Píše se rok 1982. Do »filmové matriky« se poprvé zapisuje film o Básnících – Jak svět přichází o básníky. Z tvůrčí dílny doktora Ladislava Pecháčka a režiséra Dušana Kleina. A na filmových plátnech září dvojice kamarádů – Štěpán Šafránek s duší básníka a Kendy s velkými sny o velkých filmech – Pavel Kříž a David Matásek se stávají na skoro 35 let skvělými kamarády. A s nimi samozřejmě celá plejáda dalších postav a herců. My jsme si dnes popovídali s Pavlem Křížem.
Jak jste zareagoval na to, že se budou točit šestí Básníci?
Já myslím, že dobře. Nebo takto – s Dušanem Kleinem bych šel do jakéhokoliv projektu, takže to bylo pro mne jasné. A navíc, já mám ty Básníky rád – takže opět – ano! Měl jsem strach trochu z pátého dílu – obavu z toho, že tam budu hrát playboye, který se bude ohlížet po mladých holkách. Ne. Ne. Pan Pecháček a Dušan Klein by nikdy nemohli takto nastavit svoje Básníky. Jejich humor i vidění světa je úplně o něčem jiném. A to je na tom vzácné.
Jaké je stárnout s jednou postavou? V prvním díle vám bylo šestnáct, dnes je Štěpánovi něco přes padesát let.
Stárnout s postavou tak, jak je to u Básníků, to je unikátní příležitost. To se jen tak nepoštěstí a já jsem rád za tuto příležitost!
Některé díly dělí od sebe hodně let. Jaké je vracet se třeba po dvanácti letech na natáčení Básníků?
Je to velmi příjemné – je to vlastně jako vracet se domů mezi kamarády, kde to znám, kde je mi dobře. Maminka tam třeba už není, ale jinak je to svým způsobem domov. A nové postavy také baví lidi, patří do tohoto zvláštního světa. Je to velká zásluha režiséra Dušana Kleina a pana Pecháčka, který tento svět stvořil. Dlouho jsem si neuvědomoval, co moje postava dává lidem – nejen to, že je romantik, ale že má v sobě ten zvláštní humor pana Pecháčka, jeho svébytný optimismus a přesvědčení, že život se dá krásně žít, pokud dokážeme brát určité věci s ironií a nadhledem. Je to geniální.
Byl jste s Básníky více než třicet let – za tu dobu těmi filmy prošla celá plejáda skvělých herců, někteří už bohužel nejsou mezi námi.
Ano, to je také to, co si na Básnících považuji, že jsem se setkal se skvělými lidmi, s nimi bych možná nikdy nehrál. A i když už řada z nich není mezi námi – zůstali ve mně – moje maminka Míla Myslíková, skvělá paní profesorka Jiřina Jirásková, kterou Dušan Klein doslova »propašoval« do filmu navzdory všem zákazům… a další a další… Tuhle jsme je chtěli spočítat – nějak jsme to ani nedokázali…
Vybaví se vám nějaký mimořádný zážitek z natáčení?
Možná ani ne, všechno bylo skvělé. Ale… jedna věc mě zasáhla. Stalo se to před léty. Dostal jsem dopis o jednoho pána. Psal mi, že se dostal do malérů a chtěl spáchat sebevraždu. Náhodou zašel do kina na Básníky a přestal myslet na to nejhorší. Stálo mu za to zkusit žít dál. K tomu prostě není co dodat. O tom asi Básníci jsou.
Foto: Bioscop
