Rozcestí (Dialog)

A zase to rozcestí! Další překážka, další rozhodnutí. To je pořád něco. Sotva se jedna věc trochu utřepe, objeví se další. Jako by toho nebylo dost. Když se prostě něco mele, tak se to semele všechno. A pěkně na jednu hromadu. Já to prostě nechápu! Kdy už budu mít konečně klid?

1

Prý existují pouze dvě cesty. Jedna z nich je správná a ta druhá ne. Tak nevím. Jak mám poznat, která z nich to je?“

To záleží do značné míry od toho, co považuješ za správné a co ne. Já si myslím, že pokud všechny Tvé možnosti koncentruješ pouze na dvě cesty, pak musí být správné obě.“

Myslíš? To nechápu. Buď se přece rozhodnu dobře, nebo špatně. Jak by mohly existovat obě správné volby současně? To je nějaká blbost. Navíc, já mám takovou smůlu, že se vždycky většinou rozhodnu blbě. Já ty problémy snad přitahuju!“

To je možné. No, spíš je to fakt. Problémy si přitahuješ. A víš proč? Protože děláš věci pořád stejně. Dokola a dokola. A když si všimneš, že je to tu zase, co uděláš? Spokojíš se s tím, že nemáš štěstí? Že se problémy na Tebe holt lepí a přijmeš to jako fakt? Anebo se rozhodneš a řekneš si: ‚Dost, takto už to dál nechci!‘?“

2

No, většinou mně to pěkně naštve a vlastně vím, že to tak nechci. Ale pak zjistím, že je toho na mě moc a stejně nevím, kterou cestou se vydat aby opravdu vedla k tomu, co chci.“

Hmmm… tak to je super že víš, co chceš a víš také, co nechceš. To je obrovský pokrok! První nejdůležitější krok máš za sebou!“

To jako fakt? Jak to myslíš? Nic se nezměnilo. Pořád stojím na místě!“

Prakticky možná ano, ale ve své mysli jsi už kus cesty ušla. Té nejdůležitější. Něco Ti povím. Když vezmeme v úvahu pouze dvě cesty, které jsi zmínila, tak pak jedna z nich bude krátká a jedna dlouhá. Obě Tě však dovedou do cíle. Takže ať se rozhodneš pro kteroukoli, obě budou správné.“

3

No, to zní sice skvěle, ale… Tuším za tím nějaké »ale«. Mám pravdu? Která je pro mne tedy ta lepší?“

Vždycky máš pravdu, stejně tak jako když říkám, že ani jedna z cest není špatná. Já se dívám na věci takto:

Buď můžu jít přímo a rychle se zavřenýma očima a ocitnu se v cíli velmi brzy. A když tam budu, můžu se radovat z toho, jak snadno jsem tam došla. Anebo si zvolím druhou cestu, která tak snadná není. Může být dlouhá a občas i bolavá se spoustou překážek. Protože jim však budu čelit, má mysl zůstane bdělá a mé oči otevřené.

My všichni v sobě máme dáno, že vzniklé situace řešit prostě umíme! Tím, že je postupně jednu po druhé zvládnu, zjistím, co všechno ve mně je. Co všechno dokážu. Jak silná ve skutečnosti jsem. Navíc tím získám spoustu nových vhledů a to, co se mi ještě před nedávnem zdálo složité, pro mne teď žádným problémem není.

4

Navíc, když musím tyto situace řešit, zjistím, kolik možností ve skutečnosti mám, které jsem dřív neviděla. A také kolik dalších lidí je vtaženo do společného problému. Někdo pomůže mně a já pomůžu někomu dalšímu. Najednou zjistím, že ta delší cesta žádným utrpením není.

Je poznáním, kde mám jedinečnou příležitost zjistit, jakým člověkem doopravdy jsem a co všechno o světě kolem vím.

Začne mne to bavit, protože najednou zjistím, jak velkým přínosem můžou být mé zkušenosti pro ostatní, kteří právě dnes stojí sami na rozcestí a neví, která z cest je pro ně správná. Možná si zvolí tu kratší, snadnější, po které se jde rychle a se zavřenýma očima…

Co však bude potom? Jak se budu cítit ve svém cíli? Budu skutečně šťastná a budu vědět co dál anebo zjistím, že na mne čeká jen další rozcestí?“

Cože? To jako fakt? To jakože se bude opakovat vše zase nanovo?“

Zkus se zamyslet. Tento všeobecný dialog si napasuj přímo na to, co řešíš nyní. A uvidíš… Jak už jsem řekla, ani ta krátká a přímá cesta není pro Tebe špatnou. Vše je jen na Tobě. Já si jen myslím, že my všichni jsme tu proto, abychom si navzájem předávali informace, které potřebujeme k našemu dalšímu kroku. Proto se setkáváme, komunikujeme spolu, obohatíme jeden druhého.

To vše je naše cesta, to vše je proces zrání, vývoje. To vše je život. Až když si všimneš a přijmeš, co všechno si ve svém životě již zvládla a dokázala, pak zjistíš, že ta delší cesta plná nástrah a zatáček Tě zocelila a postupně připravila na štěstí, které nalezneš, až do svého cíle dojdeš.

Protože se podíváš zpět a budeš si jistá sama sebou. Řekneš si, že to vše stálo za to. Budeš tam a budeš vědět, že teď už Tě nic neporazí.“

Úplně jsem si to představila a dává to smysl. Vlastně cítím jakousi úlevu.“

To protože ses již dávno rozhodla…“

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353