O myších domácích, jezevčíku Kubovi a Ministerstvu štěstí

Jedou, krátce po Vánocích přišlo období, kdy jsem v noci nemohla spát. Vždy ve stejnou hodinu jsem se pravidelně vzbudila, převracela se ze strany na stranu, počítala ovečky, měnila polštáře, obracela deku naopak. Nic však nefungovalo. Za žádnou cenu jsem nemohla znovu usnout. A tak jsem alespoň o všem možném přemýšlela. Taky se vám stává, že nemůžete v noci spát?

bruzkova logo

Musím se přiznat, že mi mé noční bdění zrovna radost nepřinášelo. Spíše naopak. Byla jsem naštvaná a unavená a pořád jsem přemýšlela, proč tomu tak je. Každý večer jsem uléhala smířená s tím, že ani tato noc nebude jiná. Asi po dvou týdnech probdělých nocí jsem si řekla, že to přece není možné. „Musím něco udělat. Ale co? Co mám dělat?“ Přemýšlela jsem nahlas. „Něco, cokoli, prostě něco jinak než jindy,“ napadlo mne. A tak jsem alespoň ten večer uléhala s poněkud méně zoufalým pocitem. Tušila jsem, že se opět ve stejný čas vzbudím, ale tentokrát jsem měla plán.

Když nastal okamžik mého nočního probuzení, zvedla jsem se z postele a sešla po schodech dolů do kuchyně. Všude bylo prázdné ticho, ve kterém se po domě rozléhal jen tikot nástěnných hodin a také spokojené hlasité chrápání jezevčíka Kuby vycházející z útulného měkkého pelíšku. Spal celý dům, jen já jsem tu stála v šeru. Uvařila jsem si čaj, vzala rozečtenou knihu a přesunula se do obýváku. Posadila jsem se na sedačku a oblékla zimní chlupaté ponožky. Rozsvítila jsem malou lampu a také stromeček, který má v naší domácnosti čestné místo vždy ještě dlouho po Vánocích. Prakticky až do té doby, než se jeho původní krása změní v usychající nevzhlednost, na kterou se už dál nemůžu dívat. Teď byl ale ještě čerstvý a voňavý, plný laskomin, sušených jablíček, plátků pomeranče a zdobených domácích perníčků.

1Kuba

Po malých doušcích jsem pila meduňkový čaj a hleděla před sebe. A najednou jsem si uvědomila, že celý dům vypadá v noci jinak. Vnímala jsem jeho zvláštní atmosféru a každičký tajemný zvuk, který se nesl nočním tichem. Všechny předměty a věci v obýváku jsem viděla odlišně, neboť se mi zdálo, jakoby si celý dům žil v noci svým vlastním životem. A taky že jo!

Nejprve se ozvalo slabé zachrastění a po chvíli zvuk, který se dal jen velmi těžce rozpoznat. Připadal mi jako zvláštní druh jemného škrábání a křupání. „Co to je?“ Zbystřila jsem. „Odkud to křupání vychází? Zvídavě jsem se ptala sama sebe a rozhlížela se po celé místnosti. Nic podezřelého jsem však nespatřila. Jemné tichounké křupání se však s krátkými pravidelnými pauzami opakovalo. V přítmí svítící lampy, osvětlující obrazy na stěnách, a s nastraženýma ušima jsem pohledem prozkoumala každičkou část místnosti. Když tu mou pozornost upoutal vánoční stromek, na kterém se pohnula větvička. „Co? Proč se nám hýbá stromek?“ Udiveně a nevěřícně jsem zírala na houpající se větvičku. Křupání utichlo. „To není možné, zdá se mi to snad? Možná meduňka zapůsobila a únavou mám vidiny.“ Nelezlo mi to do hlavy. Upřeně jsem však sledovala větev stromku, která se před tím pohnula. A tu najednou! Škrábání a křupání znovu začalo.

