Společně

Již několik let mne provází zvláštní úkaz. Všude kam se podívám, nelze si nevšimnout podivného dění kolem nás. Jakoby se lidé od sebe čím dál tím více vzdalovali. Jakoby každý mluvil úplně jinou řečí, které nelze rozumět. Jakoby jeden pěstoval hrušky a druhý jablka a nikdo z nich nevnímal, že hrušky i jablka jsou jedno ovoce, i když každé vypadá a chutná jinak.

Je lepší být hruškou nebo jablkem? Je hruška ceněná více nežli jablko? Je jablko lákavější a krásnější než hruška? Co chutná lépe? A čím chtějí být ostatní? Jablkem nebo hruškou? Vždyť jablko je jablko a hruška je hruška!
S trochou nadsázky bych dějící se věci, které kolem dnes a denně vidíme, přirovnala k těmto otázkám. Všichni samozřejmě víme, že život není jen o krásných a příjemných chvílích, ale také o mnohých nečekaných událostech a momentech překvapení. O situacích, kterým musíme čelit, o starostech, které musíme pochopit a spoustě záležitostí, které musíme řešit, abychom v nich neuvízli na dlouho.
Je však také o lidech. O našich blízkých, o vztazích, o rodině, o přátelích i »nepřátelích«, o známých i neznámých. O ostatních. O nás a o našem přístupu k nim. Protože my všichni jsme součástí jednoho společného světa, ve kterém žijeme. Myslím, že každý z nás byl v životě alespoň jedinkrát v pozici pěstitele, který si zakládal na tom, že on má ty skvělé jablka, zatímco někdo jiný má své pokřivené hrušky. Anebo naopak byl pěstitelem žasnoucím nad dokonalostí tvaru vyzrálé hrušky, jenž nedbale mávnul rukou nad fádností tvaru velkého červeného jablka.
Někdy schválně jindy naprosto nevědomě posuzujeme druhé, zabýváme se jejich starostmi a plýtváme svou energií na věci, po kterých nám nic není. Mluvíme, radíme, protože se nám zdají snadné. Horší je to s těmi vlastními. S nimi si mnohdy tak lehce poradit nedokážeme. Často srovnáváme naše životy s životy jiných lidí a posuzujeme co je a co není spravedlivé. Co si kdo zaslouží a co ne. Vidíme na druhých jen to, co zrovna vidět chceme anebo to, co se momentálně odehrává. Nemáme však nejmenší tušení, čím vším si onen člověk v minulosti prošel. Co ho potkalo, čemu musel čelit, co zvládl, co nezvládl a teď musí, aby se ve svém životě mohl posunout dál. My známe jen nepatrnou část jeho příběhu, kterou před sebou zrovna vidíme. Je tedy spravedlivé posuzovat a mluvit o něčem nám naprosto neznámém? A proč to vlastně potřebujeme řešit?

Někdy mám dojem, že právě toto nás od sebe vzdaluje. Lidé se obávají svého okolí, mnohdy se obávají svých přátel a dokonce i svých nejbližších. Mají z nějakého zvláštního důvodu strach něco říct. Mají strach mluvit, komunikovat. Vznikají domněnky a zbytečná nedorozumění. Lidé se uzavírají do sebe. Staví kolem sebe hradby, které lze pak jen stěží překonat. A čím více se od ostatních vzdalují, tím více se cítí osamělí.
Vzpomínám si, že když jsme byli dětmi, neměli jsme problém se s někým seznámit. Čím více nás bylo, tím větší byla zábava. Měli jsme zájem, aby se nás sešlo co nejvíc. Těšili jsme se na každého a především na zábavu, atmosféru, kterou jsme díky přítomnosti všech vytvořili. Lidé se také mnohem více navštěvovali, seděli u táborových ohňů, přizvali k sobě kolemjdoucí, zpívali si a byli vděční za každé nové setkání. Dnes se jeden druhého bojíme. Hlídáme si svůj život, střežíme svůj prostor a málokdy do něj necháme někoho dalšího vstoupit. Máme strach…

Nedávno se mi vybavila jedna z mnoha nádherných myšlenek spisovatele, hudebního skladatele, malíře, zpěváka a umělce Richarda Pachmana, který ve své úžasné knize Jak chutná Mozart popisuje příběh jednoho přímořského setkání, ze kterého tato myšlenka vyplynula: „Každý člověk, se kterým prožijeme více než tři minuty, nám patří do života a můžeme se vzájemně inspirovat a obohatit.“
Když jsem si tuto větu přečetla poprvé, byla jsem v naprostém úžasu. Měla jsem obrovskou radost z toho kolik lidí, se kterými si povídám více než tři minuty, do mého života patří. Je to nespočet lidí! Na druhou stranu mne přepadl smutek, nad uvědoměním, kolik skvělých lidí ve svém životě úplně mineme nebo necháme jen tak odejít. To když si nevšimneme, že i oni do našeho života patří. Možná právě oni jsou těmi, kteří nám nesou nějaké poselství nebo důležitou informaci, která nám může pomoci nebo může naprosto ovlivnit či úplně změnit náš život.
Buďme proto pěstiteli ovoce všech druhů a oceňme jedinečnost, tvar, krásu, chuť a možnost poznání každého z nich. Neposuzujme a neřešme věci, které nám nejsou souzeny, věci, které si musí vyřešit každý sám. Buďme shovívaví k maličkostem a usmějme se nad nedokonalostí svou i nedokonalostí všech ostatních. Važme si jeden druhého, mluvme s radostí a s úsměvem s lidmi, kteří nás něčím osloví nebo jsou nám sympatičtí. Pak s dobrým pocitem u srdce zjistíme, kolik lidí ve skutečnosti patří do našeho života. Všichni tu máme být. Všichni a společně.

Poznávat, hledat a nacházet…

P.S.: Děkuji milému Richardu Pachmanovi za veškerou jeho mimořádnou práci, projekty a přínos ostatním. Děkuji za připomenutí nám všem, kdo jsme a proč tu jsme.

O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353