Před padesáti lety vzlétl první člověk do vesmíru. Sovětský kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin odstartoval ke svému kosmickému letu 12. dubna 1961 v 9 hodin 7 minut moskevského času (6 hodin a 7 minut světového času) v lodi Vostok 1 z kosmodromu Bajkonur. Obletěl Zemi a po 108 minutách přistál. Po letu se stal hrdinou Sovětského svazu a oslavovanou světovou celebritou. Značná část následujících let jeho života patřila setkání s lidmi v Sovětském svazu i ve světě. Hned jeho první zahraniční návštěva po návratu z vesmíru vedla do Prahy. S Gagarinem se osobně setkal na víc než jen pár minut jako jeden z mála Čechů skladatel Petr Hannig. Nebylo to ovšem v Praze, ale v sovětském přímořském letovisku Soči a s populárním kosmonautem prožil celý večer, během kterého tekl gruzínský koňak proudem! Více o setkání prozradil objevitel Lucie Bílé v knize s pracovním názvem Život na MAXIMUM, která by měla vyjít na podzim a server TopVip.cz z ní přináší exkluzivní ukázku.
„První z festivalů, na kterém jsem byl coby autor, se konal v roce 1967 v sovětském přímořském letovisku Soči. Za Československo tam se mnou jel zpěvák Milan Drličiak, pozdější Milan Dyk z Kroků Františka Janečka. Zpíval tam jakousi kuriózní písničku Prianiky ruskije, což se snad překládá jako ruské preclíky. Nějak se tam prokeclo, že jsem zdatný aranžér, proto mne požádala nejprve jedna temperamentní zpěvačka z NDR, abych jí přes noc vypracoval aranžmá na píseň, kterou se rozhodla zpívat, protože tu její původní měla v repertoáru shodou okolností jedna Bulharka. Ta ovšem s balkánským temperamentem nechtěla ustoupit. Nebyl jsem nadšený z toho, že bych měl v přímořském Soči pracovat. Vytáhla však na mne silnou zbraň. Byla to velice pohledná a přírodou – jak se na Němku patří – bohatě obdařená pravá nefalšovaná blondýnka. Tehdy jsem byl ještě na blondýnky. Říkala, že u mě při psaní bude držet celonoční stráž, a vždycky, když budu umdlévat, tak se mě pokusí vzkřísit k životu. Vida, jak jsme se už tehdy dokázali tržně domluvit i v rámci RVHP. Píseň jsem jí zaranžoval. Ovšem skutečně mě několikrát musela v noci poměrně úspěšně křísit. Byl to nějaký šanson z repertoáru Gilberta Becauda. Na zkoušce aranžmá znělo skvěle. Což bylo příčinou mně adresované žádosti sovětské účastnice, moldavské zpěvačky Marii Kadrianu. Tehdy to byla dost velká hvězda. Její manžel byl primabalerin Bolšovo těatra v Moskvě a v Soči s ní nebyl.
Její žádost byla směrovaná na mne a podpořena dokonce dirigentem orchestru, slavným nacionálnym chudožnikom Jurijem Silantjevem. Nu tedy dobrá. Ostatně Maria Kadrianu byla překrásná útlá blondýnka. Doufal jsem v další noční oživování. Odměnou mi však mělo být strávení slavnostní recepce u stolku pro tři. Při sovětských recepcích se neplulo sálem jako u nás, ale všechno muselo být náležitě zorganizováno. Takže byl dán přesný rozpis, kde kdo bude s kým sedět. Já jsem tedy měl sedět za odměnu s Marií Kadrianu a s Jurijem Gagarinem. A v tomto triu jsme seděli celý večer. Jenom Jurij Gagarin vstal od stolku a pronesl projev, jak je to výborné, že se v Soči setkávají zpěváci z celého socialistického světa a že je dobře, že v Soči vznikne mezi námi družba. Teď už by z tehdejších účastníků zbyla jenom Kuba, Vietnam a severní Korea.
Načež vstala Maria Kadrianu a poděkovala Juriji Gagarinovi, že je od něho hezké, že si nás umělce přišel poslechnout a že mu slibuje, že mezi umělci družba bude. Já jsem pln očekávání hleděl vpřed a čekal, až se překrásná, éterická Maria ujme té mezinárodně-politické úlohy a začne upevňovat družbu mezi mnou a jí. Události však nabraly jiný směr. Byli jsme všichni tri připoutáni k jednomu stolku a museli celé hodiny poslouchat »neformální« projevy jednotlivých účastníků. Během tohoto večera jsem poznal, že i kosmonauti jsou jenom lidé, a když se začnou nudit, mají i normální lidské potřeby. No prostě Jurij mi začal vandrovat do Marii. A když jsem spatřil zanícený lesk v očích přesvědčené nositelky sovětské kultury k jejich celosvazovému idolu, pěstovanému už od školních lavic, bylo mi jasné, že mou odměnou za aranžmá bude pouze sezení u jednoho stolku se slavným kosmonautem. Ten byl však pro tu chvíli mým sokem.
Začal jsem se tedy více věnovat z nedaleké Gruzie importovaným koňakům. Potom jsem začal Gagarina napadat, že to nic neznamená, někde lítat v kosmu, že to může každý blbec. Ale ať se pokusí napsat tak krásné aranžmá, díky němuž objekt našeho samčího boje vyhrál. No byl jsem prostě nemožný. Určitě jsem musel napovídat spoustu nesmyslů. Milan Dyk, když mě viděl šermovat bojovně proti Gagarinovi rukama, se mě snažil od toho konfliktního stolku odtrhnout, ale já jsem se držel jak klíště.
Ještě štěstí, že z Bolšovo těatra přijel nečekaně primabalerin. Maria a Jurij viditelně ztratili z tváří růžovou barvu naděje. Já jsem však ožil. A když pak naštvaná Maria odešla se svým baleťáckým manželem spát, přisedl si ke Gagarinovu a mému stolku ještě Milan. My dva s Milanem jsme zjistili, že Gagarin je docela fajn normální člověk, a všichni tři včetně Gagarina, že gruzínský koňak je pití, které se dá pít.“
Tolik tedy vzpomínání Petra Hanniga, který mimo Lucie Bílé objevil i řadu dalších zpěváků jako například Vítězslava Vávru, Stanislava Procházku ml., Janu Kratochvílovou, nebo Jakuba Smolíka. Jurij Gagarin (1934 – 1968) se k dalšímu kosmickému letu již nedostal, byl pouze náhradníkem Vladimira Komarova pro nešťastný let Sojuzu 1 v dubnu 1967. V březnu 1968 dokončil studium na akademii a vrátil se k létání, ale už 27. března 1968 při cvičném letu zahynul. Bylo to ani ne rok po večeru, který strávil v sovětském přímořském letovisku Soči s Petrem Hannigem při hojném popíjení gruzínského koňaku.
Foto: Supraphon.cz, archiv topvip.cz, Radim Novotný
