím i skladateli Pavlu Krejčovi, který mi napsal stěžejní původní písničky, díky kterým jsem prorazila. Pravda, občas mě skoro štvalo, jak mě ty písně zaškatulkovaly a musím je dodnes zpívat, ale některé z nich jsou opravdu krásné. Třeba Až na vrcholky hor. A přes tuhle písničku se dostávám k textařovi Edovi Krečmarovi. Dodnes si myslím, že Vrcholky jsou až báseň, moc krásná. A další jména: Ivo Viktorín, moje kamarádka Pavlína Jíšová, Mirek Hoffmann, Vojta Kiďák Tomáško, Ivan Hlas se svými přidrzlými texty, a další. S kým jsem dělala, dělala jsem ráda. Mohla jsem si vybírat a měla jsem to štěstí, že oni chtěli dělat se mnou. Děkuju všem. Vím, kolik je za tím práce. A navíc znám i to, jak těžko se autor – interpret vzdává písničky, kterou může zpívat sám.
Říkala jste, že Pavel Vrba dokázal dát najevo nelibost. Dokážete i vy dát najevo nelibost, třeba když dostanete písničku a nelíbí se vám?
Je to pro mě těžké, ale musím to dokázat. Kdybych zpívala něco, co mi jde špatně z pusy a s čím nesouzním, nebylo by to upřímné. A to by bylo špatně. Někdy to bylo složité dohadování, ale vždycky jsme se s každým dohodli. Musím ale říct, že do takových debat chodím opravdu moc nerada.
Nechystáte nějakou další spolupráci s Pavlínou Jíšovou?
Občas se nám povede si spolu zazpívat, ale rozhodně nechceme vytvořit nějaké duo. Takhle nám to oběma vyhovuje. Moc ráda s Pavlínou zpívám a v poslední době i s její dcerou Adélkou, taky vynikající muzikantkou. Když zazní ten náš trojhlas, až mě mrazí a dělá se mi z toho moc hezky.
Co spolupráce s vaší dcerou?
To byla zatím spíše výjimka. Anežka mi třeba nazpívala vokály na vánoční desku, ale sama není prvoplánově muzikantka. Naučila jsem ji nějaké základy na kytaru, ona si teď jede po své ose a já jí v tom moc fandím. Ale zvolila si jinou cestu, studuje psychologii a je lektorkou power jógy. Ve všem jí držím palce.
V nějakém rozhovoru jsem si přečetl, že zatímco vy se vznášíte v oblacích, ona vás občas koriguje a usazuje na zem…
Logicky, to je dané už znamením. Já jsem vodnář, vzdušné znamení, pořád si někde lítám. Nejlíp mi je na horách, když mám pocit, že se můžu rozletět. Anežka je býk. To je zemní znamení. Dcera tak je víc při zemi a je realistka. Skutečně tak dneska už usměrňuje víc ona mě než já ji. Často bývá i mým prvním kritikem a to i co se týká třeba oblékání. (smích)
A ještě k tomu vašemu lítání. Nová křídla vám asi dala i nová kapela…
Určitě. Kolegové v kapele mi dali novou energii, oni mě vlastně omlazují. Zevnitř. A jak víte, energie je nakažlivá. Zrovna tak jako skepse a stání na místě, ty jsou taky nakažlivé. Záleží na tom, kterou cestou se chcete vydat. Jsem ráda, že kolem sebe mám mladé lidi, kteří mě zase někam vyvezou, a na mojí muzice je to, myslím, znát. Naše aranže nejsou zásadně revoluční, ale musejí být jiné, moderní. Už třeba proto, že některé ty písničky byly původně točené s velkými kapelami. A navíc je v těch písních cítit energie mých mladých kolegů. Na pódiu to zní úžasně, oni jsou prostě draci.
Podívejte se na lyric video k písni Přistavám zde:
Foto: Supraphon / Lenka Hatašová
