Václav Neckář: Mám rád něco na hlavě!

Po obrovském úspěchu písně Půlnoční přichází Václav Neckář s celým albem v produkci stejného týmu. Jmenuje se Dobrý časy a je fakt »dobrý«. Písničky napsali Dušan Neuwerth a Jaromír Švejdík z Umakartu, pěvecky se k Václavu Neckářovi přidávají hosté – Jan Neckář, Lenka Dusilová, sbor Doubravánek, na banjo hraje Luboš Malina… K povídání jsme se sešli se třemi protagonisty alba Dobrý časy: Václavem Neckářem, Janem Neckářem a Dušanem Neuwerthem.

O téhle desce se všude píše jako o jednom z nejočekávanějších alb roku – nejste z toho alespoň trochu nervózní?
V. N.: Novináři občas přehánějí!
J. N.: Mírně nervózní samozřejmě jsme, ale to je dobře. Drobná nervozita k věci patří.
D. N.: Na spolupráci s Václavem Neckářem jsme byli domluveni ještě před nečekaným úspěchem písně Půlnoční; není to tedy tak, že bychom teď narychlo cosi seštrykovali, abychom z toho úspěchu ještě něco vyždímali. Na desce jsme pracovali dlouho, vložili jsme do ní všechno, co v nás bylo. V tomto ohledu máme tedy čisté svědomí a v zásadě jsme klidní. I když reakce lidí nás samozřejmě zajímají.

Václave, když jste dostal hudbu a texty písní, překvapilo vás něco?
V. N.: Čtyři texty už jsem znal z doby, kdy jsme natáčeli Půlnoční. Kluci mi je tenkrát přinesli a mně se moc líbily, připadalo mi, jako by byly od Zdeňka Rytíře. Ale když jsem pak slyšel demonahrávky, měl jsem obavu, jestli to budu moci zpívat – Jaromír je totiž nazpíval tak přesvědčivě, že jsem se bál, abych se do té nálady strefil. Jestli se mi to povedlo, to musí říct autoři.

Tvůrců se tedy ptám: povedlo se to?
D. N.: Povedlo, jistě. S Jaromírem jsme opravdu nadšeni a doufáme, že nebudeme sami. Věříme, že stejně písničky zapůsobí i na posluchače, kteří si album koupí a budou je poslouchat.

Z toho, co Václav říkal, vyplývá, že jste asi s texty ani muzikou neměli problémy; je to tak, bratři Neckářové?
V. + J. N.: Absolutně žádné. Někteří novináři psali, že by mohlo docházet k mezigeneračním problémům, ale k ničemu takovému nedocházelo. Připadali jsme si jako otcové se syny. Při nahrávání jsme řešili běžné muzikantské záležitosti, bylo to celé moc příjemné.

Dušane, měli jste pocit, že jde o nahrávání otců se syny?
D. N.: Vlastně ano. Snažili jsme se vytvořit rodinné prostředí, aby Václav neměl pocit, že je ve studiu. Studio totiž může působit svazujícím dojmem i na zkušeného profesionála, všechna ta technika, lidi očumující za sklem… Desku bych nejraději natočil doma v pohodlném křesle, ale doufám, že se dobrá atmosféra přesunula i do našeho sklepa, kde máme studio. Čím déle jsme na věci dělali, tím více jsme se poznávali.

Přijde mi, že Dobrý časy jsou nostalgické, téměř smutné album, byť zkomponované mladými tvůrci. Mělo takové být od začátku nebo tu nostalgii vnesl na desku Václav Neckář?
V. N.: Je to takové, jak říkáte, nostalgické album, ale ne celé: píseň Na Rafandě taková určitě není.
D. N.: Na takovou náladu jsme si mysleli od začátku, vždyť už sami žádní mladíčci nejsme (byť jsme o generaci mladší, než Václav). Zhruba půlka písniček desky byla hotová dřív, než jsme se s Václavem domluvili na albu. Jde tedy opravdu o náš rukopis, o naši výpověď. Pravda, Václav svým hlasem i projevem tuhle výpověď ještě podpořil, k těm písničkám se to skvěle hodí, nabývají tím dalších rozměrů.

Mluvíte o hlase, mám za to, že na albu je hodně vypíchnutý…
D. N.: Záměrně. Je to sólová deska zpěváka Václava Neckáře – to za prvé. A za druhé – ten hlas je krásný, tak proč ho schovávat? Finální mix alba jsem chtěl zpracovat v duchu desek například Leonarda Cohena nebo Johnnyho Cashe, které na hlase stojí. Václavův hlas je proto na tomto albu víc nahlas, než by byl třeba v rockových písních nebo v mixu jiných stylů. Snažil jsem se, aby byl cítit každý detail, každá slabika, každý nádech, aby si je posluchači užili.

