Vánoční kapr

Šupinka z vánočního kapra schovaná pod talířem ležícím na slavnostně vyzdobeném stole je milým překvapením Štědrého večera, při kterém nám svým kouzlem vnese do příštího roku štěstí a hojnost. A také peníze, když si ji pečlivě schováme do kapsy peněženky mezi mince.

S vánočním časem přichází do našich domovů a srdcí pocit blízkosti, lásky a přátelství. Dny sváteční a také dny blížící se k Silvestru si přejeme užít v klidu, pohodě a radosti společně s lidmi, na kterých nám záleží. Potřebujeme si také vydechnout a odpočinout po všech předchozích přípravách, zmatcích a úsměvných historkách, bez nichž se snad žádné vánoční svátky neobejdou tak jako letos, minulý rok, předminulý rok, před-předminulý a opakovaně až dlouze do historie každé rodiny.

U nás probíhaly Vánoce vždy vesele. A čím více se blížily, tím to bylo veselejší. Vzpomínám si, jak jsme běžně pekli více než deset druhů cukroví, vánočky a všelijaké krémové řezy.

Doma nás bylo hodně, a když jsme se všichni sešli v kuchyni, kde u vyhřátého topení sedával na nízkém stolku strýček, který si rád vyhříval záda a toho času s námi v domě bydlel, byl to teprve správný chaos. Mamka od stolu podávala plechy s cukrovím babičce, která je dávala do trouby a mezi tím jsme se motali my, tři děti.

Byl to fofr, trouba pekla rychle a občas se nestíhalo ještě horké cukroví sundávat z plechu. A tak nás napadlo dát plech do otevřeného okna, aby rychle vychladlo, jelikož venku pořádně mrzlo. Plech jsme tedy položili do okna a dál se věnovali pečení dalších druhů cukroví.

V kuchyni se povídalo, souběžně hrálo rádio a my jsme společně s bráchou a ségrou dělali blbiny, když tu strejda zjistil, že mu táhne na záda. Vstal ze stolku u topení pod oknem, otočil se a prudce okno zavřel. Nevšiml si, že se mezi dvojitými okny chladí plech s cukrovím. Teda asi si všiml, ale pozdě. Plech sletěl na dvůr a strejda se z kuchyně rychle vypařil jako pára nad hrncem.

V kuchyni bylo rušno a atmosféra jemně houstla, mamka s babičkou toho měly za celý den dost, a tak si nikdo nepovšiml, co se stalo s plechem plným cukroví.

Strejda byl vtipálek a ranař. Když si uvědomil, co provedl a kolik času a úsilí věnovaly obě ženy tomu, aby napekly všechno to voňavé cukroví, dostal strach. Neměl odvahu přiznat, co provedl a tak to vyřešil po svém.

Tiše se vytratil z domu, aby zkontroloval potlučený plech a spadlé cukroví. Když uviděl na dvorku pod oknem tu spoušť a zjistil, že už cukroví nikterak nezachrání, šel do kurníku, vypustil slepice a tajně je nahnal mezi cukroví, aby ho sezobaly. Slepice byly spokojené a strejda taky.

Protože venku mrzlo, vrátil se po chvíli do kuchyně a znovu se posadil na nízký stolek k topení. Nikdo si ničeho nevšiml a ten večer plech s cukrovím už nikdo nehledal.

Jenže pak přišel Štědrý den a mamka chystala cukroví na vánoční tác. Marně hledala ve všech krabicích ale ten jeden, náš oblíbený druh nikde nenašla. Ptala se babičky, jestli neví, kam ho mohly dát a ptala se i nás. Hledala babička, hledala mamka a také my všichni. Jenže nikdo ho nenašel. Kam mohlo zmizet, nikdo netušil a my tři jsme byli podezřelí z toho, že jsme cukroví nejspíš snědli.

Asi po půl hodině hledání, kdy seděl strejda tiše u rozžhaveného radiátoru na svém oblíbeném stolku, a sledoval naše hledání, mu došlo, že by nám asi přece jen měl říct pravdu, když je ten Štědrý den.

