Trpělivost

Trpělivost je jedna z ctností, které se v životě učíme. Mít vše hned a podle vlastních představ je pro nás v určitých situacích natolik důležité, že si mnohdy ani nevšimneme, kdy kráčíme už sami proti sobě. Jakákoli zmínka o tom, že máme být trpěliví je něco, co nechceme ani slyšet, něco co v nás vyvolává omezení a vzdor.

Být trpělivý jednoduché rozhodně není. Chce to nutnou dávku odvahy, sebekontroly a důvěry. Během života nás neminou situace, ve kterých se cítíme být ztracení, zoufalí, slabí, zranění, rozzlobení nebo zklamaní. A právě trpělivost nám v těchto chvílích může být velkým pomocníkem, oporou. Mnozí pohlížejí na trpělivost jako na stav »aktivní pasivity«, jež si nemohou dovolit. Trpělivé vyčkávání však není pasivitou ani netečností nebo nezodpovědné vyhýbání se řešení. Spíše naopak. V trpělivosti je moudrost, je lékem proti strádání a trápení.

Na každém začátku, ať už v životě řešíme cokoli, vypadá vše obtížně. I ta nejjednodušší věc. Mnohdy se ve složitých chvílích zasekneme a občas uděláme zbrkle něco, co nás potom mrzí. Kdybychom však chvíli vyčkali, uvědomili bychom si a lépe přijali, že něco smí být takové, jaké je a my si můžeme dovolit neposuzovat, nehodnotit a nechat vše pouze plynout. Jen málo si uvědomujeme, že věci se dějí v ten správný okamžik a my svou netrpělivostí, nedůvěrou a až přílišnou snahou mít naprosto vše pod kontrolou často způsobíme jen stagnaci nebo prohloubení našich nechtěných emocí.

Být skutečně trpělivým se učíme již od dětství a tento postupný vývoj nás provází po celý život. Trpělivost je schopnost nepodléhat beznaději nebo panice, být pevný v sobě, vytrvat v co největším vnitřním klidu v těžkostech a moudře vyčkávat dokud se neobjeví řešení ve formě jakéhosi impulzu nebo pocitu v nás. Tolik námi zavrhovaná a podceňovaná trpělivost je opravdovou ctností, silou, kterou vládneme sami sobě, pokud si to dovolíme.

V každodenním životě své děti nabádáme, aby se nevztekaly, když jim při učení nebo hře něco nejde, aby nebyly smutné a naopak byly trpělivé. Podvědomě je učíme, že vše má svůj sled a vývoj. Takže o síle a »kouzlu« trpělivosti toho ve skutečnosti mnohé víme anebo jsme alespoň z různých zdrojů slyšeli. Jen to uvést do praxe…

Možná by pomohlo, kdyby nám občas někdo připomněl jeden ze základních zákonů života, že vše se neustále mění a to i navzdory naším nechtěným snahám. Vše se nepřetržitě proměňuje ve svůj opak. Proto když nastane situace, kdy jsme rozzlobení, plní strachu nebo zoufalství, chvíli vyčkejme a zklidněme se. Využijme síly a moudrosti, kterou v sobě máme. Protože tatáž energie, která může ničit, dokáže také tvořit. Mějme proto trpělivost sami se sebou a také s ostatními. Obojí nás vede k umění řešit veškeré životní situace s nadhledem, co nejvíce v klidu a cestou moudrosti. Trpělivost je přijetí, soucit, důvěra a pochopení sebe sama, ostatních i života. Trpělivost je ctností a »dimenzí« pro překonání prostoru a času…

V mé knize Skřítkové, která je určena malým i velkým dětem a také dětem v nás se oba skřítkové neustále setkávají se situacemi, které je vedou k zamyšlení a trpělivosti. Příhody jsou to vesměs úsměvné, občas však čelí i situacím, ve kterých se mnozí sami shlédneme a to nezávisle na tom zda jsme ještě dětmi nebo dospělými. Ať už však řeší na své cestě cokoliv, vždy najdou nejvhodnější odpověď, která je posune k vysněnému cíli. Stejně tak jako nás v životě, jež si sami tvoříme.

