V pátek 8. dubna, pět desítek let od prvního vydání, vydává Supraphon debutové album Hany Hegerové. Zpěvačka se prvního LP dočkala v »pouhých« pětatřiceti letech, kdy měla za sebou úspěšná herecká i pěvecká vystoupení. V replice historicky prvního obalu (foto Josef Koudelka, grafická úprava Zdeněk Seydl, sleeve-note Leo Jehne) je dvanáct písní s oprávněným přívlastkem legendární.
Osudy tohoto alba jsou vskutku pestré. Zajímavostí je už hledání jeho názvu. Titulní strana si vystačila se jménem zpěvačky. Na zadní straně obalu bylo napsáno Zpívá Hana Hegerová. Etiketa na elpíčku pak nabídla variantu Šansony s Hanou Hegerovou…
„V roce 1966, zrovna v období, když jsem nahrávala své první album, mne zaujal výborný soubor fotografií Josefa Koudelky Cikáni. Romantika těch snímků mě doslova učarovala. Můj otec byl totiž velmi dobrý amatérský fotograf, tak jsem měla k fotografování a fotografiím vždycky pozitivní vztah. Řekla jsem si, že Koudelka by mohl být ten pravý, jenž by vystihl i atmosféru mých písní a udělal by zajímavý portrét pro LP. Tak se také nakonec stalo,“ vzpomíná Hana Hegerová na vznik titulní fotografie svého alba z roku 1966. Bohužel, album se v původním přebalu už nikdy nevydalo. Navíc komunistická cenzura nahrávku zakázala, a když se mohla po roce 1989 znovu vydat, tak to bylo v grafickém obalu edice Trezor. Později album vyšlo na CD s portrétem Hany Hegerové od malíře Karla Laštovky.
„V roce 2002 mi zavolal již světoznámý fotograf Josef Koudelka, že by se rád sešel. Že bude na chvíli v Praze a potřebuje se mnou nutně mluvit. Na schůzce mi předvedl návrh plakátu pro Národní pařížskou operu k představení Medea. Použil na něm portrét z mého prvního alba! Ptal se, zda bych s tím souhlasila. Neměla jsem důvod tomu bránit, a navíc představa, že plakáty s mým portrétem visí po Paříži, mi přišla docela hezká,“ dodává s úsměvem Hana Hegerová.
U příležitosti 50. výročí od vydání prvního studiového alba Hany Hegerové vychází remasterovaná nahrávka na CD a LP v původním originálním obalu. Od té doby, co album vyšlo poprvé, se z Hany Hegerové i Josefa Koudelky staly velké tvůrčí osobnosti a skutečné legendy.
Sleeve-note:
Ještě před několika málo lety bylo pro nás slovo šanson nepříliš jasným pojmem, pod který jsme se snažili ukrýt kterýkoliv písňový projev, který nebyl přijímán do tvorby toho »vážného« břehu a na nějž se, na druhé straně nedalo tančit. A označení šansoniérka mělo v sobě nedefinovatelný pejorativní nádech — připomínalo snad trochu zestárlé subrety s jejich dosluhujícími hlasy, které na závěr své kariéry byly špatnou atrakcí koncertních kaváren. Věděli jsme ovšem o Maurici Chevalierovi a Marleně Dietrichové, později jsme poznali nahrávky nesmrtelné Edithy Piafové, aplaudovali vystoupení Lucienne Boyerové i Yvese Montanda, ano obdivovali jsme je, jemný parfém jejich uměleckých výkonů ale brzy vyprchal a byl u nás opět nahrazen lacinou voňavkou hybridních pěveckých klišé. Tím více jsme se utvrzovali v domněnce, že šanson je asi něco tak typicky francouzského a seismograficky citlivého, čemu se v našem slovansky zemitém prostředí nedaří a co se rozplývá pod vlivem jadrného českého jazyka.
