Interaktivní román o stalkingu má své pokračování na webu, který se věnuje pomoci obětem pronásledování. Ve čtvrtek 18. dubna pokřtili MUDr. Jan Cimický, Martina Kociánová, Karel Voříšek spolu s Kamilou Moučkovou pátou knihu Richarda Pachmana Kdokoliv. Ne náhodou byl jedním z kmotrů MUDr. Jan Cimický. I jeho pomoc vyhledal autor románu v období, kdy byl dlouhé měsíce pod dohledem svého stalkera a kdy psal beletristický román s autobiografickými prvky.
„Stalking, noční můra, naplněná nejistotou a úzkostí. Traumatizující pocit, že se člověku někdo vlámal do soukromí, že zná jeho telefonní číslo či mailovou adresu. Obava, že mu kdykoliv může vstoupit do života neznámý vetřelec, bezohledný a zlomyslný. Možná anonym. Možná někdo blízký. Stalking je horor, který pronásleduje, znepříjemňuje a děsí, který může vést až k výbuchu bezmocného obranného zoufalství. Moderní zločinné konání… zlomyslnost, posedlost či jen zlý a zvrácený úmysl?“ uvádí k problematice stalkingu MUDr. Jan Cimický.
Pronásledování, útoky, výhrůžky smrtí, ztráta hesel k e-mailovým schránkách a webovým profilům a soukromí, policie, vyšetřování, podezírání, bezmoc, strach… To je obsahem páté knihy, autobiograficky laděného románu Richarda Pachmana Kdokoliv, který právě vychází v nakladatelství Knihovnice.cz. I když termín vydání byl naplánován před mnoha měsíci, souhra náhod chtěla tomu, že vyšla krátce po soudu s osobou, jejíž protiprávní a trestné jednání se stalo námětem knihy.
Policie případ uzavřela a v pondělí 8. dubna 2013 proběhlo u Krajského soudu v Ostravě líčení odhalující stalkera, který poslední čtyři roky Pachmana pronásledoval, sledoval téměř každý jeho pohyb na cestách, vyhrožoval mu smrtí, přál trvalou invaliditu členům jeho rodiny, vyhrožoval zabitím jeho psů i útokem na některý z hudebníkových koncertů, které se pak uskutečnily pod dozorem policie.
Richard Pachman, spisovatel, skladatel, zpěvák, malíř, autor historických románů Útes a Notre Dame, autobiografických knih Jak chutná bolest a Jak chutná život, bezmála třiceti autorských CD a stovek olejomaleb přichází s románem Kdokoliv, ve kterém na příběhu populárního hudebníka Michaela Mana poukazuje na alarmující rysy současné společnosti i na to, jak může být nezdravá láska nebezpečná a do jaké míry jsou v době počítačů a mobilních telefonů hranice našeho soukromí křehké a lehce prolomitelné.
Kdokoliv je napínavý příběh o každodenním vyrovnávání se se strachem ze stalkera, o vyšetřování policie. Je to román s detektivními prvky, jehož pokračování inspirované zkušenostmi autora po dokončení knihy mohou čtenáři od tohoto týdne sledovat na www.kdokoliv-kniha.cz.
„S vydavatelem knihy Kdokoliv jsme se rozhodli vytvořit web www.kdokoliv-kniha.cz, na kterém nejen, že bude příběh hlavního hrdiny pokračovat, ale v diskuzi budou moci lidé sdílet i své vlastní zkušenosti se stalkingem. Tento web jsme zaměřili tak, aby byl nápomocen těm, kteří se s podobným problémem stalkingu rovněž setkali. Tím, že se s ním svěří a zveřejní ho, mohou pomoci sobě, ale i dalším, kteří se o svém problému bojí hovořit se svým okolím nebo se bojí ohlásit ho na policii. Já sám jsem tři roky doufal, že to ustane a nikoho jsem o tom, že jsem pronásledován, neinformoval. Po dohodě s Bílým kruhem bezpečí, jejichž informace pro mne byly velmi cenné v řešení mého problému, chceme ty, kteří se s námi prostřednictvím nového webu spojí, inspirovat ke krokům, které mohou napomoci v řešení jejich nesnadné životní situace,“ podotýká Richard Pachman.
Ukázka z pokračování románu Kdokoliv na www.kdokoliv-kniha.cz, z kapitoly Koncert:
Auto ti vybouchne a zmrd zkurvenej pujde do kytek. Chcipnes MANE!!!!!!!!!! Na ceste zdechnes!!!!!!!!!
