Vítr ponenáhle utichl, když jeho pohled upoutala dívka kráčející k němu. Trochu znejistěl. Přál si být sám. Myslel si, že brzy ráno u jezera nikoho nepotká a bude mít klid na přemýšlení. Ale co teď? Ladně se k němu blížila a on tušil, že se tomuto setkání nevyhne.
Mírně zpanikařil a dokonce ho napadlo, že se zvedne a s pohledem upřeným k zemi rychle odejde pryč. Možná si dívka nevšimne, že tu seděl, možná si nevšimne, že před ní zbaběle utekl. Něco ho ale v týž okamžik zastavilo a on, ač nerad zůstal přece jen na místě.
V rychlosti si otřel oči, neboť kdyby zahlédla jen malou stopu po slzách, které mu ještě před chvílí stékaly po tváři, hanbou by se propadl. On přece nemá žádný důvod k pláči. Proč taky? Je dost silný, dost znalý, zkušený…
Hlavou mu blesklo, že ji nejspíš řekne, že tu rybaří, když se ona zeptá, co tu dělá. Ale co když si všimne, že žádný prut u sebe nemá? To by bylo trapné.
Zatímco jeho mysl zahltily všelijaké nesmyslné výplody, dívka se přiblížila téměř na dosah.
„Útěk je nesmysl… To už nestihnu,“ napadlo chlapce a tak se rozhodl nečekanou situaci přijmout.
Zvídavě pohlédl dívce do tváře a spatřil její drobný milý obličej. Vypadala, jakoby se neustále usmívala. Když už byla těsně u něho, pozdravili se a on očekával, že se zastaví. Ona se mu však jen hluboce zadívala do očí a svým líbezným úsměvem se dotkla jeho srdce.
Bez jediného slova ho minula a pokračovala ve své cestě.
„Počkej!“ znenadání zoufale vykřikl chlapec, aniž by si cokoliv předem promyslel, neboť se ho v mžiku zmocnila nějaká podivná panika, že dnes ve svém životě něco propásne.
„Prosím, počkej, nechceš si na chvíli přisednout? Je tu… krásně.“
Dívka se zastavila a pomalu se k němu otočila. Z jejího pohledu se dalo vyčíst, že na jeho pozvání čekala. Měla radost, že to udělal.
Seděl jako přikovaný. Nemohl z ní spustit oči, a když udělala několik kroků zpět, aby si k němu přisedla, nevěděl, jestli má zůstat sedět nebo vstát, aby něco nepokazil.
„Ráda si na chvíli přisednu, vlastně nikam nespěchám.“
Dívka se vedle něj posadila a on očekával, že se ho zeptá, co tu tak časně ráno pohledává. Ona však místo jakýchkoli dotazů spustila: „Mám ráda tyto chvíle. Okamžiky ticha, které jsou předzvěstí proměny.“
Dívka se chvíli odmlčela a chlapec nevěděl, co říct. Vše se zdálo tak rychlé, intenzivní a zvláštní, jakoby se ocitl ve víru něčeho, co probouzí a zesiluje jeho smysly a zároveň zcela utlumuje jeho úsudky a reakce. Nevydal ze sebe jedinou hlásku.
„Tento den si nejspíš zapamatuješ navždy, protože jsi objevil sám sebe.“
„Cože?“ napadlo chlapce, vůbec nedokázal pochopit, co tím dívka myslí.
Oba se neustále dívali před sebe na lesknoucí se hladinu jezera, ve kterém se odráželo nebe, když tu vzala dívka do ruky malý kamínek a hodila ho do vody. Hladina se v tom místě rozčeřila v kruhy, a ty se rozšířily jejím prostorem.
„Vidíš?“ zeptala se…
„Taky rád házím kameny do vody a někdy mě baví dělat i žabky,“ pohotově odpověděl nadšený chlapec.
„No, to je úžasné!“ zasmála se dívka a trochu vážněji řekla: „Tak to potom snadno a rychle pochopíš, proč jsme se dnes u jezera setkali.“
Chlapec celým svým tělem znejistěl. Cítil silné napětí snad v každém coulu těla. Najednou si připadal tak nějak – hloupě. Nic neříkal a jen čekal, co bude dál.
