Touto fotografií s nabízenou urnou se snažil spisovatel, textař a moderátor Ondřej Suchý v roce 2005 upozorňovat v bulváru na skutečnost, že ostatky herce a komika R. A. Strejky, s nímž se osobně znal, čekají marně dlouhá léta na důstojné uložení v hereckém hrobě na Vyšehradě. I tímto poněkud drastickým způsobem se Suchý snažil podpořit tehdejší marné snahy Strejkova přítele, bývalého televizního architekta Ladislava Branče, který se o kdysi populárního septimána Holouse a Peterku ze »študáckých« filmů režiséra Martina Friče staral v posledních letech jeho života a nedovolal se tehdy pomoci ani na Ministerstvu kultury. Vše se nakonec podařilo nyní vyřešit, i když až po dvaadvaceti letech, které uplynuly od Strejkovy smrti.
Pomohla nedávná pomoc moderátora Aleše Cibulky, který se přidal k snahám architekta Branče a Ondřeje Suchého a společně (i díky náhodě) dosáhli toho, že letos v únoru Prezidium Herecké asociace na svém zasedání schválilo návrh prezidenta Jiřího Hromady, aby byla urna uložena v nadačním hrobě na Vyšehradě. (Nadační hrob je ve správě Nadace život umělce, kterou Herecká asociace spoluzaložila pro účely podpory umělců – seniorů.)
A tak se tedy dlouholeté přání stává skutkem: Urna s ostatky herce Richarda Antonína Strejky bude uložena na pražském Vyšehradě 25. dubna v 10 hodin dopoledne. „Přijďte si zavzpomínat na člověka, který nám kdysi ve filmech i na divadelních prknech rozdával radost a smích!“ zvou Suchý a Cibulka.
Z životopisu R. A. Strejky
Richard Antonín Strejka, se narodil v Praze 13. prosince roku 1908, je představitel studenta Peterky z filmu Cesta do hlubin študákovy duše. O jeho dětství a dospívání není známo téměř nic. Skromné prameny o tomto výjimečně nadaném herci hovoří spíše o jeho filmové práci. Do filmu pronikl v roce 1934, kdy ztvárnil malou roli ve snímku Rozpustilá noc.
R. A. Strejka se do srdcí diváků zapsal svými postavami rozpustilých »študáků« ve dvou veselohrách z druhé poloviny třicátých let. Tou první byla Škola základ života (1938), v níž byl R. A. Strejka septimánem Holousem. Žákem septimy zůstal i v již zmíněném filmu Cesta do hlubin študákovy duše, natočeném o rok později. Zde ještě více zazářil coby neposlušný žák Peterka. Richard Antonín Strejka však nebyl jenom neposlušným septimánem, i když role ve studentských veselohrách v režii Martina Friče lze právem považovat za jeho stěžejní. Studentskou tématiku v sobě obsahuje také film z roku 1940 s názvem Prosím, pane profesore, avšak v tomto případě již za prvé nejde o komedii, nýbrž o melodram, za druhé zde R. A. Strejka vytváří pouze malou roli studenta. Je velká škoda, že jeho role v českém filmu byly spíše okrajové, mnohdy bezejmenné. Přitom v tomto herci dřímal obrovský talent. O něco větší role ho potkala ještě ve snímku Příklady táhnou (1939), kde hrál po boku Antonína Novotného, Nataši Gollové a Stelly Májové.
R. A. Strejka a Zita Kabátová se objevili v milostném dramatu Stříbrná oblaka (1938 – R. A. Strejka zde také hrál postavu studenta). Epizodních rolí a roliček ztvárnil R. A. Strejka něco přes tři desítky. Na počátku padesátých let se jeho jméno z titulků zcela vytrácí. Přesto byl pracovně vytížený. Byl první Louskáček na scéně Národního divadla v Praze, v Čajkovského stejnojmenném baletu, anebo později též populární ostravský Kašpárek a na přání Ondřeje Sekory též první Ferda Mravenec, mluvící a zpívající na gramofonových deskách…
V soukromí vedl R. A. Strejka spíše samotářský život. Nikdy se neoženil a žil v domácnosti se svou sestrou. Když zemřela, přestěhoval se do garsonky ke svému velmi dobrému kamarádovi Ladislavu Brančovi. S tímto filmovým pracovníkem, o dvacet let mladším, se seznámil R. A. Strejka v sedmdesátých letech. Ladislav Branč pracoval u filmu a od úplných začátků také v televizi, byl scénografem a architektem. Byl to právě Ladislav Branč, kdo byl Strejkovi velkou oporou v době, kdy onemocněl rakovinou prostaty. Přesto neztrácel naději a víru, že se uzdraví. Osud však rozhodl jinak. Smutný den nastal 2. září roku 1990.
Takto vzpomínají na R. A. Strejku jeho filmové a divadelní partnerky
Stella Májová (pozdější Zpěvanka z pohádky Byl jednou jeden král)
„Když jsme točili Příklady táhnou a študácké filmy byl velmi milý, s velkým smyslem pro humor. Ale pak už jsem se s ním moc neviděla a když jsme se někdy potkali, zdál se mi zatrpklý. Možná proto, že ho ve filmu už neobsazovali…“
Zita Kabátová
„To jsem zrovna přišla jako mladá holka z kláštera a tak jsem byla trochu cudná. Setkala jsem se s Toníkem Strejkou poprvé v Malostranské besedě, kde jsme hráli v pohádkách. On byl ale takovej divokej. Měl krásnou postavu a mně, holce z pensionátu, se hrozně líbil. Byl moc milej, jemnej a dobře vychovanej, ale zároveň jako žihadlo; dělal neustále nějaké enšpígloviny – zlobil jak mohl, nebyl ovšem hrubián, takže ty lumpárničky se od něj dobře snášely. Před kamerou jsme se setkali ve filmu Děvče z předměstí, kde hrál mého nápadníka a zpívali jsme spolu dueto. On totiž docela pěkně zpíval. Po létech, když jsem dělala vedoucí kina na Vinohradech (Bio Ilusion) často za mnou přicházel, vždy čisťoučkej a elegantně oblečenej a účastnil se tam řady besed, které jsme pořádali při promítání filmů pro pamětníky.“
Běla Jurdová (pozdější Markýtka z pohádky Dařbuján a Pandrhola)
„My byly se Strejkou po válce v Divadle státního filmu, tam jsem ho poznala osobně. Byl trochu ukecanej, ale jinak srdečnej, fajn kluk!“
Zdroj: Osobnosti.cz, Pozitivnínoviny.cz
Foto: Archiv O. Suchého
