„Laskavá slova mohou být krátká a může být snadné je vyslovit, ale jejich ozvěny jsou nekonečné…“ (Matka Tereza)
Když jsem byla malá, všímala jsem si slov. Kdo jak mluví a co tím chce říct. Různá slova mně zněla – různě, protože byly vysloveny různými lidmi v různých situacích. A tak jsem je jako dítě ze zvědavosti hravě zkoumala. Pohrávala jsem si s jejich obměnami a nacházela variace, kdy se mi všechna zdála dokonalá. Taková dětská hra o tisíci proměnách.
Když mě to přestalo bavit, začala jsem zkoumat jejich obsah. Občas to bylo snadné, po většinou však velmi obtížné. Ptala jsem se tedy na významy slov svého okolí, které reagovalo také různě. Moc jsem si nepomohla, neboť mi byly některé slova vysvětlovány tolika způsoby, že už jsem nedokázala rozlišit jejich smysl. A tak jsem si řekla, že určité věci musím nejspíš pochopit sama, svým vlastním prožitkem, abych je pak byla schopna přiřadit ke slovům.
Jednou jsem se vydala s babičkou na procházku. Bylo to v podvečer teplého léta. A já se zeptala: „Babi, co je to vlastně láska?“ Babička se chvíli odmlčela. Zasnila se, protože jsem na její tváři spatřila líbezný úsměv a v jejích očích jsem zahlédla dva plamínky. Šly jsme pomalu, ona s jednou berlí a mou podpěrou. V pevném stisku pod paží jsem ucítila mírné zachvění. Takové zvláštní vibrace, které z našeho doteku jedna druhé zesílily.
„Víš, láska se projevuje mnoha způsoby,“ řekla. „Ale jak ji potom poznám?“ ptala jsem se. A ona mi pohotově odpověděla: „Uslyšíš melodii v tichu. Takovou, až se s tebou zatočí svět. To bude asi to, na co se ptáš…“
Babička měla pravdu. Věděla, kam směřuji. Samozřejmě mne tehdy zajímala láska nám všeobecně známá. Měla jsem tehdy na mysli zamilovanost. A tak mi po chvíli s klidným úsměvem pověděla: „Lásek v životě přichází hodně, ale jen jednou máš pocit, že se ti najednou otevřelo srdce. Od té doby se vše změní. Když ten pocit prožiješ, dokážeš ho navždy vnímat i v ostatním. Podívej se na ten nádherný západ slunce! Uměl by snad některý z malířů vytvořit takovou směsici vše prostupujících barev?“
Babička měla pravdu. Barvy se střídaly ve všelijakých odstínech světlemodré, šedivé, fialkové, růžové, oranžové, žluté, zlaté a červené. Nádhera! V té chvíli jsem vytušila co má na mysli.
„Víš, láska je ve všem, jen my žijeme v mylných představách o tom, jak by měla vypadat a tak jí nevidíme. Dáváme jí tvary, vlastní představy, přání a vlastní ohraničení. A pak trpíme, když zjistíme, že jsme stále malířem, který se »jen« příliš snaží…“ Přikývla jsem, ale stejně jsem tomu moc nerozuměla.
Cestou životem se mi tyto slova mnohokrát připomněla. Byla laskavá a jejich krása a chvění ve mně zůstaly.
Jsme jako malíři – poutníci, jež se vydali s prázdnou paletou na cestu poznání. Za sluncem, hvězdami, tichem a vlastním srdcem.
Kéž by nám zůstala otevřená!
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové (i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
