Od 18. března večer bude televize Prima vysílat novou detektivní lovestory Zákony vlka se Stanislavem Majerem a Lindou Rybovou. Strhující příběh vždy s týdenním předstihem budou moci sledovat uživatelé nové videoslužby prima+. V osmidílném příběhu Zákony vlka získal Stanislav Majer hlavní roli Roberta, muže s temnou minulostí, komplikovanou současností a nejistou budoucností. Robert je hledaný muž, kterému se shodou okolností podaří získat novou identitu. Díky ní stojí na druhé straně zákona. K minulosti ho ale váže láska k Sáře a také kradené diamanty, které potřebuje najít, i když dobře ví, že ho to může stát život…
Stando, co vás přesvědčilo přijmout roli kriminalisty v seriálu Zákony vlka?
Líbil se mi příběh. Byl celkem zajímavě napsaný a přišlo mi, že v něm bude co hrát. Hraju totiž chlapa, který se pohybuje do slova a do písmene na hraně zákona. Zákon totiž současně zastupuje i porušuje. Je to lupič, kterému se shodou okolností podaří získat novou identitu policisty a postavit se tak na druhou stranu zákona. Baví mě, že to není další klasický detektiv. A přesvědčily mě i lokace. Točili jsme v Brdech, v přírodě. Tušil jsem, že to bude zábavné léto.
A bylo?
Bylo. Brdy jsou nádherné, jsou tam hluboké panenské lesy, ve kterých se nechcete ztratit, říčky, rybníky. Nikdy jsem v těch místech nebyl a překvapilo mě, jak jsou pěkná.
Říkáte, že hrajete lupiče, ale co ta policejní uniforma?
A to je právě to. Moje postava se jmenuje Robert. Je to dost přímočarý člověk, v určitých situacích asi hodně chladnokrevně uvažující, ale zároveň si myslím, že je svým způsobem citlivý. Okolnosti ho vrhly do samotářského způsobu života, se kterým se docela pere. On sice koná dobro, zdánlivě vyšetřuje případy, ale současně tím sleduje svoje cíle. Má v plánu zmizet, ideálně se Sárou.
Kdo je Sára?
Sára je Robertův celoživotní parťák od dětství, oba opustili rodiče. Robert ji od sebe naivním činem odehnal, a tím rozdal karty. Ona začala žít jiný život, čímž se jejich vztah stává i po letech komplikovaným.
Takže to bude love story?
V podstatě trochu ano.
Vaší hereckou partnerkou, seriálovou Sárou, je Linda Rybová. Je pro vás důležité, abyste si byli sympatičtí i mimo kameru?
Je to důležité. Je rozhodně příjemné získat hereckého partnera, se kterým si rozumíte a máte se případně rádi. A to s Lindou platí.
A kdyby to neplatilo, máte možnost s tím něco dělat?
Neumím si představit, že bych si mohl dovolit říct o přeobsazení. A i kdybych si to dovolit mohl, nikdy bych to neudělal. Kromě toho, když jsem tuto nabídku dostal, už jsem věděl, kdo budou mí herečtí partneři a Linda byla jasná od začátku. Vzpomínám si ale, že jsem byl dotazován, zda spolu nemáme nějaký problém.
Jak dobře se znáte?
My se známe tak zvláštně. Nemůžu říct, že bychom se znali dobře, ale úplně cizí jsme si taky nebyli. Spoustu let jsme se potkávali, zdravili se a občas jsme se viděli někde v divadle. Oba rádi jezdíme do Berlína na německé divadlo a obdivujeme ho. Leccos už jsme na sebe věděli. Troufám si říct, že se z nás během natáčení stali přátelé. A kromě toho mám s Lindou takovou zvláštní věc. Mám pocit, že do mě vidí.
Jak to myslíte?
Má mě přečteného, někdy se mi zdá, že na mě ví všechny moje guilty pleasure. Udržuje to mezi námi takové zvláštní napětí.
A to se obzvlášť v tomto seriálu velice hodí, je ho v něm víc než dost. Mimo jiné i toho milostného. Jaké to je točit tyto scény?
Není nic nepříjemnějšího než hrát opilého a sex. Kouká na vás při tom polovina štábu. Ale pokud to točíte s někým, kdo je vám blízký, ten ostych není tak velký. A co si budeme namlouvat, herci jsou ryzí prostitutky. (smích)
Jestli, tak ale obdivované. A nepochybně si z práce nosí trošku jiné zážitky. Jaké jste posbíral při natáčení Zákonů vlka?