A tak se po několika dnech mlčení přiznal. Nám dětem to přišlo legrační. Prostě parádní kousek! Shodit plech s cukrovím z okna, a aby na to nikdo nepřišel vypustit slepice a nechat je cukroví sezobat! Náramně nás to pobavilo a starý strýček u nás opravdu zabodoval.

Horší to bylo s babičkou – jeho sestrou, které to tak vtipné nepřipadlo. Trochu se rozčílila, když tu jí došlo: „A kam si vůbec dal ten plech, nikde ho tu nevidím!“ Byl Štědrý den a strýček si tudíž neodvažoval vymýšlet. A tak vstal, odešel na chvíli na chodbu a za pár vteřin byl zase zpátky i s pokřiveným plechem. Podal ho babičce a v poklidu řekl: „Schoval jsem ho na půdu.“

No to byl gól! Strejda, jak jsme mu říkali, zabodoval ještě víc! Měli jsme ho rádi, protože k nám měl tak nějak blízko…

Dnes nám o Vánocích pravidelně mizí cukroví ze stolu také. To, když se do obýváku nepozorovaně vkrade náš mlsný jezevčík a v nestřeženém okamžiku »sežere« z tácku úplně všechno. Jako letos, minulý rok, předminulý, před-před minulý…

Některé věci jsou zkrátka pořád stejné a zdá se, že k vánočnímu času neodmyslitelně patří. Stejně jako třeba historky s vánočním kaprem.

Když jsme byli děti, vždy jsme měli minimálně dva velké živé kapry, se kterými jsme si v koupelně před Štědrým dnem hrávali.

Trávili jsme s nimi celé hodiny. Někdy jsme je také krmili rohlíkem, ale nikdy nic nesnědli. Spíš naopak, pořád se nějak čistili a voda byla neustále špinavá.

Já sama jsem si chodila s kapříky povídat často. Pořád jsem na ně sahala, hladila je a také neustále měnila vodu, aby ji měli čistou. Jenže vždycky, když jsem za nimi přišla, plavaly ve vodě nějaké nevzhledné hnědé kousky.

Zrovna jsem litovala kapříky, jací jsou to chudáčci, když tu sedíc na okraji vany jsem uviděla naproti malého modrého delfínka. Byla v něm dětská pěna do koupele…

A tak jsem ji vzala a vylila celou mezi kapry. Pořádně jsem rukou napěnila vodu a měla radost, že budou kapři alespoň na Vánoce čistí a voňaví.

Bylo mi tak pět let, ale dodnes mám tento zážitek v živé paměti. Chudáci kapři, nevoněli a zřejmě nebyli ani moc čistí. Zato mdlí a leknutí určitě.

Vánoce tehdy neproběhly vůbec podle mých představ, dostala jsem pořádně vyhubováno a mně bylo tak líto, že jsem v dobré víře kaprům moc neprospěla.

A tak se mnou tato historka roste a dodnes každý rok, když jdeme kupovat vánočního kapra, mi ji někdo rád s úsměvem připomene. Stejně tak jako šupinka – milé překvapení pod talířem na slavnostně vyzdobeném stole, která svým kouzlem v štědrovečerní atmosféře přinese do našich životů štěstí a hojnost po celý rok…

Při jedné krásné letní akci s dětmi, kdy jsme malovali na barevné kamínky, jedna holčička vykřikla nadšením: „Jé, ten zelený vypadá jako kapr! Toho donesu dědovi!“

Dětská fantazie je úžasná a tak vznikají nádherné sny, přání a věci, které když dojdou svého naplnění, prozáří lidská srdce radostí, jež se pak šíří prostorem mezi ostatní.

A tak vznikl jeden obyčejně neobyčejný drobný dárek – Kapr pro dědu, který mu jistě přinesl i mimo vánoční svátky radost, hojnost a štěstí.

Krásné a radostné dny všem!

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

 

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353