Muzikant, textař, herec, moderátor – to všechno je syn Radka Brzobohatého Ondřej. U Supraphonu mu vyšlo debutové album s příznačným názvem Identity. Ondřej Brzobohatý má identit několik a na albu některé z nich poodhaluje. Album je to pestré, posluchačsky přívětivé a chvílemi i hluboké. Určitě potěší.
Prý vznikalo dlouho…
Vznikalo pět let. Nevím, jestli se to dá označit za dlouhou dobu; je mi ale teprve třicet, takže asi ano.
Jakým způsobem nahrávky vznikaly?
Původně jsem vůbec neměl v úmyslu vydávat teď desku. Většinou, když napíšu píseň, přemýšlím, komu bych ji věnoval. Postupně jsem tedy psal písničky a myslel si u nich třeba na Vojtu Dyka nebo Ondru Rumla. Postupem doby jsem si uvědomil, že se věnuji příliš mnoha profesím najednou, a že mi nezbývá čas na to, co mě vždycky bavilo nejvíc: na hraní s kapelou. Řekl jsem si tedy, že bych ty písně mohl psát pro sebe. K tomu se přidalo nabyté sebevědomí ohledně textů. Takhle tedy deska vznikala. Skutečně asi pět let, i když více než polovinu materiálu na ni jsem napsal za poslední rok.
Dá se o tomhle albu říct, že je vaším autoportrétem?
Může se tak brát, ale je to pouze částečný autoportrét. Odkrývá spoustu závažných osobních témat, ale rozhodně ne bulvárním způsobem. Spíš jsem chtěl, aby deska měla poetickou náladu. A taky aby byla žánrově a především dynamicky pestrá. To se mi povedlo. Různé písně jsou v různých beatech, dynamikách, rychlostech, rytmech. Je to složenina všeho možného. Za deset let, co funguje moje kariéra, mě lidi vnímají v různých identitách. Proto název Identity. Deska ukazuje, kým skutečně jsem.
Z těch identit vás, pokud to dobře chápu, nejvíc naplňuje právě ta muzikantská…
To vždycky platilo, platí stále a věřím, že nadále platit bude. U téhle činnosti se cítím nejkomfortněji, je mi v ní nejlíp. A netýká se to jenom interpretace vlastních písniček. Představte si třeba, že sedíte ve studiu a točíte hezkou symfonickou muziku k filmu. Partitura, na které měsíc pracujete, najednou ožívá. Notu po notě. To je taky něco nádherného! Krásný pocit!
Dá se tenhle pocit s něčím srovnat?
Nedá. Dokonce ani s tím, když v přímém přenosu přijdete na pódium a víte, že vás sledují dva milióny lidí. Taky je to adrenalin, ale s tím, o čem jsem mluvil, se to srovnat nedá.
Důležité je asi i to, že ve vlastních písničkách jste sám za sebe; to jako herec nejste!
Přesně tak! Jako herec interpretuju slova někoho jiného a hraju jinou postavu, ne sebe. Jako moderátor do určité míry sám za sebe jsem, většinu textů jsem si v těchto případech sám napsal, ale pořád jsem v roli někoho, kdo provádí odněkud někam. Jako zpěvák a skladatel dohromady si můžu dovolit být sám sebou. To je obrovská svoboda. Svobodu miluju.
Kterých osobních témat se v písničkách na desce dotýkáte?
Vracím se k různým zážitkům v mém životě. Člověk si uvědomuje, co se stalo, a přemýšlí, jestli je to správně. Jestli chce takhle žít nebo jestli by to mohlo být nějak jinak. Pak stačí rozhodnutí, že chcete změnu, a různé konstelace vám k ní pomůžou. No a potom je tu samozřejmě láska, ať už opětovaná nebo neopětovaná. Všechny ty záležitosti, o kterých na desce zpívám, jsem prožíval a prožívám.
Různá témata jsou ve vašich textech občas trochu zakuklená. Pracujete rád s obrazy a metaforami?
Občas ano. Ale, popravdě řečeno, rád pracuji s konkrétním textem a konkrétním příběhem. Někdy používám metafory a dvojsmysly, ale vždycky ke konkrétnímu příběhu. Psát text v obrazech, abych se v něm třeba ani sám nevyznal, posluchač by si ho vyložil po svém a já se pak tvářil, že přesně takhle jsem to myslel – to neumím.
Mluvil jste o sebevědomí v textech; dřív jste je neměl?
Neměl. Možná i proto, že v kapele Bůhví jsem fungoval spíš jako interpret a autor hudby. Na texty měl monopol Martin Hrubý, který to umí. Psal a dodnes píše krásné texty. Neměl jsem chuť ani odvahu se s jeho texty srovnávat. Pak jsem ale z kapely odešel a najednou jsem byl sám za sebe. K tomu jsem prošel i určitým vývojem, něco si přečetl a mimo jiné pracoval třeba s Michalem Horáčkem. Nechával jsem se inspirovat a získával sebevědomí. Říkal jsem si, že ty moje texty nejsou tak špatné. Navíc se mi dobře zpívají. Moje hudební fráze nejsou totiž úplně obvyklé a ne každý textař na ně umí psát. A já se při zpěvu chci cítit komfortně.
Je pro vás těžší napsat text nebo muziku?
Určitě text, i když třeba už při psaní hudby vím, o čem bude a jak ho přibližně poskládám. Text někdy píšu i několik měsíců.
Někteří vaši kolegové rádi píší texty v angličtině, je to móda. Vaše deska je přitom celá v češtině, angličtina zní jenom v jedné frázi. Od začátku tomu tak mělo být?
Ano, chtěl jsem českou desku. Ta anglická fráze je v jednom konkrétním místě, kdy sedí. Myslím si, že česky zpívané písničky se dostanou k posluchačům blíž. Napsat text v češtině je těžší – ale člověk si za ním pak víc stojí. A osobní rovina získává na síle. Druhý důvod češtiny je v pohodlné interpretaci. V angličtině se mi sice zpívá dobře, ale texty někoho jiného, písničky, které už znám a mám rád.
Jako hosté s vámi na desce zpívají Tereza Černochová a Peter Cmorik…
Píseň Vietor je duet se slovenským zpěvákem. Přemítal jsem, kdo jak na Slovensku zpívá a Peter Cmorik pro mě byl ideální. Má krásně zabarvený hlas se soulovým a současně trochu rockovým nádechem. Krásný protipól mého hlasu. To mě bavilo. A u Terezy to bylo tak, že se mi zdála. Fakt se mi v noci zdálo, že se mnou tu písničku zpívá. Tak jsem jí druhý den zavolal a zeptal se jí, jestli by mi ten sen nesplnila. A stalo se.
Stává se vám častěji, že byste si někoho nebo něco vysnil?
Stává. Třeba ne tak konkrétně, jako v případě Terezy, ale v obrazech, které se potom stanou. Věřím, že se přání vyplňují. Samozřejmě tomu musíte jít naproti, ale sny se opravdu můžou splnit.
A ještě k desce Identity – zajímavě jste pojali i její obal.
Miluju různé hrátky. CD má na bookletu položenou titulní kartu ve čtyřech barvách – každý si bude moci vybrat tu, kterou má rád. Touhle hrou jsem chtěl říct, že identit je mnoho a člověk je pestrobarevný. Obecně – svět je pestrobarevný. Vnímat ho jenom černobíle, je dost omezující. Koneckonců o tom na desce i zpívám, takže se to všechno hezky propojuje.
Foto: Supraphon
