„Ach jo, Praha je plná tramvají, ale nerada s nimi jezdím.“ Napadlo mne tenkrát poprvé, když jsem zjistila, že nejdostupnější spojení do práce mám z větší části tramvají. „Budu si muset prostě zvyknout,“ řekla jsem s povzdechem a myšlenkami na to jak strašně se mi zdály tramvaje »neosobní«.
Každý den jsem jezdívala tramvají a měla jsem štěstí na všelijaké zvláštní situace, které se v průběhu jízdy stávaly. Většinou na sebe byli lidi naštvaní, občas někdo zanadával nebo někoho chytil revizor. Největší štěstí jsem ale mívala na divoké řidiče, jak jsem je později nazvala.
Když jsem se k večeru vracela z práce domů, tramvaj bývala obvykle úplně plná. Měla jsem štěstí, pokud byla možnost alespoň se někde ve stoje chytnout. Nosívala jsem vyšší podpatky a jednou rukou jsem vždy nestabilně doslova visela v přecpané tramvaji. A pak započala zběsilá jízda. Bývalo to až neuvěřitelné, trhavé rozjezdy a prudké nečekané brzdění. Mnohokrát jsem skončila na zádech a občas i na hrudi někoho, kdo to vůbec nečekal a vždy jsem byla pěkně naštvaná. Jakoby to ten řidič dělal naschvál!
Téměř pokaždé po návratu domů jsem vztekle manželovi vyprávěla, co se zase v tramvaji odehrálo. Když jsem mu vše patřičně vylíčila, s úsměvem mi pověděl: „Ty máš na ty tramvajáky ale štěstí!“
Mrzutě jsem se ušklíbla a odsekla jsem: „Nejsou to jen tramvajáci, všechno kolem tramvají je šílené! Asi budu chodit pěšky.“ Dodala jsem naštvaně, i když jsem věděla, že k tomu nikdy nedojde.
„Poslouchej, a proč vlastně nemáš ráda tramvaje?“ zeptal se mně najednou úplně vážně. Chvíli jsem přemýšlela, ale na nic jsem nepřišla.
„Já vlastně nevím, prostě mám vůči nim takový zvláštní pocit, neumím to popsat, možná je to něco jako nedůvěra, neosobnost, naštvanost.“ Odmlčela jsem se a víc už jsme můj vztah k tramvajím nerozebírali.
Příští ráno jsem se neochotně blížila k tramvajové zastávce za domem, když tu se něco stalo. Kupodivu jsem nemusela ani dobíhat ani čekat. Tramvaj přijela na minutu přesně a zastavila dveřmi přímo přede mnou. Nastoupila jsem a uviděla několik volných míst.
„Co se to děje? Volná místa? No, ne, já si můžu sednout!“ Posadila jsem se k oknu a přistihla se, jak velkou mám radost z toho, že nečekaně sedím. Tramvaj se klidně a plynule rozjela, nikdo na nikoho nepadal. Byl konec listopadu a venku lehce poletoval sníh. Pozorovala jsem ospalé ranní ulice a tu jsem v mysli zaslechla:
„A proč vlastně nemáš ráda tramvaje?“ Byla to otázka, na kterou jsem do té chvíle neznala odpověď.
Dívajíc se oknem na drobné sněhové vločky a vánočně vyzdobené výlohy jsem si najednou vzpomněla! Nejprve jsem se zalekla a v tichém dialogu sama se sebou jsem se ujišťovala, že musí být vše rozhodně úplně jinak… přece se nemůžu před tramvají stydět!
Před tramvají ne, ale co sama před sebou?
Když jsem byla malá, měla jsem tolik ráda pejsky. A to nejen ty plyšové. Celé dětství jsem si přála mít doma vlčáka. Byl pro mne něčím výjimečným. Jenže rodiče si mysleli, že vlčák je zkrátka moc velký. Čím více se mi to snažili vysvětlit, tím méně jsem tomu rozuměla a byla smutná. Každé Vánoce jsem si zkoušela přát, aby mi Ježíšek vlčáka pod stromeček přinesl. Jenže pořád nic.
Až jednou jsem měla takové tušení. Cítila jsem v atmosféře Vánoc takové zvláštní chvění. Radost a víru v to, že tentokrát vlčáka nejspíš opravdu dostanu. Jenže když přišlo na vybalování dárků, žádná velká krabice tam nebyla.