„Víš, ty nejsložitější věci a ty největší komplikace mívají téměř vždy ty nejjednodušší řešení. Ale protože to nejprostší, nejjednodušší a nám nejbližší neustále podceňujeme, ztrácíme potom přesvědčení, jistotu a víru, že tomu tak skutečně je.
Jak potom můžeme najít svou vlastní odpověď na to, co jsme si vytvořili převzetím cizího názoru, záměru a ujištění?“
Chlapec se znovu téměř zalekl a v duchu se ptal sám sebe: „Co to povídá? To přece není možné! Jak by mohla navázat hovor na moje myšlenky a pocity, které jsem prožíval předtím, než přišla, sám v tichosti u jezera? Možná je to jen náhoda, nikdo mě nemohl slyšet,“ napadlo ho, ale jeho údiv mu mírně pootočil hlavu směrem k dívce. Chtěl se jí podívat do očí, aby z nich pochopil, co se tu vlastně děje.
Ona však klidná a uvolněná dál hleděla na vodní hladinu a zeptala se:
„Už jsi někdy viděl, jak toto jezero vypadá, když je zamrzlé?“
„Ano, mnohokrát. Led na něm bývá téměř každou zimu, občas bývá tenčí a někdy je vskutku pořádný. Záleží na okolnostech.“ Nadšeně odpověděl chlapec a měl konečně pocit, že mohl říct něco, co zná a čemu rozumí.
„Povíš mi tedy, jak jezero vypadá, když zamrzne?“ Zeptala se nečekaně dívka.
Chlapce její zvláštní otázka nejprve udivila, ale pak ho napadlo, že možná není zdejší a tak jezero v zimě ještě nikdy neviděla. S chutí se proto rozpovídal: „Když je opravdu velký mráz, voda v jezeře se přestane postupně hýbat. Stává se hustší a hustší až úplně ztuhne. Pak se z jezera stane tvrdá plocha, po které můžeš i chodit. A kdybys na hladinu hodila kámen, tak ho led nepropustí. Jen se odrazí a zůstane na povrchu…“ Chlapec měl radost, že dívce tak hezky a jednoduše vysvětlil, jak vypadá jezero, když zamrzne.
Dívka se k chlapcově tváři otočila, zadívala se mu do očí a zeptala se: „Takže, když led na hladině zamrzne od břehu k břehu, vše co činí jezero jezerem, vše co ho dělá živoucím, jeho síla a schopnost přijmout to, co mu vhozený kamínek nabízí, zůstane skryta pod ledem. Pod nepropustnou tvrdou krustou, která mu v tom zabrání.“
Chlapec zpozorněl a vír zvláštní chvíle intenzity a připoutání k onomu místu mu zprudka otevřel oči. Jakoby se v něm náhle něco pevného uvolnilo a on začal pozvolna chápat analogii dívčiných slov.
„Něco ti tedy povím,“ pokračovala dívka a laskavě propojila svůj pohled s jeho. Často jsem se něčeho obávala. Vlastně jsem se bála pořád a všeho. Cokoli jsem měla udělat, nebyla jsem si jistá, zda to udělám správně. A to mě neustále stresovalo. A tak jsem raději začala dělat věci podle druhých. Bylo to jednodušší a myslela jsem, že všichni kolem mě to ví nebo umí lépe.
Jenže po čase jsem zjistila, že to nefunguje, ba naopak, bylo to mnohem horší. Už jsem pořádně ani nevěděla, kdo jsem, co vlastně chci, co nechci… Co dělám a proč to dělám. Najednou vše postrádalo smysl. Pak jsem nad sebou pochybovala o to víc.
Měla jsem pocit, že nic neumím, že se mi v ničem nedaří, nic mě nebavilo a vše pro mne bylo stále těžší. Náhle se z mého života vytratila radost, klid a naplnění…“ Dívka se chvíli odmlčela.
