Se zhruba 150 knižními tituly je nejplodnějším žijícím českým spisovatelem a zároveň druhým nejpůjčovanějším českým autorem ve veřejných knihovnách. Jan Bauer napsal některé knihy pod pseudonymy Felix Krumlowský, Vojtěch Fišer či Anna Březinová. Takřka čtyřicet let se živil jako novinář (Jihočeská pravda, Obrana lidu, Večerní Praha, Zemědělské noviny, Blesk aj.) a od roku 2002 se věnuje výhradně literatuře. Píše literaturu faktu, detektivky a historické romány. Za svou tvorbu byl vyznamenán například cenou Masarykovy akademie umění (1995). V současné době žije ve Vodňanech, kde v roce 1996 založil každoroční setkání spisovatelů Zeyerovy Vodňany.
Po kom jste literárně nadaný? Měl jste vzor v rodině, anebo to prostě přišlo nečekaně?
Měl jsem to štěstí, že jsem mezi knihami vyrůstal. Rodiče měli poměrně velkou knihovnu, odebírali knihy z Evropského literárního klubu a z Družstevní práce, a tak není divu, že mě to přitahovalo ke čtení. Měl jsem však smůlu v tom, že jsem vyrůstal v době, kdy byl na indexu Karel May i Jaroslav Foglar, rovněž tak nesměly vycházet detektivky a horory. První knihou, kterou jsem přečetl na jeden zátah, byla socialistická sci-fi Vladimíra Babuly Planeta tří sluncí. Teprve od sci-fi, samozřejmě poplatné době, jsem se dostával k trochu jiné literatuře. Pokud jde o psaní, míval jsem vždycky jedničku ze slohu a asi tak od šestnácti jsem zkoušel psát básničky a povídky.
Vzpomenete si na svůj první literární úspěch? Zkrátka a dobře – kdy jste byl poprvé pochválen…
Asi v osmnácti letech jsem napsal dvoustránkovou, lehce milostnou povídku V ústech zralou třešni a ve své mladické domýšlivosti ji poslal do deníku Mladá fronta. V té době totiž vycházely v novinách povídky a dokonce i romány na pokračování. V redakci dostal mou povídku k lektorování Ladislav Smoljak, který mi pak napsal, že zatím to sice k publikování není, ale že bych časem mohl psát dobré novinové povídky. Svoje dílko jsem tedy rezignovaně strčil do šuplíku a vzpomněl si na něj až asi po roce, když jsme na vysoké škole začali vydávat literární časopis. Dával jsem tehdy dohromady první číslo, a protože mi zbylo místo, vrácenou povídku z Mladé fronty jsem upravil, přepsal a sám si ji zařadil. A právě tuhle povídku pak přetiskl krajský deník Jihočeská pravda a četli ji také v krajském rozhlasovém studiu. Tehdy jsem se poprvé cítil jako skutečný spisovatel.
Pokud vím, jste původním vzděláním zemědělský inženýr. Proč jste si vybral právě tuhle profesi?
Tahle profese mi byla vybrána. Před maturitou na gymnáziu, které se tehdy ovšem jmenovalo střední všeobecně vzdělávací škola, jsem snil o práci novinového redaktora nebo divadelního režiséra. Moje matinka však usoudila, že bych v té vzdálené Praze na studiích zvlčil, toulal se po hospodách a proháněl děvčata, a tak rozhodla, že budu každý den dojíždět do Českých Budějovic, kam to z Českého Krumlova, kde jsme tehdy bydleli, bylo hodinu autobusem. V Budějovicích byly v první polovině šedesátých let minulého století dvě fakulty – pedagogická a provozně ekonomická Vysoké školy zemědělské. A protože mě kantořina nelákala, rozhodl jsem se pro »hnojárnu«, ačkoliv jsem o zemědělství neměl ani ponětí. Kupodivu jsem tu školu – sice s odporem a odřenýma ušima – skutečně dostudoval. Končil jsem v roce 1968 a díky právě probíhajícímu Pražskému jaru jsem nemusel na státní statek v pohraničí, ale nastupoval jsem do redakce krajského deníku. Pamatuji si slova tehdejšího děkana u státnic: „Tak mu to napište. Stejně bude novinářem.“
Zúročil jste v minulosti svoje nechtěné vzdělání?