2Kuba

Zbystřila jsem tedy svůj sluch, který můj pohled zavedl do místa v horní polovině stromku, kde na zadních nožkách stála malá roztomilá myš. Předními tlapkami si přidržovala perníček a svými zažloutlými zoubky si na něm spokojeně pochutnávala. Když jsem ji spatřila, srdce mi poskočilo. Byl to tak neuvěřitelný pohled a to malé stvoření tak roztomilé, že mi v tu chvíli vůbec nevadilo, že máme doma myš! Seděla jsem tiše bez hnutí jen kousek od vánočního stromku a měla jsem možnost sledovat jak se krmí myš. Perník jí očividně chutnal, i když byl pěkně tvrdý.

Po chvíli pozorování mne napadlo, jak úžasné by bylo, kdyby se mi podařilo tento okamžik nějak zachytit. Na konci konferenčního stolku blíže ke stromku ležel telefon s foťákem. Rozmýšlela jsem se několikrát, jestli se mám pro něj natáhnout, ale tušila jsem, že mne náš nečekaný noční obyvatel spatří. I když si vlastně myslím, že o mně myš věděla určitě dřív než já o ní. A to mne potěšilo. Důvěřovala mi, a tak se v klidu pustila do našich domácích perníků. Po chvíli jsem se přece jen odhodlala a pomalu se posunula směrem k telefonu, abych mohla celý svůj noční zážitek zachytit. Jenže myš byla chytrá. A nejspíš už i pořádně najezená. Když mne spatřila, pustila perník, hupsla na všechny čtyři a v mžiku seběhla po kmeni dolů. Schovala se za skříňku.

Zůstala jsem ochromená. Byla jsem v šoku z celé té noční příhody, která pro mne byla tak neuvěřitelně roztomilá. Jenže mi najednou docvaklo: „Co teď v noci s myší?“ Chvíli jsem přemýšlela, co mám vlastně dělat. Celou tu podívanou bych tak ráda viděla ještě jednou. Myš ale dobře věděla, že na fotce být nechce a tak už nevylezla. Opojená tímto zážitkem jsem se přistihla, jak zívám. „No ne! Mně se chce opravdu spát, ale co s myší?“ Nic jsem nevymyslela a tak jsem zhasla lampu, vánoční řetěz, zavřela dveře obýváku a za spokojeného chrápání jezevčíka Kuby se vydala po schodech nahoru. Jen co jsem ulehla a zakryla se dekou, s úsměvem na tváři jsem spokojeně usnula.

3Dustin

Své noční dobrodružství jsem ráno vylíčila manželovi a ten mi samozřejmě zprvu moc nevěřil. Šli jsme tedy ke stromku a já jsem mu ukázala okousaný a drápky poškrábaný perník. „Tak to je teda síla!“ udiveně ze sebe vyhrkl manžel a pak už jsme začali spřádat plány, jak myšku z domu vypudit. Klasická past nepřicházela v úvahu, bylo mi jí líto. A tak jsme otevřeli dveře z obýváku na chodbu, kde u schodiště číhal náš jezevčík Kuba a dál dveře z chodby ven. Kuba měl za úkol nepustit myš do jiné části domu.

To ráno začal hon na myš. Odsunuli jsme postupně všechen nábytek, ale myš nikde. Udělali jsme pořádný kravál a zavolali Kubu, aby ji vyčenichal. A taky že jo! Byla schovaná pod sedačkou. Kubu jsme vyhnali zpět, aby zase číhal. My jsme postupně vyštvali myšku ze všech skrýší v obýváku na chodbu, kde jak pominutý štěkal jezevčík Kuba, a tak myš sama zvolila tu nejkratší cestu otevřenými dveřmi pryč. Když byla venku, rychle jsme za ní zavřeli a začali se strašně smát. Bylo mi ji trochu líto, ale u nás v domě prostě zůstat nemohla.

Často jsme tuto příhodu vyprávěli známým a jen málokdo nám věřil, že je to možné. Ale měli jsme důkaz. Okousaný perníček myší. Ještě několik večerů jsem přemýšlela nad tímto nevšedním zážitkem a vlastně mi přestalo úplně vadit, že se možná v noci zase vzbudím. „Jestli ano, půjdu dolů a možná spatřím zase něco tajemného z nočního života našeho domu.“

Celý příběh má však své pokračování. Po několika dnech, to už jsme stromek neměli, mne v noci vzbudil hlasitý šramot ve vedlejším pokoji. Nechtělo se mi ale vstávat a tak jsem prohlídku nechala až na ráno. Vešla jsem do pokoje a opravdu! Škrábání vycházelo ze skříně. „No to snad ne! Když jsem otevřela posuvné dveře, vylinul se na mne zápach myších bobků, které se válely všude. Byla jsem tak naštvaná! A také zklamaná, protože my jsme se k myšce zachovali čestně a ona se k nám vrátila a natropila takovou spoušť.

