Jan Kraus pozval do své televizní show písničkáře Pokáče, který před několika dny odehrál svůj dosud největší koncert v O2 aréně. A také vydal svoji první knížku pro děti, respektive leporelo s dětskými říkánkami, kterou přinesl svému hostiteli jako dárek.
Ostatně říkánky jsou Pokáčovou specialitou. I když jak sám poznamená, mluvit normálně a ne jen v rýmech mu nedělá problém. „Po mně teď všude chtějí, abych jim psal básničky,“ říká umělec, který skromně odmítá myšlenku, že by jeho schopnost rýmovat byla mimořádným darem shůry. „Spíš jsem to musel dlouho trénovat.“ A tento talent prý dokonce nezneužil ani při námluvách své manželky, bývalé úspěšné vícebojařky Elišky Klučinové. „Já jí spíš občas napíšu nějakou písničku, a jí se to buď líbí, nebo taky ne,“ dodává. „Poslední písničku jsem jí teda složil už docela dávno. To budu muset napravit!“
Přiznává však, že když úplně na začátku začal psát básničky, přeci jen tak trochu doufal, že na to bude balit holky. Bylo to ale hlavně o počítačích, protože nic jiného vlastně neznal. „Psal jsem o počítačích a ono to ty holky moc nezajímalo. Pak sice začali na moje koncerty chodit lidi, ale zase to byli spíš ajťáci.“ Zlom nastal, až když složil jeden ze svých největších a nejznámějších hitů Mám doma kočku. „Ukázalo se, že kočku má doma hodně lidí a že ty lidi jsou taková jako zvláštní sorta, že se rádi tou kočičkou chlubí. Například u klipu k této písničce, místo aby lidi psali do komentáře, že se jim to líbí, posílají tam svoje selfíčka s kočkou,“ poukazuje na určité specifikum písničkář, který dnes píše a zpívá o všem možném, třeba i o aktuálním dění.
Dále se dozvíme, že není jediným členem své rodiny, kdo dokázal vyprodat halu. „Ona vyprodala O2 arénu dřív než já,“ připomíná úspěch své manželky a matky svého syna z halového mistrovství Evropy 2015, „tam získala bronz a tam bylo narváno.“ Svoji aktivní kariéru pak ukončila v roce 2019. „Ona mě poznala a pak toho nechala,“ komentuje s nadsázkou hudebník, jehož tvorbu má publikum rádo. „Mně se na folku vždycky líbilo, že to bylo takové ryzí a upřímné, že se to dalo zahrát na kytaru, kdežto písničky od velkých kapel musí vždycky být nějaké složité aranže a složení. Ale je zajímavé, pokud se nepletu, že třeba na Slovensku nemají až tak moc vlastních slovenských folkařů. U ohníčku si tam hrají Nedvědy a podobně.“
Foto: TV Prima
