Po šestatřiceti hodinách cestování jsme nastoupili do menšího letadla, které nás mělo dopravit do vysněného cíle. Únavu a nevyspání jsem cítila již velmi silně a přes veškeré moje nadšení mne napadlo: „Bude tento výlet stát opravdu za to? Jsem fakt zvědavá, co tak výjimečného ostrov nabízí.“ Když mi před jedenácti lety Slávek o tomto místě vyprávěl, bylo mi dvacet pět a neměla jsem nejmenší tušení o tom, že takové místo vůbec existuje.
Slávek byl o mnoho let starší a se svou paní strávili téměř celý život v Holandsku. Rád cestoval a objevoval nová místa, která stála za tak dlouhou cestu. Jednou po mítinku jsme si u kávy povídali o plánech na léto. Já jsem tehdy žádné neměla a po pravdě jsem ani nepřemýšlela o tom, kam bych se chtěla podívat.
Slávek se rozpovídal o svých zážitcích z cest a pověděl mi o jednom místě – o ostrově v jižním Pacifiku, který prý když spatřím, zastaví se mi dech. „Takové kouzlo v sobě má.“ S úsměvem dopil kávu, podíval se na hodinky a spěchal na další mítink. Než za sebou zavřel dveře, stačila jsem mu ještě říct: „Tam já se ale nikdy nedostanu…“ On se pousmál a řekl: „To víš, že dostaneš. Možná ne letos, možná ne příští rok. Ale jedou určitě. A až tam budeš, tak si na mne vzpomeň.“ Dveře cvakly a mně se Slávkova slova uložila do srdce. Jeho vyprávění mne natolik nadchlo, že jsem zatoužila toto místo navštívit. „Fajn, tak si to prostě budu přát.“ O ostrově jsem si zjistila vše dostupné, prohlédla si desítky fotek, které jsem na internetu našla a snažila si tenkrát představit, jaké to asi je být na tak nádherném místě…
Dívala jsem se z malého okna letadla pod sebe na nekonečný oceán a na mraky pod námi, když tu najednou se bílá oblaka rozestoupila a já jsem pod sebou zahlédla něco, co mne opravdu vyrazilo dech. Z nekonečného oceánu se tyčil ostrov s pohořím obklopen tak úchvatnou lagunou, jíž barva a krása se nedá slovy vystihnout. Nevelký ostrov a jeho modře zářící lagunu obklopoval prstenec korálového útesu. Byl to pohled, na který nelze zapomenout. Obzvláště, když máte pocit, že se ostrov najednou zjevil z oblak a z oceánu pod vámi.
Při tomto pohledu ze mne veškerá únava a bolest v zádech z dlouhého sezení opadla a já jsem se nemohla vynadívat na vše, co jsem z letadla při přistání na nedlouhou letištní dráhu ležící jen několik metrů od oceánu viděla. „To je něco neuvěřitelného, žasla jsem.“
Sešli jsme po přistavených schůdcích z letadla dolů na plochu a já jsem se nadechla teplého vzduchu tamního podnebí. Vzduch byl prosycen vůní oceánu, exotických květů a žhnoucího slunce. Až dnes si zpětně uvědomuji, že od doby přistání a prvního kroku na pevninu ostrova Bora Bora jsem se ocitla v jakémsi »transu« všeho dosud nevídaného, co mne naprosto okouzlilo a vtáhlo do krásné, tajemné a mystické atmosféry tohoto ostrova.
Slávek měl pravdu. Toto místo je vážně jedinečné. Dech beroucí. Kudy chodíte, potkáváte usměvavé, milé a velmi vstřícné Polynésany, kteří vás vítají a jsou rádi, že s vámi mohou prohodit pár slov. Obdarují vás věnci ze živých květů a těmi nejvřelejšími pohledy, plné radosti s potěšením.