„To není možné! Ona? Také ona? Tak neskutečně nádherná, skvělá a moudrá dívka že by někdy řešila stejné problémy jako já? Tomu se snad nedá uvěřit. Vždy jsem si myslel, že to jen já nedokážu najít správný směr a žádné kloudné řešení. Že to jen já bývám zoufalý…
Nebo mi jen vážně čte myšlenky?“
V chlapci se náhle toho odehrálo tolik najednou… Chvíli nemohl uvěřit, co od ní slyšel a pak byl zase potěšen, že i někdo další má stejné nebo podobné starosti. Byl rád, že ví, že není jediný. Že není sám.
Celou dobu však na dívku upřeně zíral a jejich pohledy ani na chvíli neunikly vzájemnému propojení.
„A tak si říkám…“ pokračovala dívka, „nejsme stejní jako toto jezero?
Tak silně na nás působí okolní vlivy, názory ostatních a smyšlená pravidla všelijakých systémů, kterým natolik podléháme, že se neustále od sebe samých vzdalujeme. Zapomínáme, kdo vlastně jsme. Snažíme se přizpůsobit tolik, až jsme přizpůsobení úplně. Stejní jako ostatní.
Jak můžeme být potom ale šťastní, když děláme věci, které nám přirozené nejsou? Které mohou být ku prospěchu jiným, ale nám radost nedělají? Jak se můžeme rozpomenout, kdo jsme, když se neustále srovnáváme s ostatními a vidíme se jejich očima?
Časem zjistíme, že je něco špatně, ale nevíme, co s tím. A tak si raději vytvoříme ochrannou vrstvu. Neproniknutelnou bariéru, pořádně silný led. Někdy po sobě dokonce necháváme šlapat, protože si myslíme, že náš led vydrží.
Jindy, když přijde příležitost nebo možnost procitnutí, třeba v podobě hozeného kamínku, tak si ho ani nevšimneme. Buďto vůbec ne, protože je naše obranná krusta dostatečně pevná anebo do nás jen nepatrně ťukne, ale odrazí se. Náš led ho nepropustí.
Tvůrčí síla radosti, štěstí, lásky a změny zůstane skryta pod hladinou…
Jsem tak ráda, že ses dnes ráno vydal rybařit,“ usmála se škádlivě dívka a čekala na chlapcovu reakci.
Chlapec se od srdce zasmál. Neměl nejmenší tušení, jak mohla vědět, co se jí původně chystal namluvit, ale pochopil, že to teď není podstatné. Nejspíš to věděla proto, že má své vlastní zkušenosti. Věděla dobře, co všechno dokáže rozum vymyslet, jak dobře a nečekaně dokáže člověka zradit a zmást…
„A já jsem rád, že si dneska šla náhodou kolem,“ bylo jediné, co chlapec s úsměvem řekl, protože dobře vytušil, že to žádná náhoda nebyla.
„Myslím, že teď už vím, proč je jezero samo o sobě tak krásné. Proč dokáže přitáhnout pohledy lidí, kteří se s nadšením dívají na jeho hladinu. Neboť v něm vidí svou vlastní živoucí sílu a podstatu. Svou pravdu a své vlastní nitro.
Proto jsem dnes přišel rybařit,“ pousmál se chlapec, „a pověděl jsem mu všechno, co mě trápí.“
Dívce jakoby se ještě více rozzářil obličej. Její měkké rysy, laskavé oči a hebké vlasy mluvily ve víru prostoru duše jezera a chlapce srdcem. I on silně pocítil naprosté propojení s tímto místem. Byl šťastný a možná v tu chvíli vůbec netušil, kolika dalším lidem pomohl svým pochopením.
„Jsme stejní jako jezero. Je v nás tatáž síla tvoření. Svět kolem bude vždy takový, jaký bude uvnitř nás. Pokud nezboříme své bariéry a neprolomíme ledy, náš život bude omezený. Bude jen tam venku. Povrchní a odrážející pouze to, co na něj nahází ostatní.
Budeme-li ale sami sebou, vrátíme-li se k srdci dovnitř, k tomu co doopravdy jsme a co doopravdy cítíme, pak bude náš vnitřní život bohatý.
Budeme se cítit dobře a zůstaneme otevření uvidět kamínek příležitosti, který můžeme do sebe kdykoli přijmout, jako hladina jezera, a svou vlastní tvůrčí silou vystavět vše co chceme, stvořit to co si přejeme.“
Chlapec pokyvoval hlavou, uvěřil všemu, co mu dívka řekla. Niterně s ní souhlasil. Jen pořád nevěděl, co by měl ve skutečnosti vlastně udělat.