Byla jsem smutná a zklamaná.
A když jsem loudavě rozbalila svůj poslední dárek, kdy jsem stále naivně doufala, že by se do té malé podlouhlé krabičky mohl vlčák přece jen vejít, vykoukla na mne červená plechová tramvaj na setrvačník.
Bylo mi do pláče, místo pejska jsem dostala tramvaj. Když jsem šla ten večer spát, vzpomínám si, jak jsem toužebně a rozmrzele zašeptala do ticha:
„Ani letos jsem tě nedostala, Rečku, ale já vím, že spolu jednou budeme…“
Po několika dnech, kdy mne omrzely všechny staré i nové hračky, přece jen upoutala mou pozornost dosud nedotčená červená tramvaj, hozená vzadu v krabici. Vzala jsem jí do rukou a prohlížela ji ze všech stran, když tu jsem zjistila, že je vlastně docela hezká. Chvíli jsem si s tramvají hrála, ale moc mne to nebavilo. A tu mi blesklo hlavou…
„No jo, jasně! Rek! Budeš Rek!“
Nadšeně jsem vyskočila z koberce a běžela k šicímu stroji babičky, kde jsem v krabičce mezi šicími potřebami našla tenký provázek. Kus jsem ho ustřihla, běžela zpět do obýváku, posadila se na koberec a provázek jsem zavázala k přední části tramvaje. Bylo to parádní!
Vyskočila jsem, chytila provázek a začala se s tramvají procházet po obýváku…
„Reku, Rečku, pojď, jdeme na procházku!“ vesele jsem volala na červenou plechovou tramvaj na vodítku, která se teď jmenovala Rek.
Byla jsem tak šťastná a nadšená. Moje přání a fantazie si ke spokojenosti a štěstí svou cestu přece jen našla.
Celé dny jsem si s Rečkem povídala a měla radost. Jen musím přiznat, jak mě štvalo, že když jsme chodívali na procházku, musela jsem ho tahat za sebou. A já si tolik přála, aby byl na vodítku přede mnou a tahal on mě, jak to správní pejskové dělají…
Jak šel čas, když jsem trochu povyrostla, začala jsem se za svoji dětskou touhu a bezbřehou fantazii tolik stydět…
„No, to je strašné! Taková blbost, to je tak trapné! Tahat za sebou plechovou tramvaj a dělat jakože je to pes! To néé…Tak o tom se nikdy nesmí nikdo dozvědět!“
Ten den jsem moje dětské tajemství zamkla, na dlouhý čas, do tajné komnaty svého nitra. Zapomněla jsem na něj, protože jsem zapomenout chtěla.
Když jsem se v dospělosti ocitla v Praze, upoutaly mou pozornost tramvaje, které jsem z nějakého důvodu neměla ráda. Pořád mi připadaly trochu divné. Něco mi na nich nesedělo. Buď byly moc rychlé, nebo moc pomalé… bývaly přecpané, buďto byly přetopené, nebo v nich bývala zima. I tramvajáci bývali divní. Jakoby naschvál jezdili jak o život, abychom my, kteří jsme na vysokých podpatcích viseli na jedné ruce, padali jiným na záda nebo přímo do náruče. To přece není normální, taková tramvaj! Nebo je?
Zbývalo jen několik týdnů do vánoc, venku jemně poletoval sníh a mně se cestou do práce promítl celý příběh s červenou plechovou tramvají na setrvačník. Pocítila jsem náhle zvláštní hřejivý pocit u srdce a do očí mi vyhrkly slzy štěstí. Tramvaj dnes vypadala úplně jinak. Bylo v ní příjemné teplo, klid a útulno.
Blížili jsme se na Palmovku, kde jsem vždy přestupovala na metro. Tramvaj zastavila, otevřely se dveře a já jsem zjistila, že se mi nechce vysednout. Dívala jsem se na vystupující, spěchající lidi zabalené v kabátech a šálách a s nádherným pocitem u srdce jsem věděla, že já dnes nevystoupím. Prostě pojedu dál. Objedu třeba celou Prahu, vždyť teď v kouzelné předvánoční atmosféře je tak krásná. A v práci? Prostě to nějak vysvětlím.
Spokojeně jsem se otočila zpět k oknu a s dětskou radostí v srdci a širokým úsměvem jsem zašeptala:
„Tak, Rečku, jedem!“
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové (i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