Hon na myš znovu začal. Kubíka jsme povolali do akce a tak vyčenichal, že se myš schovává v prostoru za vestavěnou skříní, kam nebyl žádný přístup. Nalíčili jsme tedy past. Humánní. Vzali jsme vysoký kbelík a přiložili k němu kus krátké desky, která měla posloužit jako šikmá lávka. Nahoru napříč kbelíkem jsme nastražili papír, na nějž jsme umístili všelijaké dobroty, o kterých jsme doufali, že zaberou jako návnada. A zabraly. Myš v noci vylezla po desce nahoru, a když stoupla na nastražený papír, propadla se do kbelíku i s jídlem. Nic se jí nestalo a my jsme měli radost, že jsme nad myší vyzráli. Vysypali jsme ji z kbelíku ven, tentokrát dál od domu a věřili, že se už nevrátí. Jaké překvapení na nás čekalo příštích několik dní, když jsme zjistili, že naše milá myš vrhla v naší skříni mladé, které jsme postupně vychytali stejným způsobem. Myší bylo celkem sedm…

Pár dnů byl klid a my jsme si mnuli ruce. Krátce na to jsem však zpozorovala jak je náš Kubík nervózní. Neustále chodil po chodbě tam a zpět a čenichal kolem spíže. Náš Kuba byl celkově expertem na myši, ale o tom snad někdy příště. Šla jsem tedy ke spíži, otevřela posouvací dveře a uviděla prokousanou papírovou krabici se sypkým práškem do myčky. Vedle ní ležela myš na zádech s velkým nafouklým břichem. Nebyl to hezký pohled, myš se otrávila Calgonitem. Bylo mi jí líto. Možná to byla tatáž myš, která nám v noci chodila na perníčky, možná to byla právě ona, co měla své hnízdo mladých v naší skříni. Kdo ví…. Ať už to bylo jakkoli, tím skončila éra našich myší domácích.

Je tomu již několik let a jezevčíka Kubu, který byl nedílnou součástí našeho života a zůstal s námi do svých devatenácti let, nahradil Dustin Black. Také jezevčík. Ten do domu žádnou myš nepustí. Bere svou ochranářskou funkci tak vážně. I když pravdou zůstává, že občas, když se v noci vzbudím a sejdu jen tak ze zvědavosti dolů i z jeho pelíšku slyším spokojené chrápání.

Chvíli poslouchám a vyčkávám, jestli si mne všimne. Pak se v duchu zasměju, vzpomenu na jezevčíka Kubu a svou noční příhodu s myší a spokojeně se vrátím do postele.

V dalekém Bhútánu na okraji Himalájí mají Ministerstvo štěstí. Je to nádherné místo s velmi milými lidmi, kterým záleží na tom, aby se jim žilo spokojeně a šťastně. Proto tato malinká země – Země hřmícího draka, jak se jí také říká, měří svou ekonomiku krom ukazatele HDP (hrubý domácí produkt) také na takzvané – Hrubé domácí štěstí.

Nevím, jak se takové měření přesně provádí, ale když se nad tím tak zamyslím, napadá mne, že my všichni máme vlastně ve svých domovech takové malé ministerstvo štěstí, jehož ministry a členy jsme my sami. Denně prožíváme mnohé úsměvné situace a to ať už se svými partnery, dětmi nebo našimi domácími mazlíčky. Takové malé domácí štěstí.

A já vám přeji ať i u vás doma se co nejčastěji smějete a máte radost z drobností, které však ve svém důsledku jsou tím nejdůležitějším v životě.

O tom lidé v daleké Zemi hřmícího draka už dávno vědí…

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nyní se rozhodla tento pohádkový příběh na vlastní náklady vydat, část výtisků věnovat onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbylou část knih dát do prodeje. Jejich prodejem pak také podpořit onkologicky nemocné děti. Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové (i s věnováním) na emailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353