Pohled vděčnosti

Poslední dobou a dnes víc než kdy jindy mi na mysl přichází myšlenky vděčnosti za vše, co mne kdy potkalo a co můj každodenní život provází. Občas po nás život chce, abychom na moment zastavili. A přestože naše oči vidí směrem dopředu, ohlédli se zpátky za sebe…

Dnes jsme jiní, než jsme byli včera a zítra budeme jiní, než je tomu dnes. S každým dnem a každým krokem, kterým zdoláváme cesty k dospělosti, se náš úhel pohledu mění a rozšiřuje. Snažíme se dělat věci správně a navzdory všem chybám a nesprávným rozhodnutím, které si někdy s sebou nosíme ještě spoustu let, se posouváme dopředu. Učíme se vnímat svět a najít svou pravou podstatu a roli v něm.

Neustále zrajeme, neboť důležité zkušenosti získáváme na základě našich činů, úspěchů i pádů, kterým se jistě nikdy nevyhneme. Vše co nás potká je naprosto nezbytné pro další rozvoj a pro náš následný krok.

Zvykli jsme si běžně postěžovat na život a přitom si jen stěží uvědomíme, že právě život je to jediné co máme. Jediná naše jistota, jediná naše skutečnost. Dokud tu jsme, vidíme, slyšíme a cítíme, tak žijeme a máme ve svých rukou vše, co si jen dovedeme představit.

Kdysi jsme to vnímali přirozeně. Měli jsme více energie a byli jsme ochotni uvěřit téměř čemukoliv bez omezení. Viděli jsme před sebou víc možnosti než překážky. Byli jsme připraveni rozpoznat a chopit se každé příležitosti, když se přiblížila.

Zbytečně dlouho jsme neotáleli, nepřemýšleli a přizpůsobili se situaci takové, jaká byla. Začali jsme jednat, jak nejlépe jsme uměli. Mnohdy bez jakýchkoliv zkušeností a znalostí. Prostě jsme žili přítomností a věřili ve svou schopnost nějak si poradit.

Při pohledu zpět si občas zasteskneme a dnešní svět zdá se nám tak vzdálený té době, kdy jsme takoví byli. Něco v nás se změnilo, něco odvedlo naši pozornost. Jinak bychom přece věděli, že to stále umíme a po všech letech zkušeností ještě mnohem lépe.

Naše dospělost je životní etapou mezi mládím a starším věkem, která k nám pozvolna z mládí přichází a nese s sebou ty nejlepší možnosti k uskutečnění všeho, co chceme a co si přejeme.

Jaká škoda, když se v tomto období zatouláme příliš daleko… daleko od sebe samých, od svých snů, přátel a možností. Jaká škoda, když se i přes všechny varovné signály života ani na chvíli nezastavíme, abychom se podívali zpět za sebe. Místo toho jen jdeme setrvačností dál.

Když se však zastavíme, byť na malou chvíli, spaříme sebe celistvé. Najdeme si čas pro sebe, čas na to vidět a znovu prožít všechny své stopy, které jsme za sebou až doteď zanechali. Spatříme věci, na které jsme už dávno zapomněli nebo které se nám staly samozřejmostí.

Uvědomíme si celý náš vývoj. Co všechno jsme se naučili, zvládli, překonali, vymysleli, vylepšili a vytvořili. Zjistíme, co všechno umíme, co je naší předností a co nám vždy dodávalo potřebnou energii. A to je obrovský objev! Objev vlastní hodnoty a všeho co ve skutečnosti jsme.

Občas se nám může stát, že nás přepadne pocit nejistoty a tápeme sami v sobě. Přijde nám, že možná nejsme dost dobří, protože někdo jiný umí skvěle to, co my sami nedokážeme. Co když ale někdo jiný má úplně stejné pocity jako my? Co když on obdivuje zase nás proto, co umíme my?

Každý jsme jedinečný, máme svůj styl, děláme věci rozdílně a umíme něco lépe a něco hůř. Nejsme zde proto, abychom se navzájem srovnávali a tím si určovali svou vlastní hodnotu, ale proto, abychom jeden druhého něčím obohatili. To je důvodem našeho setkávání, našeho přátelství.

Když se ohlížím zpět za svým životem, jsem si jistá, že bych v něm nic neměnila. Vše, co se mělo stát, stalo se a bylo právě takové, jaké bylo.

Lidi, které jsem měla potkat, jsem potkala v ten pravý čas. Z každého setkání ať už bylo dlouhé nebo trvalo jen krátce, jsem si odnesla to nejdůležitější a nejvzácnější co existuje – pocit.

Pocit ze společné chvíle a esence děje života, který jsme svým setkáním vzájemně vytvořili.

Dnes se zamýšlím nad svými kroky, které mne dovedly až sem a pohrávám si s vlastní dospělostí. Jak se taková vyzrálost ve skutečnosti pozná? Je podřízena konvencím a všem striktním pravidlům, které automaticky přijímáme nebo spíš vlastní svobodě, po které v hloubi duše toužíme stejně jako tenkrát, kdy jsme viděli víc příležitostí než překážek?

Pohrávám si s myšlenkou, že za všechno co se v mém životě událo, vděčím ostatním. Svým blízkým, lidem kolem sebe známým i neznámým, přátelům. Protože právě prostřednictvím jiných lidí a s jejich pomocí poznáváme sebe, tvoříme něco nového, nadchneme se pro společnou věc, budujeme hodnoty, prožíváme lásku i sebelásku a vážíme si přátelství.

Přátelství, které vznikne pokaždé, když potkáme někoho v okamžiku, který je pro nás významný. A protože se v našem životě nikdy nedějí věci bez důvodu a předchozí příčiny, každý okamžik je pro nás důležitý. Stejně tak jako lidé, přátelé, které na svých cestách zrání potkáme.

Dnes při pohledu za sebe cítím vděčnost a děkuji všem, se kterými jsem se kdy setkala, svým milým přátelům a lidem, kteří obohatili můj život svou přítomností navždy.

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

 

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353