Úryvek z knihy Skřítkové:

Prnďulíček tiše sledoval hladinu studánky, ve které se odráželo nebe a ucítil, jak ho na oušku šimrá vánek, který teď mírně zesílil. Pohrával si s listím stromů, které jemně šelestily a Prnďulíček měl pocit, jakoby mu ten vánek do ouška něco našeptával. Skřítek se zaposlouchal a úplně se ztratil v kráse tohoto magického okamžiku.

Hmm, hmm,“ vyrušilo Prnďulíčka náhlé breptání pana Sovy. „Ale ano, ano! Vzpomínám si!“ nadšeně vykřikl. „Onehdy jsem letěl tudy kolem lesa, pak po okraji přes něj. Na samém konci jsem to vzal přes pole, přes ten dlouhý lán z kopce dolů. A když už jsem se vracel zase zpátky, zahlédl jsem v dálce až pod kopcem jeden malý dům se zahradou. Víš, skřítku, lidské obydlí. Hned jsem si ho všiml, protože zářil ve světle zapadajícího sluníčka. A na jeho zahradě mezi borovicemi jsem spatřil větrný mlýn. Víš, takový s těmi velkými lopatami. Tehdy si s nimi právě pohrával větřík. Něčím mne upoutal. Byl takový kouzelný ale opuštěný. Určitě v něm nikdo nebydlel. Hmm, hmm,“ pobrukoval si stále zamyšleně pan Sova, když tu najednou hlasitě vykřikl: „Ha! To je nápad! Skřítku, co když čeká právě na tebe?“

Prnďulíček s sebou nejprve trhnul, trochu ho vylekal hlasitý výkřik moudrého pana Sovy. Jenže potom jakoby úplně pookřál. Rozzářily se mu oči a povytáhla ouška. Vyskočil ze svého schouleného klubíčka a začal hned celý nadšený přešlapovat ze strany na stranu. To bylo něco! Takový nápad! Prnďulíček byl tak unesený! Byl tolik netrpělivý a ohromený tou zprávou, že teď breptal páté přes deváté.

Žabka Špulinka se mezitím znovu poklidně vynořila ze své studánky a spatřila veselého Prnďulíčka, který nadšením hopsal tam a zase zpět. Dobře tušila, co skřítka tolik nadchlo. Zaslechla jak Prnďulíček děkuje a neustále opakuje, že už nebude dál zdržovat, a že už musí zas vyrazit na cestu. Prosil pana Sovu, ať mu ještě jednou řekne, kdeže viděl ten zářivý domek se zahrádkou:

No ten, kde stojí ten opuštěný dřevěný mlýn. Tam mezi borovicemi a spoustou kvítků, jak jste prve říkal, pane Sovo!“ Breptal, ať mu popíše cestu a on, že se do toho domečku hned vydá.

Inu, skřítku, ne tak honem, ne tak honem!“ přerušil Prnďulíčkovo nedočkavé nadšení pan Sova. „Všechno má svůj čas! Tak to je. Vše na světě má své místo a svůj účel!“ okřikl Prnďulíčka, „nauč se být trpělivý! I když se na něco tolik těšíš, i když se nemůžeš dočkat. Pamatuj si, že trpělivost růže přináší! A vždy se vyplatí!“ pokáral Prnďulíčka moudře, protože věděl, že nic na světě není jen černobílé.

Ano, ano, pane Sovo, vždyť já vím, já vím! Jen mi prosím nezapomeňte říct, kudy se k tomu domečku vydat!“ chrlil ze sebe nedočkavý Prnďulíček.

A tak pan Sova popsal Prnďulíčkovi cestu. Řekl mu, aby se vydal tudy kolem lesa, pak po okraji přes něj a na samém konci přes pole z kopce dolů.

Až dojdeš pod kopec, uvidíš dům i zahradu. Místo, které hledáš je mezi těmi vysokými borovicemi, voňavými bylinkami a spoustou kvítků. Tam stojí ten dřevěný mlýn, o kterém jsem ti vyprávěl. Možná bude tvým novým domovem…“

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

 

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové (i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

 

Více infa: www.projektskritkove.cz

 

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353