Není to tak dávno co československý hudební svět ochromil hudební počin porotce druhé řady pěvecké reality show Česko Slovenská SuperStar Patrika Vrbovského alias Rytmuse s názvem Čo ti jebe. Toto diskofilní tuc-tuc ruc-tuc je dalším nepřehlédnutelným zářezem do pomníku prázdnoty současné hudební generace.
Zatím co odjakživa lidé spatřovali v hudebních a zvukových vlnách cosi záhadného a tajemného, Patrik Vrbovský spolu se svým ansámblem nadělali z hudby fašírku, se kterou by se dala naplnit akorát vyvrhnutá střeva po praseti. Člověk, který by snad chtěl v hudbě tohoto Kinga popu – jak se sám rytmicky nazývá – hledat cosi víc, než jen povznesení ducha, by byl zklamán.
Lidé odjakživa v hudbě hledali to, čeho se jim nedostávalo v běžném životě. Proto zde byla a je vážná hudba, která dodává posluchači pocit jistoty a radost z rozpoznaných nuancí, proto zde byla a je hudba let šedesátých, která sebou nesla pocit uvolnění až příliš sevřené kazajky společnosti. Po všech možných hudebních stylech, které tu buď ještě jsou a nebo leží v prachu minulosti, se náš současný hudební průmysl dopracoval až k tvorbě Patrika Vrbovského, kterou do nás mašinérie vydavatelských společností cpe horem dolem a nezbývá se než ptát… co v ní hledáme? S vytřeštěným zrakem a chybějícími špunty v uších lze říct jediné, nic. Člověk šokovaný rytmickým stereotypem a slaboduchým textem připomíná bezbrannou srnu lapenou do světel dálkových reflektorů automobilu. Nic. Je to věc, které se nedá uhnout a která posluchače převálcuje nejen svou myšlenkovou prázdnotou, ale i nabubřelostí, namyšleností, krátkozrakostí a patolízalskou komercializací. A pokud se posluchači přeci jen podaří nějakým zázrakem vyhnout textu, s velkou pravděpodobností ho může stihnout srdeční arytmie po poslechu kakofoních beatů. Jejich rytmická linka je tak silná, že přehluší i zoufalé zakřičení Heja, heja, které se člověku dere na mysl při zpěvu tohoto slovenského trubadůra. Jebe, jebe – Heja, heja. Jak přízvučné.
Pěvecké kvality tohoto potetovaného věšáku na diamanty lze opsat taktéž jediným slovem. Nejsou. Ale ono by ani nevadilo, že nejsou, protože takový Vysockij též nebyl bůhvíjaký zpěvák, případně ani Kryl nebyl sto zazpívat víc než oktávu a to ještě mizerně, ale tito pěvci-nepěvci měli oproti Patrikovi Vrbovskému jednu výhodu. Věděli, o čem zpívají. A textům, které přes své pysky recituje Vrbovský tu v rychlejším, tu v pomalejším tempu, nemůže mnohdy rozumět ani on. A to i přesto, že jsou tak primitivní…
Foto: TV Nova