Pak přišel nástup našich malých scén. Rod šantánů a kabaretů nevymřel, i když v něm vznikla mezera zvící jedné generace. Konečně bylo kde zpívat, ne k tanci, ale jen tak, protože bylo třeba něco naléhavě říci. To bylo prostředí, v němž se mohl zrodit moderní český šanson, pohrobek písni E. F. Buriana a Vítězslava Nezvala. To byl čas, kdy se mohl u nás rozvinout šansonový zpěv, to trojjediné umění slova, hudby a hereckého výrazu, které nemůže existovat, není-li mu obětováno vše, duše i tělo zpěvačky nebo zpěváka. Úkoly byly známy, byl příhodný čas, čekalo se na toho, kdo se bude umět potopit do neznámých vod a vynést tu vzácnou perlu. Bylo mnoho povolaných a málo vyvolených, mezi těmi druhými jako nejpřednější Hana Hegerová. Prvou velkou šanci ji dával šanson Milord: využila ji, dovedla odolat silnému vzoru pěveckého projevu Edithy Piafové, která přišla s vlastní koncepcí a vystavěla tu malou tragédii holky z ulice novými prostředky. Vznikla kreace, jíž můžeme s klidným svědomím připsat ošidný přívlastek lidová, protože si nevybírala posluchače ani podle generačních vrstev ani podle vzdělání a promlouvala ke všem stejně srozumitelnou řečí. Interpretace celé řady dalších šansonů, tentokrát už našich původních, jen dotvrdila, že úspěch Milorda nebyl náhodný a Hana Hegerová se stala pěveckou hvězdou. Dokázala však ještě odfouknout ze slova šansoniérka ten nepříjemný pudrovitý nános, jakoby obratem ruky učinit z pojmu šansonová zpěvačka epitheton ornans a ze šansonového zpěvu udělat umění, souměřitelné s jinými uměleckými pěveckými kategoriemi. Škála její interpretační palety byla od začátku široká, dovedla vykouzlit stejně výmluvně secesní komický žánrový obrázek jako zaujmout žensky plnokrevnou lyrikou. Přes ta všechna příležitostná odbočení se ale přece jenom ukazovalo, že Hana Hegerová míří k přesnému cíli, ke kterému byla cesta lemována písněmi právě typu Milorda či šansonů Dnes naposled, Zlá neděle nebo Z mého života. Její pravou doménou se měl stát šanson dramatického typu, tragický, žalující a protestní, šanson sociální politický. To ostatně dosvědčil i její semaforský recital to potvrzuje tato gramofonová deska, která je jeho zrcadlem. Polský šanson Madony na kolotoči, židovské písně Noc a Židovská máma, Dumontův Mon Dieu, originální a tak působivé Hapkovy a Radovy šansony Kázání v kapli Betlémské či Obraz Doriana Graye, všechny tyto písně dívají šansoniérskému typu Hany Hegerové pravé možnosti. Na nich může plně vyhrotit dramatické konflikty, vyjádřit smutek i bojovat proti slabostem našeho světa. V nich má možnost zazářit s plnou barevností a intenzitou její hlas, ten tmavý alt, někdy až mužně drsný, jindy sametově hebký, poddajný a mazlivý. Hlas Hegerové, to je vzácný orgán, kterému byl dán do vínku bohatý rejstřík výrazových odstínů od přirozeného, nevyumělkovaného parlanda přes smyslně působivý polohlas až k rezonujícímu, plnokrevnému forte. A pak je ovšem třeba u Hany Hegerové obdivovat smysl pro žánr, pro specifikum šansonového zpěvu, jehož rysy je možno z jejich pěveckých kreací přímo odposlouchat. Zpěvačka dovede bezpečně odhadnout míru a nevkročí nikde na území banálností: zůstává sama sebou, nezapírá svoji vlastní osobnost a přece je schopna v okamžiku vytvořit dokonalou iluzi příběhu i přesnou představu jí zpodobňovaných hrdinek. Síle její výrazové sugestivnosti je výjimečná: dovede své publikum – vyžaduje-li to píseň – vláčet po stokách životní vulgárnosti a naopak mu zase infikovat představu panenské nedotknutelnosti. To všechno platí v nejvyšší míře o pódiových vystoupeních Hany Hegerové, ale kupodivu – jakkoliv je působivost šansonového zpěvu závislá i na vizuálním vjemu – není ten, kdo Hana Hegerovou jenom poslouchá o mnoho ošizen, natolik je síla jejího výrazu vryta do pěvecké složky projevu. Což platí samozřejmě o těchto jejích nahrávkách, které dohromady vytvářejí její prvý reprezentativní gramofonový recital.
Važte si této desky: je do ni osobitým a jedinečným způsobem vryta lidská moudrost, lidský smutek i touha zbavit se špatností, které brání člověku v jeho důstojné existenci. Hana Hegerová zde rozdává štědře své velké umění a nepochybuji o tom, že chvíli, až dáte na gramofonový talíř ten černý kotouč, i vy mu opět podlehnete.
Leo Jehne
Track list:
1. ŠŤASTNÉ SLUNCE (That Lucky Old Sun). Traditional / J. Vomáčka
2. MADONY NA KOLOTOČI. Z. Konieczny — A. Szmit / J. Suchý
3. BLÁZEN A DÍTĚ. J. Suchý
4. BAROVÁ LAVICE. J. Šlitr /J. Suchý
5. ŽIDOVSKÁ MÁMA (My Yiddische Momme). J. Yellen – L. Pollack / Pavel Kopta
6. NOC (Schön wie die Lavone). Židovská lidová / Pavel Kopta
7. AMFORA. J. Srnec / R. Černý
8. OBRAZ DORIANA GRAYE. P. Hapka / P. Rada
9. PÍSEŇ O MALÍŘI. P. Hapka / P. Rada
10. KÁZÁNI V KAPLI BETLÉMSKÉ. P. Hapka / P. Rada
11. PETR A LUCIE (Mon vieux Lucienne). Ch. Dumont / M. Revgauche – Pavel Kopta
12. MON DIEU. Ch. Dumont / M. Vaucaire (fr.)
Milan Dvořáček se svou skupinou (1-4, 7, 10,17) Dalibor Brázda se svým orchestrem (5, 6) Pražský smyčcový orchestr řídí Harry Macourek (8,12) Ferdinand Havlík se svým orchestrem (9)
Foto: Supraphon