Silný až dobrodružný zážitek mám z nočního natáčení pod vodopádem. Když jsme začali točit, tekl z něj jen potůček. Pak ale přišla průtrž mračen, z potůčku se stala řeka a spláchlo nás to všechny jako domeček z karet, včetně světel, kamer. Tu noc jsme nedotočili.
Měl jste strach?
Strach je asi silné slovo, ale vypadalo to nebezpečně. Bylo to skalnaté koryto, odkud nebylo kam utéct. A tma pocit nebezpečí ještě umocňovala. Kdyby té vody bylo ještě o maličko víc, myslím, že bychom byli opravdu ve velkých problémech.
Když se bavíme o nebezpečných situacích, kdy se necháváte zastoupit kaskadérem?
Co můžu, se snažím udělat sám. Pokud cítím, že na to mám a není to vyloženě nebezpečná scéna. V hraničních momentech zasahuje produkce a moje odhodlání zastavuje, diskutujeme o tom, a pokud to jen trochu jde, chci to být já. Jsou ale situace, kdy to nejde.
Kdy to třeba nejde?
Když jsme točili pád auta do přehrady, tam jsem se nechal částečně zastoupit kaskadérem. I tak to ale pro mě bylo zajímavé, protože v některých záběrech při potápění auta a následného vyprošťování jsem. Něco takového jsem nikdy nedělal. Nikdy jsem se v noci nepotápěl do přehrady, aby to navíc vypadalo tak, že na jeden nádech strávíte velký časový úsek pod vodou. Byl jsem ve stresu a fyzické vypětí trošku bere dech. Překvapilo mě, jak málo pod vodou vydržím. Asi jen pár vteřin. Kaskadéři mi vysvětlovali, že je to úplně normální, jakmile je tělo v nějakém napětí, nevydrží s nádechem. Kromě toho mi vadily otevřené oči pod vodou, nemám to rád. Nebylo to nic příjemného.
Odmítl jste někdy během natáčení Zákonů vlka kaskadéra?
Myslím, že hned první nebo druhý natáčecí den byl na skále, kdy celou dobu pršelo a všem nám byla zima. Produkce nechtěla, abych na tu skálu lezl, měli najatého dubléra. Částečně mě zastoupil, ale pak jsem tam vylezl i já a šlo to celkem snadno. Vzpomínám si ještě na jednu situaci, kdy mi produkce chtěla rozmluvit lezení po hromosvodu a přeskakování zídky. Nepřišlo mi na tom nic nebezpečného, a tak jsem to prostě udělal. Jinak ale poslouchám, do nebezpečných situací bych se nehrnul.
Je něco, co vás při natáčení nebaví?
Neprožívám to tak, mám tu práci fakt rád a cítím se v ní dobře. Jsou samozřejmě dny, které jsou úmorné kvůli množství textu. Náročné je natáčení výslechů na policejní stanici, které se točí v jednom bloku. To znamená, že dvanáct hodin v kuse chrlíte jména, rozbory podezřelých, sázíte fakta, aby se divák orientoval v příběhu. Když to točíte několik dní v kuse, dvanáct hodin denně, dá to zabrat.
V jednom z dílů se divákovi naskytne pohled na uhynulou ovci. Nikdo ze štábu o tom natáčení nechce mluvit. Proč?
Protože to bylo nechutné. Přivezli několik dní mrtvou nafouknutou ovci. Rekvizitář ji musel rozpárat. Bylo navíc strašné horko. U toho se nedalo být. Na to budeme chtít všichni zapomenout.
Co kromě honoráře a dobrého pocitu vám práce na takovém projektu dává? Může vás ještě vzhledem k vašim zkušenostem něco nového naučit?
Může, samozřejmě. Konkrétně na tomto projektu to byl kriminalista, který nás učil, jak se ohledává tělo. Pamatuju si, že mě zaujalo, jak strašně důležitý je výslech. Je to opravdu umění, nemůže to dělat kdokoli. Vyžaduje to vysokou inteligenci, a především empatii. Schopnost vcítit se do vyslýchaného a uvažovat jako on. Dostal jsem od něj i takové doporučení do života.
Vážně? Jaké?