Tupě jsem zíral na slova v krátkém mailu. Odesílací adresa složená ze tří čísel, IP adresa skrytá. Byl jsem v šoku. Kdo zase? Ta samá osoba? Jak mám reagovat? Kontaktovat policii? Nebudu si připadat zase jako vystrašený a mírně hysterický umělec? Po té dlouhé době plné sprostých mailů a výhrůžných sms mám asi právo být vystrašený…
Vzal jsem do ruky mobil a vytočil Kristýnino číslo.
„Copak, Míšo?“ ozvalo se mile na druhé straně.
„Jsi u počítače, Kristy?“
„Můžu být za minutku. Proč?“
„Něco ti přepošlu…“
„Něco? Zníš divně!“
„Náš kdokoliv nemá dost…“
„A dopr… Juknu na to a zavolám. Zatím pa!“
Těch několik minut trvalo celou věčnost. Měl jsem v ten den tolik povinností, stovky telefonátů k vyřízení a já najednou jakobych zamrznul. Nebyl jsem schopen se pohnout. Nevím, proč nás lidi někdy přitahuje negativno a hnus. A tak zcela proti všem pravidlům, co mi kdy řekli vyšetřovatelé, psychiatři a terapeuti, tedy abych ty zprávy nečetl, jsem ty dva řádky zkoumal očima znovu a znovu. Auto… Na cestě… Pozítří mám další koncert adventního turné. Píše o tomhle koncertě? Může psát o tomhle koncertě! Proč by mi mělo vybouchnout auto? Dá mi do něj bombu? Kdy by mi ji tam ta osoba dala? Bombu? O čem to sakra přemýšlím? Proč by mi měl někdo dávat bombu do auta? Ale proč by mi to vůbec někdo psal? To toho ještě ta osoba nemá dost? To ještě neukojila všechnu zlobu, co má v srdci? To mě tak nenávidí, že mi chce zničit život, auto, koncerty? Panebože, proč? Je tohle normální?
Tok mých černých myšlenek přerušilo zvonění telefonu. Naštěstí…
„Tak co ty na to?“ zamumlal jsem.
Kristýna vydala zvuk, který se jí podivně zlomil v hrdle. Odkašlala si. Velmi vážným a hlubokým hlasem řekla: „Zavolej policii. Tohle je zoufalý výkřik blázna. Nevíš, co chorý mozek dokáže vymyslet! Nechci o tebe přijít!“
…
Ukázky z románu:
Část kapitoly 1: Kdokoliv
Kristýna zasténala. Strop pokoje tlumeně plápolal v odrazech plamene jediné svíčky postavené na okenním parapetu. Kdybych teď nebyl v jejím objetí, asi bych kvůli své vrozené potřebě mít vše pod kontrolou řešil, zdali od svíce nemůže vzplát i okenní rám. Přesně v té chvíli, kdy jsem nebyl sám sebou, kdy jsem cítil to nádherné propojení, kdy ona byla mnou a já byl jí, zapípal můj mobil.
„Sakra,“ zašeptal jsem. „Promiň, zapomněl jsem vypnout zvonění…“
Kristýna se pousmála a natáhla se po cigaretě. Ve filmech mi to vždy přišlo sexy, jak se jeden z nich nebo oba po milování slastně oddávají rozkoši z cigarety. Pravdou bylo, že i když Kristýna vypadala s tou doutnající věcí rozkošně, neměl jsem pachuť kouře v jejích polibcích rád. Ale nikdy jsem jí to neřekl. Byla to zřejmě jediná neřest, kterou její bytost v mém vnímání měla. A milovat druhého znamená mít rád i jeho nedostatky, i to, co se nám nemusí až tak úplně zamlouvat.
„Kdo ti píše?“ zeptala se, vypustila kouř z úst a zakryla si ramena peřinou.
„Zase ona,“ odpověděl jsem a podal jí mobil.
„Jak můžeš vědět, že je to ona. Může to být i muž! Může to být kdokoliv! Kdokoliv!“…
Část kapitoly 33: Nejsem
… V tom zapípal telefon. Otevřel jsem přijaté zprávy a vyskočil na mě text opět poslaný z sms brány:
Jsem blíž, než si myslíš!!!