Kupodivu se mi titul zemědělského inženýra hodil hned dvakrát. V roce 1973 jsem díky němu nastoupil do redakce Zemědělských novin, kde jsem pak setrval takřka dvacet let, a v roce 1978 mi pomohl k první knížce. To bylo tak… Dva roky předtím jsem na Václavském náměstí potkal kamaráda, nyní známého publicistu Karla Hvížďalu, který tehdy pracoval v nakladatelství dětské literatury Albatros. Zašli jsme na pivo do dnes už dávno neexistující restaurace Klas v Opletalově ulici a Karel mi vypravoval, že rediguje edici Objektiv, která dospívající mládeži zajímavým způsobem představuje různé profese a obory lidské činnosti. „Potřeboval bych nějakou knížku o zemědělství,“ ukončil svůj monolog. „Ty jsi přece zemědělský inženýr. Nenapadá tě něco?“ A mě skutečně napadlo a sepsal jsem knížku o globálním problému světového hladu a budoucnosti zemědělství nazvanou Uživí naše planeta lidstvo?. Na tomto příkladu vidíte, že i když nějaké vzdělání získáte spíše omylem, může se vám hodit.
Na kterou svoji publikaci jste nejvíce pyšný a která je podle vás nejúspěšnější?
V letech 2000 až 2002 vyšlo celkem pět svazků mých Záhad českých dějin, které se pravidelně umísťovaly na předních pozicích v žebříčcích bestsellerů. Dobře se prodával můj životopis Václava Havla z roku 2003, dost velký ohlas měla kniha žánru literatury faktu Dějiny psal sex. Myslím, že mohu být pyšný na svůj podíl na desetisvazkových Toulkách minulostí světa. Pokud jde o moje historické romány, osobně považuji za nejpovedenější Hvězdu Valdštejnova srdce, Milence rudé komisařky a Rožmberské dědictví.
Píšete jednu knihu za druhou. Kterou z vašich letošních novinek byste nám rád představil?
Letos jsem si odskočil do historie poměrně nedávné, a to tak nedávné, že jsem při psaní nemusel nahlížet do odborných knih, ale spokojil se s vlastní pamětí. Napsal jsem detektivku z období normalizace, jak já říkám doby husákovsko-fernetové, která se jmenuje Smrt papaláše. Mí vrstevníci, kteří ji četli, byli z ní vesměs nadšeni. Na druhé straně jedna osmnáctiletá blogerka se na internetu pozastavila nad tím, že se tam příliš mnoho pije a každý má nějaký politický škraloup. To jen dokazuje, že zkušenost je nesdělitelná. V srpnu mi vyšly rovnou dvě poměrně tlusté knihy, které představují jakýsi průřez českými dějinami. Na obě jsem velmi pyšný. První se jmenuje Knížata, králové, prezidenti a v lehce bulvárním stylu v ní představuji všechny naše vládce od časů Velké Moravy až po Miloše Zemana. Druhá kniha Převratné události v českých dějinách ji svým způsobem doplňuje.
Věnujete se historii. Proč si myslíte, že bychom ji měli znát?
Historie má své kouzlo už proto, že se skládá z historek namnoze zábavných nebo poučných, ať už v tom dobrém, či naopak špatném směru. Ale především historie nabízí klíč k pochopení současnosti, protože všechno tady už v té či oné podobě kdysi bylo. Vezměte si letošní mimořádně suché a horké léto a příliv uprchlíků z Asie a Afriky. Nepřipomíná vám to období stěhování národů? Také to bylo poznamenáno výraznými změnami klimatu. Skoro mám obavy, že dnešní, poněkud rozmazlená a zhýčkaná evropská civilizace stojí před zánikem a možná jí čeká osud starověké římské říše.
Nechybí vám žurnalistika?
Už ne. Když se občas dostanu do některé redakce a spatřím ty rozlehlé haly, v nichž se redaktoři sklánějí nad monitory jako dělníci nad soustruhy, s dojetím vzpomínám na staré zakouřené a zaplivané redakce, kde se každou chvíli něco slavilo a my se tam těšili víc než domů. Dneska je žurnalistika o něčem jiném než dřív a já si netroufám posoudit, je-li to dobře, nebo špatně. S údivem však čtu inzeráty, v nichž po redaktorech sice požadují řidičský průkaz a znalost práce na PC, ale nikoho nezajímá, zda umějí psát a zda jim nechybí politický a kulturní rozhled. Pak také podle toho noviny a časopisy vypadají.
Určitě máte alespoň občas psaní »plné zuby«. Jak se odreagováváte, když si chcete dát pauzu?
O odreagování se mi stará našich šest psů a devět koček a kocourů. Ve společnosti těchto tvorů se báječně zapomíná na životní trable a starosti. A také nikdy nepohrdnu občasným odskočením si do hospody.
Jakým životním heslem se řídíte?
Nic se nevydaří podle plánu. Není to moje heslo, ale vyčetl jsem ho z románu Josepha Hellera Gold nad zlato.
Foto: archiv Jana Bauera