„Povídání je tak krásné a snadné,“ pomyslel si, „ale realita zas tak jednoduchá není…“
Možná si trochu povzdychl anebo možná na chvíli zapomněl na vlastní srdce. V tom dívka chytila chlapce za ruku a to ho naprosto překvapilo.
„Také jsem nejednou seděla na tamto břehu…
A věř, vše se zdá ponejprv složité. Naprosto vše co je pouze v myšlenkách. Až do té doby než to uděláš. Než skutečně začneš. Čímkoliv a jakkoliv. Jen malou nepatrnou změnou, která však bude souznít s tvým srdcem.
Náš život není za trest. Štěstí je na tvé straně…“
Chlapec přikývl a byl si jist, že má dívka pravdu. Přece jen však byl by rád, kdyby mu mohla jen trochu naznačit…
„Štěstí je pocit člověka. Šťastným se můžeš stát pouze vlastním přičiněním. A když se rozhodneš, můžeš si ho udržet po celý život.
Vlastně jsou to ty nejjednodušší a nejprostší věci v nás. A tak je prostě žij, uvidíš, co se za nedlouhou dobu stane. Změní se celý tvůj svět. Buď prostě jen sám sebou.
Zamysli se, co ti dělá opravdovou radost, něco tvoř nebo dělej to, co máš rád. Protože to jsi ty. Je jedno jaká věc nebo co to bude. Důležité je abys zažil ten opravdový pocit radosti, spokojenosti a naplnění. Pak zjistíš, že to jde. Jednou, dvakrát, třikrát…
Mnoho lidí má zkreslený pohled na štěstí, ale pravdou je, že šťastní lidé jsou srdeční, jsou radostní, klidní, všímaví, naslouchaví. Šťastní lidé vidí krásu světa v drobnostech. Jsou šťastní, protože tvoří, protože odpouštějí, žijí v harmonii sami se sebou a tím i s ostatními. A také milují. Sebe i ostatní, protože pochopili smysl života.
To vše je však postupný proces, ale když se touto cestou vydáš, zjistíš, že dokážeš vše a nakonec vždy dojdeš ke svému cíli. Neboť na nic už nebudeš sám, vše kolem tebe se uspořádá tak, aby tě vedlo kupředu a pomáhalo ti.
Štěstí je na tvé straně.“
Dívka mu pustila ruku a pomalu se zvedla. Chlapec byl plný dojmů a slov, které na něj hluboce zapůsobily. Cítil tak silné propojení.
Zalekl se, že by tak hezká chvíle měla skončit, nepřál si, aby dívka teď odešla.
„Ty už odcházíš? Zůstaň…“
Vítr začal ponenáhlu znovu vát a letmo pročechral dívce vlasy. I hladina jezera se lehce zčeřila…Usmála se na něj.
„Teď je řada na tobě. Máš svou vlastní práci. Věřím však, že se zde zase brzy setkáme. Už nebudeš chytat ryby a nebudeš chtít utéct sám před sebou.
Naopak, budeš mne vyhlížet na hladině jezera, a když cestou spatříš někoho, kdo si tajně setře slzy z tváře tak abys je neviděl, vykroč mu naproti.“
Chlapec na dívku jen upřeně zíral a ta se mu tiše svým ladným krokem víc a víc vzdalovala. Po chvíli se však přece jen zastavila, pohlédla k němu a zavolala:
„A děkuji!“
„Za co?“ zvolal udiveně chlapec, „to já ti děkuji!“
Dívka s potěšením a úctou k němu odpověděla:
„Děkuji za tvou odvahu, děkuji za to, že jsi mne dnes nenechal kolem sebe jen projít. Tento den si nejspíš zapamatuješ navždy, protože už víš, že štěstí je vždy na tvé straně!“
Dívka pozvedla pravou ruku a jemně na chlapce zamávala. On se na ni usmál a pokojné, srdečné gesto rozloučení ji opětoval.
Věděl, že se neloučí navěky…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