O kráse tohoto místa bylo napsáno již mnoho a každý kdo Bora Bora někdy navštívil má své vlastní zážitky a vzpomínky. Mne kromě nepopsatelně krásné laguny plné přítulných rejnoků, jejíž odstín modré snad nenajdete nikde jinde na světě, učaroval i nejvyšší vrchol ostrova, který se nad ním tyčí z určitého úhlu pohledu jako zvednutý prst, Otemanu. Byli jsme ubytování jen nedaleko pod ním a tak jsem se těšila z pohledu na něj a nechala se unášet na vlně zvláštního magického opojení, které mi poskytl. Otemanu a polynéský bůh Tiki. Toto spojení bylo cítit z atmosféry tohoto úžasného místa, na kterém jsem opravdu zapomněla, že ještě nějaký další svět existuje.
Na ostrově toho zažijete mnohé a uvidíte daleko víc, než se dočtete v cestovatelských příručkách, které prostě nemohou vystihnout jedinečnost tohoto nevelkého ostrova, kolem kterého vede jen jediná pobřežní silnice dlouhá asi dvaatřicet kilometrů. Potkáte zde tolik skvělých a milých lidí, na které určitě nikdy nezapomenete. A to ať už jsou původem usmívající se a srdeční Polynésané nebo třeba Evropané, které tento původně nazývaný ostrov Vavau (v překladu – prvorozený) očaroval natolik, že se už nikdy nevrátili domů.
Při jedné večerní plavbě, na které jsme pozorovali neskutečně krásný západ slunce nad oceánem, jsme si povídali s kapitánem soukromého člunu, velmi milým člověkem. Zajímalo nás, jak se na ostrově ocitl on. Frank nám s úsměvem a velkým potěšením vyprávěl svůj životní příběh…
„Je to už mnoho let. Narodil jsem se ve Francii, vystudoval jsem univerzitu a chtěl jsem být úspěšný a bohatý. Celý život jsem pracoval dlouho do noci, o sobotách i nedělích. Měl jsem krásnou ženu, které jsem ale nevěnoval pozornost, protože jsem veškerý svůj čas dal práci a postupu v kariéře, o které jsem si myslel, že je pro mne životně důležitá. Byl jsem léta top manažerem v jedné nadnárodní společnosti. Najednou se mi zhroutil celý svět. Jednoho dne mi moje krásná žena řekla, že takto dál už nemůže, protože spolu vlastně nežijeme. Neměl jsem na ni čas a ona se chtěla ze života těšit. Se mnou, ne sama. Ale já jsem to přes všechny její upozornění neviděl. A tak mne opustila. Až poté co odešla, jsem si uvědomil, jak moc jsem ji miloval a co jsem ve svém životě ztratil. Zjistil jsem, že najednou nemám nic opravdového, na čem by mi skutečně záleželo. A tak jsem ze dne na den skončil v práci, prodal vše, co jsem měl a rozhodl se cestovat. Odjel jsem na Bora Bora, protože jsem o Francouzské Polynésii slyšel mnohé. Společnost, pro kterou jsem léta pracoval, vyráběla a prodávala lodní motory.“
Frank se na chvíli odmlčel a dlouze se zadíval na pomalu klesající slunce, které osvětlovalo hladinu laguny a nebe kolem v neskutečně zářivých barvách oranžové, zlaté a červené. A pak dál pokračoval: „Až když jsem přijel na tento ostrov, nadechl se jeho vůně, spatřil lagunu a poprvé uviděl východ a západ slunce, věděl jsem, že jedině toto místo může vyléčit moji zraněnou duši a pomoct mi napravit všechny chyby, které jsem ve svém životě udělal. Je to vskutku jedinečné místo. Když ho procítíš a naladíš se na to, co v sobě ukrývá, spatříš a pochopíš něco, co v tobě navždy zůstane.“