Drtivá většina vražd se prý děje v afektu jako takzvaná domácí zabijačka. Bylo mi doporučeno nehádat se v kuchyni, kde jsou po ruce nože a ostré předměty.
A vzal jste si to k srdci?
Vzal. Snažím se vůbec nehádat. Nebo nemít kuchyň.
Počkejte, jestli ještě stále bydlíte v maringotce, tam moc možností, jak se vyhnout kuchyni, nemáte…
V »gotce« jsem nikdy nežil. Byl to prostor, kam jsem utíkal z Prahy trochu vypnout. Stojí pořád, ale jezdím tam málo.
Prý jste si ji sám opravil?
Sám ne. Tatínek mi pomáhal ji dát dohromady.
Jako vyučený truhlář se ale k ponku postavit umíte, že?
K ponku už se vážně nestavím. Kupodivu jsem se truhlářem vyučil, ale kdo ví, jak to tehdy bylo… Dodnes to nechápu.
Co je na tom k nepochopení? Nevypadáte, že byste měl ruce dozadu…
Dozadu ne, ale obě jsou úplně levé. Vůbec nevím, jak jsem se v truhlařině ocitl. Když si chci přivrtat poličku, volám si hodinového manžela. Nečekejte ode mne šikovnost.
Takže stát se hercem bylo vlastně nouzové řešení? Říkal jste, že jste šel k divadlu, abyste byl vidět a holky na vás koukaly…
To jsem řekl v nadsázce. Bylo mi osmnáct, chtěl jsem se vykopat ze svého původu, a současně mě fascinovali lidé, se kterými jsem pak divadlo dělal. Nerozuměl jsem tomu, co dělají, ale chtěl jsem do toho proniknout. To byla motivace. To, že na mě budou koukat holky, tam v osmnácti asi bylo, ale nepamatuju si, jestli to fungovalo. Působili jsme tak alternativně (S. M. začínal s bratry Bambuškovými – pozn.), že s námi holky nechtěly nic mít.
Ale to se později určitě změnilo. Jistě nejenom novinové titulky vás řadí mezi české sexy herce. Ale o vašem životě mimo kamery a divadelní jeviště se neví skoro nic. Proč?
Možná proto, že je tak temný, že to nechcete slyšet. (smích)
Dobře, tak mi alespoň řekněte, co vás na tom herectví, pokud už to není obdiv žen, pořád tak baví?
Baví mě různorodost témat. Občas je potřeba nastudovat něco, k čemu bych se normálně nedostal nebo by mě ani nenapadlo se tím vůbec zabývat. A mockrát mě vytáhlo z nějakých osobních krizí. Každé ráno jsem za tu práci vděčný.
Kdyby někdo toužil vidět vás naživo, kde se mu to může podařit?
V Divadle Na zábradlí, tam jsem s Dušanem Pařízkem nazkoušel hru Zdeněk Adamec + Sebeobviňování. V Divadle X10 jsme společně nazkoušeli Moskoviádu, to je text undergroundového ukrajinského básníka Jurije Andruchovyče, dystopická a halucinogenní vize Ruska devadesátých let, takže děsivě aktuální téma vzhledem k současné situaci. Nebo ve Studiu Hrdinů, tam hrajeme Kacířské eseje Jana Patočky, to je pro mě hodně důležitá věc. …nebo v sauně v Národním divadle, tam jsem skoro denně.
Prosím?
V posledním patře provozní budovy Národního divadla mám saunu. S kamarády jsme se dozvěděli, že Národní divadlo vypisuje výběrové řízení na saunu, která je tam od roku 1976. Původně byla pro personál divadla. Rozhodli jsme se do toho jít a kupodivu jsme uspěli, což mě velmi těší. Vždycky jsem chtěl mít svoji něčím výjimečnou saunu, což tahle je. Je to krásný prostor ze sedmdesátých let, klidně se tam přijďte podívat, je pro veřejnost. Původní interiér od Pavla Kupky jsme očistili od nánosu času a jinak jsme ctili původní interiér. Je to jedna z perel pražského brutalismu a rozhodně stojí za vidění.
A na stříbrném plátně vás také můžeme vidět?
S Davidem Jařabem jsme natočili film podle novely Josepha Condara, Srdce temnoty. Pracovní název má Hadí plyn. To je vysněný projekt, na který se asi osm let sháněly peníze. A tím se uzavírá můj temný život – a odteď už bude všechno zalité sluncem.
Foto: TV Prima
