Spisovatel Jiří Holub je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec a v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše. Nyní vyšlo druhé vydání jeho úspěšné knihy Prostě na mě zapomněli.
Virus nás uzavřel doma, za hranice moc nemůžeme. Zvládl jste vloni nějakou cestu s klienty?
Měl jsem štěstí, že jsem ulovil předloni a loni ještě podzimní a zimní cesty, takže jsem vyrazil směr Kuba, Mexiko, Guatemala, Belize a Honduras a vracel se na začátku března. Víceméně, ani ne týden po návratu se zavíraly hranice, takže jsem ještě něco odcestovat stihl a k tomu krásně. Například Mexiko, které bývá normálně přeplněné turisty z celého světa, bylo skoro prázdné, takže se nám kolikrát stalo, že jsme ty přenádherné lokality opuštěných měst a pralesní pyramidy, měli v šesti lidech jen a jen pro sebe. Jsem moc rád, že jsem měl možnost cestovat aspoň v průběhu loňské zimy, protože teď strašně cítím ten neklid »toulavých bot«. Moje tělo už je prostě za těch dvacet let nastavené na to, že se na zámku zavře, dodělají se inventury a Holub naskočí do letadla za velkou louži. Kompenzuji to tím, že jezdím po Čechách a navštěvuju kamarády, které jsem léta neviděl, a to v koridoru Šumava až Vizovice. Ale nebudeme si nalhávat – Čechy jsou mě už trochu malé a uvítal bych, kdyby se mi podařilo vypadnout zase o pár tisíc kilometrů dál…
Hrady a zámky byly loni většinou uzavřené. Byl o ně zájem, když povolila covidová pravidla?
Loňský rok považuju, asi jako většina lidí, za totálně zbytečný a ztracený. Sezona byla taková nijaká. Očekávali jsme davy, protože spoustu lidí zůstalo v Čechách, ale ačkoliv byl Český ráj, kde zámek stojí, plný, návštěvníků bylo poskrovnu. Nikomu se nechtělo absolvovat prohlídky s ústenkou přes půl obličeje, takže raději zůstávali venku ve skalách a u řeky. Místo klasických třiceti tisíc lidí jsme provedli ani ne čtrnáct tisíc historie chtivých turistů. Ti si nás ovšem vychutnali, protože jsme se na lidi vyloženě těšili.
Píšete většinou v zahraničí, ale teď jste víc doma – nenastala změna?
Asi takhle. Musím říct, že kdybych neměl rozpracováno z minula, určitě bych nic nenapsal. Konec roku 2019 se mi podařilo strávit na Mallorce, kde jsem měl spoustu času, tak jsem se vrátil k textu, který jsem pro změnu začal rok předtím v Belize. Je to dětská knížka o rozpadlém cirkusu, která se bude jmenovat Slon v Polívce. Na té novoroční Mallorce se mi jej podařilo dopsat z osmdesáti procent a čekal jsem, až někam vyjedu, abych dopsal konec, což se nepovedlo. Covidové změny ale dopadly i na Holuba, takže jsem se hecnul a knížku dokončil vloni na Šumavě – bude to moje historicky první kniha dokončená v Čechách – a taky doufám, že na dlouhou dobu poslední, protože, co si budeme nalhávat – rozpálená pec horské chaty má sice něco do sebe, ale houpací síť pod palmou, kde vám do psaní šumí Karibské moře – to je úplně jiné »pracovní prostředí«, zvlášť pro nás, zavilé nepřátele zimy v jakékoliv podobě.
A budete psát, i když musíte zůstat doma?
Jak už bylo řečeno, překonal jsem »český blok« a dopsal dětskou knížku. Chtěl bych podivný čas využít na rozpracování šuplíkové tvorby a pokusit se oživit jeden ze svých projektů. Jde o dvě věci, na které nějakou dobu dozrává čas. Obě to jsou novely (k románu o tisíci stranách se se svou povahou asi nikdy nedopracuju) pro dospělé čtenáře. Jeden s pracovním názvem Veronika za svítání a druhý s už jistým názvem Poslední čaj z porcelánu. V obou se budu věnovat oblíbené tematice zámků a aristokracie a dvacátým létům. Uvidíme, jak se s tím popasuju a jestli se mi na jedné z nich podaří dostat přes takový ten kritický bod třicáté strany – což je, jak by mohl zlý nakladatelský jazyk hned použít proti mně – polovina každé mé knihy. Tak mi držte palce, hlavně vy, co se mě neustále ptáte na to, kdy zase dokončím něco pro dospěláky.
Vloni vyšla kniha, která vlastně nikdy neskončí – jak se daří rodině duchů u čtenářů?
Na dvouknihu Vzpoura strašidel a Kristýna se nevzdává mám aspoň já velmi pozitivní reakce – už proto, že jde vlastě o mou jedinou knihu, která je primárně pro děti. O těch ostatních s nadsázkou říkám, že to jsou knihy pro dospělé maskované tím, že vyšly jako dětské. Samotnému se mi moc líbí její provedení. Už jako malý kluk jsem miloval knížky, co se v půlce daly otočit a najednou jste četli úplně jiný příběh. K tomu velmi povedená obálka a ilustrace Jury Martišky, se kterým mě pojí letité přátelství! Ty tomu dodaly onu pomyslnou třešinku na vršek dortu, a tak jsem na knížku jako auror velice hrdý!
