Václav Neckář Mezi svými – to je opravdu přiléhavý název nového alba populárního zpěváka. Ač je to s podivem, jde o Neckářovu první vánoční desku. I když… vlastně jedinou opravdu vánoční písní na ní je song Ježíšku z dávných dní. Důležitá je ale nálada alba, která jistě posluchače prostřednictvím úžasné muziky a báječných textů dovede k zamyšlení, rozjímání a vzpomínkám. Tedy taková, jaká se často dostavuje právě o vánocích. Ale tohle všechno můžete zažít už teď a samozřejmě i po svátcích. Nejen díky cédéčku, ale taky díky koncertům. Václav Neckář spolu se svým bratrem Janem a skupinou Bacily pilně vystupuje, dva hlavní křty alba proběhnou při koncertech 14. prosince v Kutné Hoře a 22. prosince v pražské Hybernii. S oběma bratry si povídám především o zmíněné desce, ale první otázka se týká Václavova zdravotního stavu…
Jak se vám daří?
V. N.: Snažím se. Dokonce už na koncertech moderuji mezi písničkami, i když mě Honza musí občas opravovat.
V listopadu máte deset koncertů, to je asi docela zátěž…
J. N.: Víte, pro nás, kteří jsme v době našich začátků dělali i třicet, pětatřicet koncertů měsíčně, je tohle procházka růžovým parkem. Tehdy nebyly výjimkou ani dva koncerty za den.
V. N.: Pro mě jsou horší pauzy mezi koncerty. To je jako se starým autem. Když už ho nastartujete, tak jede. Ale problém bývá ho po dlouhé pauze nastartovat. Koncertování mě nabíjí. Stejně tak i kontakt s publikem. A dochází i k úsměvným záležitostem. V létě často koncertujeme na náměstích a publikum vždycky chce, abych – třebas i v poledne – zazpíval Půlnoční.
Honzo, máte dospívajícího syna. Asi přes něj se na vaší nové desce ocitl dětský pěvecký sbor Pueri gaudentes, je to tak?
J. N.: Je to pravda. On v tomhle sboru zpíval. Ale jak jsem řekl, je mu sedmnáct, takže už nezpívá. Hlasově by neodpovídal zvuku sboru. Prostě vyrostl.
Václave, už je to skoro padesát let, co jste pořídil své první nahrávky pro Supraphon. A dostal jste k tomuto výročí medaili!
V. N.: Přesně tak, k padesátinám mojí spolupráce se Supraphonem. Pražská mincovna se s firmou Supraphon domluvila a výsledkem je tahle krásná záležitost. (s pýchou ji ukazuje) Dokonce ve dvou variantách – můj obličej je vyražen do stříbra a do zlata.
J. N.: Takže zlatý Vašek a stříbrný Vašek. A jaký je ve skutečnosti? To tedy nevím… (smích)
Hlídal jste si svoji podobu na minci?
V. N.: Ano, ale nebylo to moc zapotřebí. Jaromír Švejdík, autor výtvarného návrhu, mě zná, takže ví, jak vypadám. A povedlo se mu to.
Vzpomínáte na své první nahrávky pro Supraphon?
V. N.: Úplně první písničku pro Supraphon jsem točil ve studiu v Kobylisích, původně to bylo Klicperovo, dnes Salesiánské divadlo. Pan dirigent Vobruba mě tenkrát přizval ke spolupráci s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu. Ta písnička se jmenuje Ze soboty na neděli, ale všichni ji znají jako I vám jednou bylo sedmnáct. Jejími autory jsou Mojmír Smékal a Ivo Fischer. Když jsem ji natočil, pan dirigent řekl: počkejte, mám tu ještě jednu. Sedl si ke klavíru a zahrál Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Takže jsem hned na místě nazpíval druhou píseň. Bylo to 3. května 1965.
A ty písničky se hned staly obrovskými hity!
V. N.: Asi ano. A vyšly na mojí první desce. Byl to vlastně sampler, tehdejší ředitel Supraphonu Šeda na ni vybral moje největší hity. Ta deska se jmenovala Václav Neckář zpívá pro mladé.
Po necelých padesáti letech vydáváte svou první vánoční desku; proč jste si s vánočním titulem dával tak na čas?
