Za obzor zacházelo slunce a vítr se proháněl po holých pláních. Na skaliskách tančily stíny plápolajícího ohně, jehož dým se plazil po stěnách jako by chtěl propůjčit mihotajícím se stínům živoucí sílu skutečných plamenů.
Spoře oděný šaman teď zahalený do posvátné deky mlčení s barevnými pradávnými symboly již hodnou chvíli seděl u ohně a upřeně hleděl do jeho středu.
Přinesl jsem poslední náruč suchého dříví a přiložil ho do ohně. Pak jsem se také posadil, přes oheň, naproti šamanovi. Viděl jsem, jak sedí tiše bez hnutí a bez jediného mrknutí. Snažil jsem se ho tedy napodobit. Zíral jsem do středu ohně a zkoušel propustit všechny své myšlenky. Z nějakého důvodu jsem se však nedokázal zklidnit. Neustále mne rozptylovaly plameny, jejich měnící se barvy, které tu vyvstaly a hned se zase proměnily. Vnímal jsem nejen jejich barvy, ale také jejich velikost, sílu a dým, který se z hořícího dřeva valil. A jakoby naschvál směrem kde jsem seděl, přímo mi do tváře.
Oči mne řezaly a jen stěží jsem se mohl pořádně nadechnout. Nejraději bych vstal a přesedl si, napadlo mne. Věděl jsem však, že to nemůžu udělat. I toto je zkouška mé trpělivosti a mého odhodlání přijmout to, pro co jsem dnes přišel.
Napadlo mne, že zavřu oči. Tím asi nic nezkazím. A tak jsem to udělal.
Po chvíli, kdy mě podrážděné oči už tolik neřezaly, jsem si uvědomil, že mi steklo po obličeji několik velkých slz. Byly horké, stejně jako moje rozpálené tváře, které teď čelily ohni a doutnajícímu dřevu.
Šaman měl za zády skalní stěnu a jeho stín vypadal, jako by i on tančil s plameny. V mysli se mi teď vybavila jeho stará zvrásčená tvář pomalovaná červenými symboly. Jeho pohled byl přátelský a dobrotivý, přesto jsem měl pocit, že mnou prostupuje naskrz.
Vidí snad, co se děje v krajině za mými zády? Dokáže prohlédnout temný prostor, který teď zastínil rozlehlé širé pláně?
‚Měl bych se zklidnit a přestat přemýšlet. Propustit všechny myšlenky a vypnout hlavu,‘ opakoval jsem si několikrát. ‚Vypnout hlavu. Propustit myšlenky…vypnout hlavu…‘
Po chvíli jsem přestal vnímat vůni kouře, praskání ohně, chlad z okolní krajiny za zády, šelest z nedalekého křoví a horkost rudých plamenů. Konečně se mi to povedlo.
Když jsem se však na několik vteřin ocitl v tichu, do kterého jsem se zcela vnořil, vyrušil mne šamanův zpěv. Ještě nikdy jsem nic takového neslyšel a nejraději bych se na něj podíval. Zatoužil jsem otevřít oči a sledovat co přesně dělá a co se děje kolem mě.
Zpěv byl čím dál víc hlasitější a já sváděl boj sám se sebou. Připadalo mi, jako by stál těsně vedle mne a hlasitě mi zpíval přímo do ucha. V tentýž okamžik jsem však ucítil to samé i u svého druhého ucha. Začala se mi trochu točit hlava a jeho zvuk mnou zcela prostoupil. Měl jsem pocit, že je všudypřítomný.
Začal se se mnou motat celý svět a já jsem viděl střídavě jeho tvář, oheň, sebe, plameny a dým valící se na skalách. Zpěv neustále sílil, myslel jsem, že to už nevydržím. Oči jsem však neotevřel. Naopak, pevně jsem stiskl víčka a několikrát se zhluboka nadechl.
A pak náhle vše ustalo…
Jakoby nebylo nic. Žádný zvuk, žádný vjem. Jen naprosté ticho a prázdno…
Když tu jsem si uvědomil, že tam přece jen něco je. Byl jsem to já. Mé vědomí.
Podivně jsem se vznášel »bílým prázdnem« a tu jsem spatřil sám sebe stojícího na nevelkém mostě, pod kterým tekla řeka.
‚Je tu jen řeka?‘ napadlo mne. Zadíval jsem se do prostoru a uviděl, jak se najednou vyplnil nádhernou zelení. Stromy, svěžím porostem, květinami, motýly a ptáky. Nestačil jsem žasnout. Nechápal jsem, co to má znamenat. Cítil jsem ale obrovskou radost. Ta pestrost barev a ryzí čistota, která na mne dýchala svou čerstvostí a lehkostí.
Podíval jsem se na řeku pode mnou a všiml si, jak čirá křišťálová voda v ní teče. ‚To není možné, taková voda snad ani neexistuje. Nikdy jsem nic takového neviděl,‘ žasl jsem. Všude bylo jemné ticho, nekonečný klid a mír.
‚Kde to jsem?‘ napadlo mne…
A tu jsem uviděl tvář starého šamana, který ke mně promluvil:
„Toto je tvůj domov. Takto může vypadat nový svět. Vidíš tu křišťálovou vodu v řece? Je jí sice méně než dříve, přesto je jí dost pro všechny.
