Proto jsi básníkem, šťastný člověče

Olga Scheinpflugová, česká herečka, spisovatelka, úchvatná básnířka a manželka Karla Čapka znala sílu a kouzlo slov. Mezi svým pestrým uměním dala vyniknout pravdě, kterou dokázala vměstnat do obsahu jediné myšlenky. Její – „Proto jsi básníkem, šťastný člověče, aby ses pokusil ze všeho hořkého a zlého vyčarovat nějakou smutnou krásu,“ se dotýká mnoha srdcí těch, kteří vnímají svět jiskrným pohledem.

Ano, slova jsou symboly, za nimiž se ukrývá pravda. A občas i tak dobře, že jí na první pohled prostě nespatříme. Jenže pak se původní význam nebo myšlenka vyjádřená slovem přemění v příznak nechtěného.

Slova jsou mocná a dokáží s námi pracovat lépe než my s nimi, až by se jeden podivil. Někdy jsou nám slova moc a jindy zase málo. Občas tápeme v jejich obsahu a hledáme hlubší smysl, někdy zas nemůžeme vměstnat proud svých myšlenek do prostých jednoduchých výrazů.

Slova jsou prý dar, který by se měl ctít a dle toho i užívat. Mají v sobě moc a sílu tvořit, růst a vzkvétat stejně jako omezovat, ničit, zlomit srdce, ublížit. Často běžně podceňujeme naše vyprávění, vyjádření toho, co bychom chtěli druhým říct. A naopak, někdy mluvíme až dost a vůbec si nevšimneme, jak lehce nám unikly okamžiky společného naladění.

Co když nám slova ale občas dojdou? To mně se stává velmi často. Většinou když žasnu a nevycházím z údivu anebo naopak, když nemůžu uvěřit tomu, co slyším. Nebo třeba když vím, že cokoli bych k danému tématu řekla, bylo by obratně uchopeno a přetvořeno, v rámci něčí dobré vůle, k mému údajnému prospěchu. Na to pak slova zkrátka nejsou. Vlastně jsou, ale proč s nimi zbytečně plýtvat, stejně tak svou energií?

Slova a jejich užívání je umění samo o sobě. Myšlenkou a slovem všechno začíná a někdy i vše končí.

Najít správný poměr mezi »říct příliš málo a říct příliš mnoho« je dlouhou cestou poznání sebe sama a svého života. Naši předkové to možná věděli a naši následníci to zřejmě budou vědět také. Ale dnes jsme tu my a tento svět je o nás. O našich slovech, našich myšlenkách a činech. O všem, čemu se věnujeme, o všem, co zde děláme.

Samozřejmě je víc než jasné, že nic z toho není snadné. Nikdo nám nedá návod na život a ani nás nenaučí jak přesně slovy vyjádřit nás samotné. A tak často tápeme a jako všichni někdy řekneme, co nechceme a naopak – někdy v nás uvízne něco důležitého navždy.

Jeden můj velmi blízký člověk, který mezi námi dnes už není, byl skvělý vypravěč. Jeho slova byla lehká, poutavá a barvitě dokázala obsáhnout celé dění příběhů, které se skutečně staly. Dokázala vás přenést v čase a vzbudit hluboký pocit toho, že jste sami součástí každého z nich.

Tento úžasný vypravěč si to o sobě ale nemyslel. Těžko dnes říct, zda se mu zdálo, že vyprávěl příliš »mnoho nebo příliš málo«.

A tak jeho tajemství že byl vlastně básníkem a hluboko citným myšlenkářem s vhledy až za hranice nevídaného, zůstaly navždy skryty. Žil prostý obyčejný život a nikdy se o svém daru ani slůvkem nezmínil.

To, co však jednou vytvoříme, tu po nás navždy zůstane. Nic nemizí a neztrácí se. A já jsem měla tu čest, že mi nakonec přece jen zůstaly poklady srdce člověka ukryté ve starém šedém zápisníku, který mi pomohl pochopit, kým tento nenápadný člověk ve skutečnosti byl.

Dnes je mi smutno a říkám si – „kdybych tak věděla dříve…“ a marně hledám odpověď, proč svá slova nenaplnil, proč je ukryl v čase. Možná se jen obával, že je to pro někoho příliš mnoho nebo příliš málo.

A tak v životě přicházíme o vše, co by se mohlo stát, ale nikdy nestane jen kvůli tomu, že si myslíme, že zkrátka nejsme dost dobří, dost zkušení, dost vzdělaní, dost šikovní. A přitom vůbec netušíme, jak moc pro někoho jiného znamenáme právě takoví, jací jsme.

Štěstí je, když se o tom dozvíme nebo naopak, když dostaneme možnost to ostatním říct…

Poselství, které jsem našla mezi řádky, v básni na konci tajného šedého zápisníku se naprosto dotklo mého srdce a já si je dovoluji sdílet. Děkuji svému blízkému člověku, za to kým byl a také za to, kým jsem já dnes.

Vám všem

Kdopak mi uvěří v přívalu příštích dob

mým veršům, které jsem jen vámi naplnil?

Ačkoli, nebe ví, i to je jenom hrob,

jenž z vašich předností ukáže pouhý díl.

I kdybych sebelíp o vašich očích psal

a v básni vypočet – počet vašich krás,

příští věk řekl by: „Ten básník pouze lhal,

lidská tvář neměla nikdy tak božský jas.“

A mými papíry, stářím už zežloutlými,

by všichni pohrdli jak žvástem staříka

a pravdu měli by za pošetilé rýmy,

za báseň z dávných dob a zápal básníka.

/Z. M./

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové (i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353