Doba je sice podivná, ale vy máte novou knihu a novou audioknihu, co ještě pro své fanoušky chystáte?
Osobně bych měl nejraději covidovou sezónu za sebou, a to s nějakou vyhlídkou na návrat k zažitým zvykům. Svobodně se pohybovat, svobodně dýchat, potkávat a obejmout lidi, které mám rád, a tak vůbec – prostě vklouznout do starých dobře známých bačkor a žít jako »předtím«. Doufám, že se mi to splní, mám už prostě svoje návyky a vůbec se necítím komfortně v situaci, která nemá pevná pravidla a časovou osu s výhledem ke změně.
Vloni mi vyšla první audiokniha. Nakladatelství Tympanum převedlo do hlasové podoby knihu Jak se zbavit mstivý Soni a je to pecka, už díky šikovně zvolenému interpretovi. Herec David Novotný knihu úžasně načetl, nazpíval a pohrál si s hlasy postav tak, že jí dal úplně nový rozměr. Moc mě mrzelo, že díky covidu nedošlo na klasický křest audioknihy a její uvedení do světa, ale doufám, že nezůstane jen u ní a dočkám se toho s dalším audiotitulem…
To samé potkalo dvojknihu Vzpoura/Kristýna – ale v tomhle jsem optimista. Není všem dnům konec a jednou se zase dočkáme toho, že se někde fyzicky sejdeme ve skupině přátel a příznivců a tyhle malé úspěchy dodatečně oslavíme!
Anotace knihy Prostě na mě zapomněli:
Je léto roku 1945. Klára s rodiči a malým bráškou míří do Sudet. Opustili Prahu. Na tátu čeká dobré místo v kaolínce, na mámu život hospodyňky. Pro tu bude všechno těžší, než si sama dovede představit. Osmiletá Klárka objevuje nový svět, hory si zamiluje okamžitě, v chalupě je rázem jako doma a brzy u opuštěného stavení potká ženu, která dívce Svatý Wolfgang, vyrabovanou vesnici po Němcích, představí se vším všudy – s tím dobrým i s tím zlým.
Helga tady vyrostla, starala se o rodinu, vychovala děti a pak zůstala sama. Opuštěná. Plná bolesti, smutku a trápení. Teď ji osmileté zvídavé děvče bez předsudků vytrhlo z beznaděje a pomohlo opustit hrůznou minulost a snad i odpustit viníkům. Díky Klárce přestala Helga být jen tou, na kterou jednoho děsivého dne, naštěstí i bohužel současně, všichni zapomněli.
Pevná vazba, s přebalem, 136 stran, formát 115×185 mm, cena: 179 Kč
o autorovi:
Jiří Holub se narodil v roce 1975 a vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama. Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a nyní je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec a v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše. Je spoluautorem úspěšných sborníků tvůrčí skupiny Hlava nehlava – Zuby nehty (2007), Tisíc jizev (2008), Ruce vzhůru (2009) a Noční můry nespí (2011) a autorem knih Kolik váží Matylda (2009), Vzpoura strašidel (2010), Zádušní mše za hraběnku (2011) a Jak se zbavit Mstivý Soni (2011), která se stala v roce 2020 audioknihou, a dvouknihy Vzpora strašidel / Kristýna se (ne)v(d)ává (2020). V almanachu Povídka roku 2006 publikoval svou vítěznou povídku Čas jít a čas jít domů. Ve stejném roce zvítězil s povídkou Ta Čtvrtá na Pražském festivalu spisovatelů a cenu za ni si odvezl i ze zlínského Literárního května. Od roku 2014 vyšly všechny dětské knihy ve slovenštině.
Z úvodu knihy Prostě na mě zapomněli:
Uteklo sedmdesát let od okamžiku, co se tohle všechno stalo. Nikdo z těch, o kterých tu píšu, už nejspíš není na živu. Ani jediný. Všechny vzala zem, ty mladší oheň, náhrobní desky do jedné ztratily svou barvu. Dohnalo mě stáří.
Kdo ví? Zítra už třeba nevstanu, nezatopím, nedám slepicím a kočce, neotevřu okno, nepodívám se na západ slunce tam – nad Wolfgangem.
Zmizím, zapomenutá a sama. Každým dnem jsem si víc a víc jistá tím, že to bude brzy.
Ale dnes ještě ne. Nechci. Nemůžu. Potřebuju ještě udělat jednu věc, říct někomu o ní. O Helze. A o tom, co se stalo, ani ne půl roku po válce.
Nikdy jsem nic z toho nevyprávěla živé duši.
Znala jsem Helgu chviličku, prošla mým životem asi jako letní bouřka, prudká a krátká – ale stejně nikdy nezapomenu.
Abych odešla čistá, musím ještě jednou zpátky na valník…
Foto: JaS nakladatelství