V. N.: Pořád byla spousta jiné práce, tak jsme vydání vánoční desky odkládali. Ale je to asi dobře. Teď se sešla opravdu výborná sestava autorů.
J. N.: Ne, že by Vašek nikdy nic vánočního nezpíval. Už v šedesátých letech s Martou Kubišovou, Karlem Štědrým, Karlem Hálou, Evou Pilarovou, Milanem Chladilem a Karlem Černochem nazpíval koledy pro televizní cyklus Píseň pro Rudolfa III., později jsme pro něj s Edou Krečmarem napsali vánoční píseň, jmenuje se Štědrý den. Jinak ale příliš vánočních věcí Vašek nenazpíval. I proto tedy nepřišly doposud na vánoční desku myšlenky; až nás nakopla Půlnoční. Uvědomili jsme si, že Marta Kubišová i Karel Gott už na kontě mají několik vánočních desek a řekli jsme si, že by i Václav mohl vytvořit pro své bližní nějaké to vánoční album.
V. N.: No a nakonec jsme měli tolik skvělých písní, že Půlnoční na téhle desce ani není. Nevešla se.
O vaší vánoční desce se mluvilo už minulý rok, nakonec jste termín vydání posunuli…
J. N.: Původní záměr byl trochu jiný, než je výsledek. Měli jsme připravených asi pět nebo šest nových původních písní a ty jsme chtěli doplnit coververzemi osvědčených záležitostí, které třeba už Vašek nazpíval dřív, a vánočních hitů typu Purpura. Když ale ty původní věci slyšel Dušan Neuwerth, kterého jsem přizval ke spolupráci, záměr se změnil. Dušan řekl, že by stálo za to udělat celé album čistě z původních písní. Tak jsme si opravdu dali trochu na čas a vydání alba odložili na letošek. Nakonec se sešlo asi třicet krásných původních písní! Bylo tedy skutečně z čeho vybírat – na desku se jich dostalo dvanáct. Snad si tam každý vybere ty své.
Deska se jmenuje Mezi svými; mám pocit, že ta vaše »rodina«, okruh spolupracovníků a přátel, se neustále rozrůstá…
V. N.: Rozrůstá. A co se týče autorů, tak generačně by někteří z nich mohli být mými vnuky nebo vnučkami. Napsali mi krásné melodie i texty. Nakonec si myslím, že to není tradiční vánoční deska. Jde spíše o duchovní záležitost, jakýsi impuls k zamyšlení. A třeba i ke vzpomínkám na ty, kteří už s námi nejsou a chybí nám.
Album je výjimečné třeba i tím, že obsahuje texty dětí tří významných textařů, kteří už se na desce podílet nemohli. To je skoro symbolické – obzvlášť u alba s vánoční atmosférou.
J. N.: Samozřejmě jsme oslovili osvědčené spolupracovníky, třeba Edu Krečmara a Zdeňka Rytíře. Zdeněk nám slíbil dva texty, ale bohužel zemřel. Jeho manželka Helenka nám ale řekla, že se o texty pokouší i jejich dcera Ája, jestli nechceme zkusit něco s ní. Nabídl jsem jí docela těžkou melodii, a myslím, že se povedla. To je písnička Pomíjivá. S Honzou Fischerem, synem Iva Fischera, se známe už léta, a věděli jsme, že taky občas píše. Ten nám napsal dva texty, Andělé strážní a Za všechny blízké. A s Václavem Koptou, synem Pavla Kopty, jsme vstoupili do spolupráce přes Supraphon. A taky to byla správná volba. Písničky Jsou s námi a Hlídá je Bůh jsou krásné. Takže děti svých slavných tatínků se, myslím, v dobrém vydali v jejich šlépějích.
V. N.: Celé je to skutečně symbolické. Za ty, kteří už mezi námi nejsou, s námi spolupracovali jejich potomci. A Alenka svůj text k písni Pomíjivá věnovala přímo svému tatínkovi – Zdeňku Rytířovi. Fakt je, že je všechno pomíjivé…
… ale určité věci mají své pokračování, právě v dětech. O tom je třeba písnička Ježíšku z dávných dní – zpíváte v ní, že jste jako dítě měl rád Vánoce, po vás pak váš syn a po něm pak jeho děti, vaše vnoučata.