Někteří o albu mluví s tím, že má »cashovský« nebo obecně country odér, jiní z ní zase cítí odér šansonový. Jaký odér má podle vás?
V. N.: Já si myslím, že je to odér »Neuwerth – Švejdík«.
D. N.: A v tichu je pravda.

Jaká byla spolupráce s Lenkou Dusilovou?
V. N.: Lenka nám pomohla v už zmíněné písničce Na Rafandě a myslím si, že nám oběma tahle píseň sluší. Při nahrávání jsme se neviděli, nejdřív nazpívala svůj part Lenka, tři měsíce po ní já. Ve studiu jsme se potkali až při finálních úpravách písně.

Jaký byl vklad Jana Neckáře?
V. N.: Důležitý! (Dušan Neuwerth u Václavovy odpovědi pokyvuje hlavou)
J. N.: Fungoval jsem jako korepetitor, s bráchou jsme se písničky naučili, pak jsem Václava hlídal při zpívání. Na Dušanovo přání jsem ještě s bráchou nazpíval nějaké vokály. A dokonce jsem si ve dvou písních zahrál na violoncello! Původně to byla hezká představa: zase si vezmu cello a něco nahraji. Když jsem je ale po letech vzal do ruky, lekl jsem se. Moje zchromlé prsty si dělaly, co chtěly, bolely, říkal jsem si, jestli s ním vůbec mám do studia odjet. Fyzicky jsem trpěl, ale nakonec se věc podařila.
D. N.: Podařila, Honzovo violoncello je v obou písních nádherné.

Jane, jste vůbec zvyklý točit desky »jenom« v roli korepetitora a najatého muzikanta?
J. N.: Nejsem, a proto jsem si natáčení užíval. Nebyly na mě kladeny žádné organizační, produkční nebo kompoziční nároky, to bylo na Dušanovi, já jsem dělal jenom to, co po mně kluci chtěli.

Václave, na teaseru k albu dokonce tančíte. Byla atmosféra při nahrávání takhle veselá?
V. N.: Tančím u písničky Na Rafandě. To je taková, řekl bych, židovsko – balkánská melodie řekněme třeba z Krakova, doufám, že se to povedlo takhle interpretovat. Tahle píseň je rytmicky velmi nakažlivá. A k té atmosféře: při natáčení byla v zásadě veselá.
J. N.: Myslím, že režisér Václav Kučera na ten teaser vybral nejveselejší momenty natáčení, v zásadě všechny, které při natáčení byly … (smích)
D. N.: K výsledku jsme se dopracovali jednodušeji, než jsem před začátkem natáčení předpokládal. Atmosféra byla skutečně dobrá. Ne vždycky tak veselá, jako na teaseru, ale problémy, které za pochodu vznikaly, jsme vždycky vyřešili.
J. N.: Občas jsme se porafali my dva s bráchou, Vašek si někdy předělává melodie (tohle dělá ostatně i při koncertech, až někdy nepoznávám svoje skladby), takže jsem ho v tomto směru hlídal. Dušan a Jaromír se někdy po takové naší výměně názorů báli, abychom druhý den vůbec ještě přišli, ale všechno to bylo v dobrém a přišli jsme. (smích)

Václave, na obalu desky máte takový veselý, až »filmový« klobouk…
V. N.: Mám rád něco na hlavě! (smích) Ve filmu Ostře sledované vlaky jsem měl čepici, ve Skřiváncích na niti klobouk, tenhle současný je tomu »skřivánčímu« docela podobný. A má úspěch: dneska jsem byl v obchodě a prodavačka mi rozzářeně říkala: „Jé, vy máte krásnej klobouček!“ Tak si říkám, že bych ho teď mohl chvíli nosit. (smích)
J. N.: Ostatně i já pořád na hlavě něco nosím, už od nepaměti. V televizi z toho byli svého času zoufalí, až mi postupně všechny pokrývky hlavy zakázali. Ale oba s bratrem máme hlavy na to, aby něco nosily. (smích)

Album Dobrý časy budete propagovat na několika speciálních koncertech, které se stanou ojedinělou příležitostí vidět pohromadě muzikanty, kteří spolu tak často nevystupují …
D. N.: To je pravda! 27. a 28. května vystoupíme se speciální kapelou, která na desce dělala, ve Švandově divadle v Praze. A pak 5. června v Brně a 6. června v Olomouci. Na všech těch koncertech album pokřtíme.
J. N.: Těším se, že se k téhle muzikantské sebrance přidám a všechny ty zajímavé lidi poznám. S některými se uvidím a zahraji si s nimi vůbec poprvé. Moc se na to těším.
V. N.: Já se taky těším. A doufám, že to zvládnu.

Foto: Supraphon


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353