Václav Neckář slaví sedmdesátiny. Zní to až neuvěřitelně, na svůj věk rozhodně nevypadá. Po nemoci se zotavil; při setkání sice stále mluví trochu pomaleji, koncertuje ovšem jako o život. Samozřejmě za (hudební i lidské) pomoci bratra Jana, kapelníka Neckářovy dvorní skupiny Bacily. Letošní permanentní turné vyvrcholí 22. prosince vánočním koncertem v pražské Hybernii. Ke kulatinám vydává Supraphon Václavu Neckářovi zajímavou desku, po které jistě sáhnou všichni fanoušci – a že jich nejen v naší zemi je! Album se příznačně jmenuje Václav Neckář – Největší hity 1965 – 2013. Povídáme si o ní s oběma bratry, kteří to spolu táhnou dál…
V čem je tohle album jiné než vaše dosavadní »bestovky«?
Václav: Asi tím, že výběr písní šel zcela mimo mě. Jeho autorem je Pavel Víšek, já jsem do toho nezasahoval. A taky tím, že tu je i jedna písnička, která nebyla nikdy vydána, protože je zcela nová. Vlastně moje zatím poslední nahrávka z 25. září. A protože je podzim, tak se píseň jmenuje Podzim.
Dá se tahle píseň chápat jako předzvěst vašeho dalšího studiového alba?
Vašek: To je těžké říct, v tuhle chvíli je asi brzy o tom mluvit…
Jan: Tohle je asi povídání na příští rok. My jsme už před několika lety připravovali pro bráchu vánoční album, protože zatím žádné nemá. K téhle myšlence jsme se vrátili letos a uvažovali jsme, že by mohlo vyjít už o letošních prázdninách. Najednou jsme si ale uvědomili, že má Vašek sedmdesátiny a že by se k tomu výročí hodila spíš nějaká retrospektivní deska. Tak jsme se domluvili se Supraphonem – a je tady!
Vašek: Píseň Podzim mohla být součástí zmíněné vánoční desky, ale s Dušanem Neuwerthem, který jí dělá supervizora, jsme se dohodli, že ji zařadíme i na novou hitovku.
Jan: K té vánoční desce: s Dušanem jsme si uvědomili, že polovina nových písní je už jinde, než ty staré, které jsme chtěli oprášit a vytvořit jejich coververze. Tak jsme se dohodli, že uděláme celé nové album, v současnosti máme připravenou asi polovinu. Na desce měly zaznít i dva texty od Zdeňka Rytíře, který mezitím zemřel. Vánoční album tedy, jak jsme řekli, odkládáme na příští rok, protože doufáme, že i příští rok budou Vánoce.
Smrt Zdeňka Rytíře se vás jistě dotkla…
Václav: Ano. Zdeněk bude žít v našich písničkách pořád. Budeme je zpívat, budou znít z rádií, desek i jeviští. Jeho smrt je pro mě hodně těžká, vždyť jsme spolupracovali, vzájemně si pomáhali, podporovali se a kamarádili padesát let! Posledních pět let se trápil, Helenka Rytířová i děti ho statečně opečovávali… Snad se na nás teď dívá odněkud z obláčku.
Víte, kolik vám napsal písniček?
Václav: Přesně ne, to se snad ani spočítat nedá. Když bylo Zdeňkovi patnáct, napsal první text, píseň se jmenovala Život. Když jsem se k ní dostal já, to bylo v roce 1965, kdy jsme se poznali, chtěl jsem ji zpívat. On mi ji ale nedal. Řekl, že zatím o životě nic nevím, ať si počkám…
Měl pravdu?
Václav: Měl, písničku jsem nazpíval až v roce 1974. Ale hned v roce 1965 mi Zdeněk napsal text k písničce Šalali, kterou od té doby nevynechám na žádném koncertu.
Zpátky k aktuální hitovce. Supraphon přišel s výběrem, který jste hned odsouhlasili?
Jan: Toho výběru jsme se vůbec nezúčastnili. Jak jsme řekli, má ho na svědomí Pavel Víšek. K dispozici jsme měli i seznam nejžádanějších písní rádia Blaník. Tyhle dvě záležitosti se prolnuly a vznikla deska největších hitů. Můj největší a jediný zásah byl v tom, že jsem na desce prohodil pořadí dvou písní.
Václav: Jsem moc rád, že Pavel Víšek vybral i dvě písně z filmu Šíleně smutná princena z roku 1968. Na film i na písničky z něj moc rád vzpomínám.
Václave, v bookletu jsou všechny písničky okomentované, ke každé máte nějakou vzpomínku. Mimo jiné říkáte, že vaší asi nejmilejší písničkou je Kdo vchází do tvých snů má lásko. Proč právě tahle?
Václav: Ta píseň je krásná. Napsal ji Peter Sarstedt. Poprvé jsem ji slyšel a koupil si singl, když jsme vystupovali v pařížské Olympii. Moc se mi líbila hned na první poslech. Po Zdeňkovi jsem dlouho chtěl, aby mi na ni napsal český text, dlouho jsem do něj hučel, aby už to konečně udělal, ale on vždycky říkal: „Ještě tady se mi to moc nelíbí, ještě v tomhle místě to musím změnit,“ a tak dál. Nakonec to trvalo sedm let, než tenhle text vznikl. Tu píseň zpívám moc rád a myslím si, že ani Peter Sarstedt ji nezpíval tolikrát, jako já. Vedle češtiny jsem ji zpíval i v němčině, angličtině, španělštině nebo ruštině.
Ta písnička je skutečně krásná a ze života; měl jste při zpívání na mysli nějaké konkrétní dívky?
Václav: Měl a v průběhu času různé…
Foto: Supraphon
