Vanilkový puding

Jak dlouhá je cesta k pochopení, že být spokojený je tajemstvím štěstí? Jednoznačnou odpověď jistě nenajdeme. Cesta může být pro každého různě dlouhá ale překážky, kterým se nevyhneme a díky nimž pak jednou »pochopíme« jsou pro každého stejné.

Nejspíš bychom si všichni přáli mít perfektní bezstarostný život. Vždyť si ho přece zasloužíme. Jako děti jsme zřídkakdy mívali nějaké starosti. Vše plynulo, byli jsme veselí a plní energie. V mládí jsme byli zase plní touhy a elánu uskutečnit všechny sny, protože jsme věřili v náš nevyužitý potenciál. Měli jsme za to, že nám patří svět a že právě na nás je, abychom něco změnili, dokázali, něco velkého uskutečnili. Přátelé, kteří byli stejně naladěni jako my a s nimiž jsme trávili tolik času, nám jen dokazovali, jak skvělý náš život je. Život nás bavil, protože se nám zdál vcelku jednoduchý.

Jenže pak se náhle něco změnilo. Možná jsme narazili na člověka, který nám způsobil trápení, nebo jsme třeba zjistili, že jsme se minuli povolání. Tak či tak se nám do podvědomí dostalo semínko pochybnosti, zda jsme opravdu tak dobří, jak jsme o sobě do té doby smýšleli. Někdy to s námi pořádně zamávalo, ale většinou jsme to nějak ustáli.

Když se však podobná věc stala podruhé, potřetí a možná i vícekrát, tak to už se vytvořila pěkně živná půda pro pořádné kořeny nejistoty a pochyb.

Většinou se samozřejmě stává, že buďto se neděje nic anebo se všechny věci dějí najednou. Rozmanitost života je opravdu pestrá. Až by si jeden řekl, že takový nápor nelze ani ustát. Všechny těžkosti však jednou přejdou, věci se vyřeší a my s odstupem času si možná jen povzdechneme: „Mít tak zkušenosti jaké mám teď a věk jako tenkrát.“

To by bylo ideální. Ale ani zkušenosti nejsou zárukou štěstí. Jsme jen tak mladí, jak se cítíme a jak myslíme a jen tak schopní, jak sami sebe hodnotíme. Nic víc a nic méně. Protože, to čemu věříme, padá jako semínko do našeho podvědomí, zapouští tam kořeny a poté nese plody. Jsou-li dobré a krásné nebo naopak záleží jen na nás. Naše mysl je mocná.

Jako děti jsme věděli, kdo jsme, a jako mladí jsme ve své schopnosti věřili. Protože jsme byli spokojení. Prožívali jsme chvíle radosti a soustředili se na daný okamžik. A to bylo štěstí. Štěstí je uvnitř nás. Je plodem naší harmonie, našeho klidu. Štěstí není venku, je to naše spokojenost, náš duševní stav.

Když jsem byla malá, milovala jsem vanilkový puding. Nejenže mi moc chutnal, ale fascinovala mne především jeho vůně. Vždy, když jsem měla sáček vanilkového pudingu v ruce, musela jsem si k němu přičichnout. Pokaždé, když jsem to udělala, rozplývala jsem se nad jeho líbeznou vůní. Nedávno jsem se setkala u rodičů se svým malinkým milým synovcem, kterému bylo zrovna něco přes tři roky. Donesl z kuchyně košík, ve kterém měla babička uložené piškoty a také několik sáčků s vanilkovým pudingem. Synovec se posadil na koberec v obýváku a začal všechny věci z košíku postupně vytahovat. Když došlo na vanilkové pudingy, které se rozvoněly po místnosti, vzpomněla jsem si na dětství a opět jsem neodolala. Vzala jsem jeden z nich a dlouze jsem k němu přičichla. Synovec se na mne udiveně podíval a tak jsem nahlas řekla: „Já miluji vanilkový puding. Tak nádherně voní!“ Ještě chvíli se na mne díval a pak z košíku vytáhl další sáček a sám k němu přičichl. Bylo to nečekané a hezké. Tolik mne to potěšilo! On ale nic neříkal a znovu si jen přičichl. Nadšeně jsem se ho zeptala: „Cítíš to?“ Pořád nic neodpovídal a tak jsem se ho poněkud zoufale zeptala: „Cítíš tu vůni alespoň trochu nebo moc ne?“ A on s klidem, radostí a úsměvem na tváři odpověděl: „Moc jo!“ Začala jsem se smát. Bylo to krásné, bezprostřední, dětské.

Kéž bychom i my dokázali být občas více dětmi a hledat originální odpovědi v sobě místo přijetí těch, které nám jsou předkládány ostatními. Díky mému milému tří a půl letému synovci a vůni vanilkového pudingu, který mne provází od dětství, jsem si znovu uvědomila, jak úžasné to je – být autentický, spontánní, spokojený a šťastný.

Někdy stačí tak málo. Nepatrná myšlenka, nepatrná radost, která se k nám spustí a zakoření v dětství… Kdo by dnes po tolika letech, tolika útrapách a tolika zkušenostech očekával, že štěstí lze nalézt i ve vůni vanilkového pudingu?

Štěstí je holt tajemstvím…

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové (i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

 

Více infa: www.projektskritkove.cz

 

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

 

Foto: Jana M. Brůžková

 


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353