O to je také čistší, můžeš se napít. Ta voda je lék…“
Nastalo ticho a já jsem jen zíral na tu křišťálově čirou vodu, která se proháněla po bílých oblázcích. Byl to moment naprostého splynutí se vším. Cítil jsem obrovskou radost, štěstí, vděčnost a nekonečný pocit lásky a naplnění.
Po chvíli jsem pomyslil: ‚Nejdříve jsem spatřil jen prázdný prostor, pak jsem objevil řeku. A když jsem se podivil, že zde není nic než řeka a podíval se kolem sebe, začal jsem vnímat stromy, zeleň, květiny, ptáky…‘
„Ano,“ ozval se šamanův hlas, který reagoval na mé myšlenky. „Ty jsi stvořil to, co vidíš kolem. Je to stejně reálné jako cokoliv jiného. Záleží jen na tobě, zda tomu uvěříš… zda uvěříš tomu, že ty i všichni ostatní máte schopnost a moc vytvořit nový lepší svět.“
Nevěděl jsem co říct. Byl jsem naprosto omámen vším, co jsem viděl a slyšel. Vnímal jsem a cítil, že je to pravda, mé nitro jakoby teď bylo propojeno s celým prostorem.
‚Znamená to tedy, že my sami dokážeme ovlivnit a tvořit naši realitu?‘ napadlo mne.
„A co myslíš, že je vskutku reálné? Je to jen to, čemu uvěříš. Co jsi ochoten přijmout a na co přistoupíš. Nastal čas velkých změn. Žádný přesný plán není, neexistuje. Vše záleží jen na tvém rozhodnutí a rozhodnutí ostatních. Víš přece, že na sklenici, která je naplněna do půli se můžeš podívat dvěma způsoby. Vždy je buďto poloprázdná nebo poloplná. Vždy v ní může být vody málo nebo dost. Záleží pouze na tom, čemu chceš věřit. Jen tak lze ovlivnit realitu.“
Zamyslel jsem se a pak jemně ucítil, jakoby se šaman vzdaloval a já se jaksi podivně mísil s prostorem…
‚Jak mám, jak máme – můžeme všichni ovlivnit náš svět, abychom žili v lepší realitě?‘ zeptal jsem se ještě.
A pak jsem ucítil prudké zatočení hlavy a z dálky uslyšel:
„Srdcem. Jen to může láskou porazit strach, který ničí vše. Vzpomeň si na sklenici. Je jako tvé srdce. Je jako ty. Nejsi poloprázdný. Nikdo poloprázdný být nemusí. Vezmi své srdce do dlaní a naplň ho až po okraj křišťálovou vodou. Naplň ho láskou, kterou dáš sobě i ostatním. Pomoz jim vidět jejich vlastní jedinečnost a pomoz jim uvěřit, že každý dnes hraje tu nejdůležitější roli světa. Každý z nás dnes tvoří budoucnost. Zítřek. Poloprázdný, poloplný nebo naplněný po samý okraj… realita je strach nebo láska…“
Vnímal jsem, jak se se mnou zatočil celý svět ve směsici hlasitých zvuků a pak jsem v prostoru znovu spatřil šamana. Stál přede mnou a upřeně na mně zíral. Oděn do půl pasu, bosý se zvláštními symboly na tvářích. Jeho pohled byl klidný a objímající. Přesto však jsem měl pocit jako by prostupoval skrze mne. ‚Že by se díval na krajinu za mými zády?‘ napadlo mne…
V tom jsem zacítil v nose kouř doutnajícího ohně a zaslechl jsem, jak se v keři opodál něco šustlo.
Otevřel jsem oči a přes dohořívající malý ohýnek jsem se zahleděl před sebe. Překvapivě jsem uviděl, že šaman na svém místě není. Otočil jsem hlavu a rozhlížel se kolem, ale nic kromě skalisek před sebou a noční krajiny za mými zády jsem neviděl.
‚Možná si jen někam odskočil,‘ napadlo mne.
Vstal jsem, abych přiložil do ohně, když v tom jsem si všiml, že šamanova posvátná deka mlčení spočívá na mých ramenou. Pocítil jsem obrovskou vlnu štěstí, vděčnosti a mé srdce se naplnilo láskou až po okraj. Se slzou dojetí na tváři a úsměvem na rtech jsem zůstal v »jeho objetí«.
Oheň už téměř dohořel a nezbylo z něj téměř nic. Jen pár žhavých uhlíků. Přiblížil jsem se k němu, poklekl, přihodil pár drobného roští a pak naplněn vděčností jsem svým dechem rozfoukal zbytky žhavého popela, které znovu rozžehly oheň…
Přiložil jsem ještě nějaké suché dřevo a pak se posadil na šamanovo místo. Tiše jsem zíral přes měnící se plameny do prostoru tmavé noční krajiny a na nebi spatřil padající hvězdu.
Přál jsem si, abych mohl předat lidem šamanovo poselství. Přál jsem si, aby se všichni rozhodli naplnit své srdce až po okraj…
Pak jsem ulehl na suchou rozehřátou zem a zakryl se dekou, kterou mi šaman zanechal. Dekou s posvátnými symboly, které spojují srdce lidí…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