V. N.: To je pravda. Jenom s tím, že čtyři vnoučata má můj brácha Honza, já zatím ne. Ale co není, může být.
J. N.: Tenhle text Edy Krečmara je v zásadě o nás dvou. On nás zná spoustu let a ví o nás opravdu hodně. Mimochodem – právě on nám napsal třeba i text k písničce My to spolu táhnem dál.
Na albu se taky několikrát opakuje motiv andělů. Máte pocit, že nad vámi bděli a bdí andělé?
V. N.: Doufám! Věřím, že kolem mě je několik andělů, kteří nade mnou bdí. A budou bdít i nadále. A dohlédnou, aby se mi nestalo to nejhorší. Zabrzdí mě, když budu chtít dělat něco špatného a naopak mě pomůžou k tomu lepšímu. Prostě mě ochrání.
J. N.: Na mě určitě dohlížejí – vždyť se na mě podívejte! (smích) Ale vážně: myslím si, že každý má svého anděla. Jde jenom o to, jestli ho vyslyší nebo ho neposlouchá.
Václave, velká věc: poprvé v životě jste nazpíval regulérní duet s Martou Kubišovou!
V. N.: Je zvláštní, že jsme nikdy žádný duet nenazpívali. Mohlo by se zdát, že v Golden Kids jsme nějaký měli, ale tam to bylo většinou tak, že jeden z nás měl sólo a ostatní mu dělali křoví. Nebo jsme zpívali všichni tři dohromady. Došlo k tomu teď a mám z toho velkou radost. Boban Ondráček ve své době říkal, že naše hlasy k sobě úplně ideálně nepasují. Ale myslím si, že časem si to hezky sedlo a duet je tady.
Sešli jste se spolu u natáčení?
V. N.: Sešli, i když jsme svůj part natáčeli každý zvlášť. Byli jsme ale oba u toho.
Byla to nostalgie? Vzpomínali jste na doby dávné spolupráce?
V. N.: Byla, i když mi si spolu i v současnosti občas zazpíváme. Především na Letní scéně Divadla Ungelt, které se stalo Martinou domovskou scénou. A občas si přijde Marta zazpívat jako host do našich programů.
Čím se obecně liší album Mezi svými od vašeho předcházejícího alba Dobrý časy?
J. N.: Dobrý časy jsou vysloveně autorské album Jaromíra 99 a Dušana Neuwertha. Na desce Mezi svými se podílí mnohem víc autorů. Kromě toho by deska Mezi svými měla být vánoční – a občas možná i je. A není tak stylově uzavřená, jako Dobrý časy. Pestrost v aranžích a náladách vychází právě z většího množství autorů. Takže je to úplně jiná deska, a myslím si, že je to dobře. Tak to má být.
V. N.: Dramaturg i producent desky Dušan Neuwerth vybral ty věci, které jsme pak natočili, ale výběr to byl složitý. Dokonce odmítl i nějaké Honzovy věci!
J. N.: To vyznělo tak, jako by byly úplně hrozné! Tak to ale, doufám, není. Ve finále se sešlo hodně kvalitních písní a bylo zapotřebí, aby dramaturgii udělal jenom jeden člověk. Já osobně jsem byl zastoupen několikrát, tak tu mohlo dojít ke střetu zájmů, jak se říká. Nechali jsme to tedy na Dušanovi, který na desce nemá žádnou vlastní písničku, a on mi dvě věci vyřadil.
A nakonec jste mu to odsouhlasili?
J. N.: Ano. Uznal jsem, že se spíš hodí na jinou desku.
Co se stane s těmi písněmi, na které se nedostalo?
J. N.: To záleží na tom, jestli tahle deska zaboduje. Když bude mít Supraphon zájem, tak příští rok budou taky vánoce!
Doteď tedy nic a od letoška budete mít každý rok novou vánoční desku…?
V. N. + J. N.: (smích) To zase nehrozí. Teď bychom album Mezi svými rádi uvedli i na koncertech. Ještě letos, ale hlavně během příštího roku.
Podívejte se, jak vznikalo první vánoční album Václava Neckáře, zde:
Foto: Supraphon