Frank se na nás otočil, nalil nám sklenku šampaňského a při pohledu na obzor a zlatooranžovou hladinu oceánu si s námi cinkl skleničkou a popřál nám v životě štěstí. Jeho vyprávění nás velmi zasáhlo a tak jsme se zeptali, jak se stalo, že tu už zůstal. Opět se na nás mile usmál a řekl. „Už poprvé, když jsem vystoupil z letadla, jsem věděl, že odsud nikdy neodejdu. Vyřídil jsem si všechny náležitosti a založil si malou půjčovnu loděk. Příští rok jsem přikoupil další, větší a postupně dodělal všechny potřebné kapitánské zkoušky. Rok na to jsem koupil i nějaké luxusní motorové čluny. Mám několik zaměstnanců, ale vždy, když mám čas tak vyjíždím s člunem sám. Pluji s ostatními lagunou a těším se z jejich nadšení a štěstí při pohledu na západ slunce. To mne naplňuje a dělá mi radost.“
S kapitánem Frankem jsme se ocitli na stejné vlně. Pověděl nám o ostrově a místních domorodcích spoustu zajímavostí, ukázal z člunu různá zákoutí ostrova a pak řekl ještě něco…
„Západ slunce na Bora Bora je nekrásnější jaký jsem kdy viděl, protože v sobě skrývá tajemství, které vám moc rád ukážu. Když se slunce dotkne hladiny, barvy nebes a oceánu se spojí. Slunce se pak rychle schová za obzorem a v momentě, kdy s ním splyne, nastane ten okamžik. Okamžik ticha, který nějakou dobru trvá. Když si ho všimneš a procítíš ho, staneš se i ty součástí nebe, oceánu, Otemanu a tohoto ostrova. Ne západ slunce samotný, ale právě tento okamžik ticha je branou k tajemství krásy tohoto ostrova.“
Se zatajeným dechem jsme hleděli na slunce, které se pozvolna dotklo hladiny, vnímali všechny jeho barvy, které se mísily s vůní oceánu a nebem a pozorovali, jak rychle mizí za obzorem. A pak nastal ten okamžik. Nekonečný klid a ticho, které naplnilo naše srdce něčím tak nepopsatelným a krásným, na co nelze nikdy zapomenout. Bylo to splynutí. Splynutí v tichu, čase a nekonečnosti…
Dostatečně dlouho jsme seděli po tmě v motorovém člunu kapitána Franka, který s námi pod oblohou plnou zářících hvězd naprosto prožíval naše pocity rozpoložení z objevení tajemství tohoto ostrova. Bylo ticho a jen vlahý vítr si pohrával s našimi vlasy a člun se jemně pohupoval na mírných vlnách jinak poklidné laguny… Po prožití této magické chvíle se k nám Frank obrátil a s úsměvem na jeho velmi klidné pohledné tváři řekl: „Tak teď už víte, proč jsem nikdy nedokázal odejít.“
Za téměř dva týdny, které jsme na tomto nádherném místě strávili s tolika úctyhodnými a srdečnými místními lidmi jsem si na Slávka, svého kolegu z práce vzpomněla několikrát. Byla jsem vděčná za to, že mi kdysi pověděl o tak nepopsatelně nádherném místě, kterým bezesporu ostrov Bora Bora je. Když jsem o něm poprvé uslyšela, cítila jsem jeho výjimečnost. Něco mne k němu zvláštně přitahovalo, i když jsem si tenkrát myslela, že pro mne nejspíš zůstane z finančních i dalších důvodů navždy nedostupné. Přesto jsem si ale velmi přála ostrov jednou navštívit. Časem jsem na svůj sen ale úplně zapomněla a až po dalších jedenácti letech, kdy mi bylo šestatřicet, si mne tento ostrov náhodně přivolal…
A tak se plní sny. V pravý čas, kdy jsme schopni si tento proces zcela uvědomit. Prožít ho, procítit srdcem a být vděční za své poznání.
P.S.: Děkuji Slávkovi S. a kapitánu Frankovi za nesmírné obohacení mého života.
Příběhů a zážitků z tohoto krásného místa mám v paměti uloženo několik, tak možná zase někdy příště…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