Okno mé pracovny bylo pootevřené. Z ulice jsem uslyšel podivnou ránu. Lekl jsem se a trhl sebou. Opět jsem si přečetl text sms. Měl jsem strach. O Kristýnu i o sebe. Bál jsem se pohnout, bál jsem se vyjít ven na ulici, bál jsem se stínu na stropě. Kam až je ten člověk schopen zajít? Když mi vlezl do počítačů, když mi vlezl do mých dnů jako tolik nezvaný, ale stále přítomný host, když mi vzal pocit soukromí, půjde ještě dál? Vleze mi v noci do bytu? Co ode mě proboha chce? Strach? Někdo touží po mém strachu stejně zvrhle, jako upír touží po něčí krvi? Ano, tahle osoba je upír! Ten největší energetický upír, s jakým jsem se v životě setkal. A setkal jsem se vůbec s tou osobou? Znám ji? Je to jen úchylný psychopat, který udělal vše proto, abych si myslel, že mi otravuje život ta nešťastná Karviňačka? Nebo to je opravdu ona? Pokud je to ona, co by dělala v noci na pražské ulici? Nechala by dítě babičce a vyrazila do hlavního města s cílem prudit? Ale to by se pak prozradila a přišla by o to anomální uspokojení z mého marného boje se šedým bezejmenným oparem ukájejícím se u svého počítače z mé bezmoci a z mého strachu… Otřepal jsem se zhnusením a šel si opláchnout obličej studenou vodou. Po chvíli jsem vyšel váhavě na balkon a pozoroval ztichlou večerní ulici. Do tmy jsem se několikrát důrazně zeptal: „Je tam někdo? Tak je tam někdo? Haló, je tam ksakru někdo?“
Zakroutil jsem hlavou. Tak už jsem asi opravdu případ pro cvokaře. Už mluvím s tmou… Pousmál jsem se, vrátil se do pracovny a položil balení antidepresiv do krabice s nápisem: Léky na ‚kdyby-někdy‘.
…
Část kapitoly 34: Někam
… Vím, co dělám špatně! Zabývám se tím vším, a to tak, že moc. Místo abych pracoval na novém CD, místo abych pokračoval v psaní třetího dílu historického románu, sedím ve své pracovně a ztrácím minuty a dny myšlenkami na něco, co si můj čas, mou pozornost, ani mou energii opravdu nezaslouží! Trávím hodiny na policii, odborníci na počítače se mnou hodiny nastavují ochrany proti dalším možným útokům, neustále se svou partnerkou, s rodiči i s nejbližšími kolegy řeším, kdo a jak se mi takhle dostává do soukromí a kudy tečou ven informace o mém životě…
Hádám se s Kristýnou, protože jsem nervózní z toho, že mě někdo sleduje. Trávím hodiny u paní Veroniky, která se snaží pomoci mé mysli, aby to vše ustála, a mému tělu, aby z toho všeho neonemocnělo. A přitom stačí tak málo! Nechat to být! Vykašlat se na to! Chceš si přečíst mé maily? Prosím, není v nich nic, než má práce! Chceš znát všechny mé pracovní kontakty? Prosím! Co s nimi budeš dělat, budeš jim nabízet svou jednoaktovku pod názvem: „Jsem otravný, nešťastný a zlý člověk, který umí jen srát lidi?“ Prosím, posluž si! Pořadatelé ti jistě utrhají ruce, jaký o tuto show bude zájem! Chceš na všechny internetové servery světa napsat, že jsem hajzl a podrazák, protože jsem tě nechtěl do svého života? Prosím! Mí fandové ti jistě odpovědí za mě! Chceš se navážet do mých rodičů? Prosím! Oni mě milují i se všemi klepy, co se o mně kdy říkaly, neb o kom se mluvívá, ten neumírá! Chceš si dělat legraci ze smrti mého psa? Prosím! S ním jsem strávil krásný čas plný oboustranné lásky! Když se jednoho dne nadobro odmlčíš, nikdy, vůbec nikdy si už na tebe nevzpomenu, zatímco na něj budu vzpomínat celý svůj život! Proto, jak mě měl rád, a proto, co jsem pro něj znamenal já! Něco, co ty nejen ode mne, ale asi od nikoho v životě nikdy nedostaneš! Snad jen, pokud přestaneš ubližovat ostatním! Já na tebe kašlu! Jsi pro mě jen ubohá z posledních sil bzučící kousavá odporná moucha. A když tě nemůžu zahnat mávnutím ruky, rozsvěcuji světlo mimo sebe, mimo svůj život. Až k tomu světlu přiletíš, pokus se zalézt do něj a nikdy už nenajdi cestu ven! Bzuč si a nadávej ve skleněném vězení svého malého nicotného života. Nikdo tě nebude slyšet, jsi jen malá bezvýznamná moucha, co je uvězněna do své zloby a nenávisti. Zalkni se vším, cos poslala do světa ostatním!
Foto: RP Music / Josef Louda
