Neuvěřitelné historky z natáčení pohádky Tři oříšky pro Popelku

Legendární filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku patří mezi nejpopulárnější československé filmy i když od jeho premiéry uplynulo už více než čtyřicet let. Romantický příběh udělal z křehké a krásné Libuše Šafránkové už navždy Popelku a z charismatického Pavla Trávníčka prince. Jak nesmrtelný film, který je dodnes populární skoro po celé Evropě a své fanoušky má i mimo kontinent, vznikal? Kdo ho měl původně režírovat, proč se nakonec nenatáčel v létě, a která herečka měla hrát Popelku? O tom všem je výpravná kniha autorů Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila Tři oříšky pro Popelku, která přináší příběh kouzelného filmu i jeho herců.


Během natáčení došlo i na pár vtipných momentů, jedním z nich byla i veselá příhoda s Janem Libíčkem, který hrál preceptora. „Točil se ples na zámku v Moritzburgu a on tam měl jen jeden záběr, ale bylo tam spousta tanečníků a světel a samozřejmě tedy i horko, vedro, skoro nedýchatelno. Udělal svůj záběr a jelikož se potil a byl vyčerpaný, tak si v té síni sedl, rozepnul si kostým, opřel se a usnul. My jsme točili dál, Vorlíček si toho nevšiml a druhý den nám řekl, že se díval na denní práce a vidí, jak kamera jede a švenkuje po sále, jsou tam tanečníci, pobočníci a najednou se tam v záběru objevil chrápající Libíček,“ směje se Pavel Trávníček.
Když byly interiéry a studiové záběry hotové, vrátila se česká skupina filmařů domů, oslavit vánoční svátky. Zpátky do Německa se filmařský štáb vydal po Novém roce, konkrétně už v pondělí 1. ledna 1973. „To jsme se už ale nevraceli do Berlína, nýbrž jsme jeli rovnou do Drážďan, kde jsme bydleli po hotelích a dojížděli osm kilometrů na zámek do Moritzburgu,“ vypravuje režisér Vorlíček. V okolí zámku se natáčely exteriérové záběry, pohledy, detaily, příjezdy, odjezdy, slavná scéna se ztraceným střevíčkem a tak podobně. Interiéry se ale na Moritzburském zámku nenatáčely. „Na Moritzburgu je velikánský sál, který by se nám byl rozměry i hodil, ale měl tu vadu, že je celý vyložený černými koženými tapetami zdobenými zlatem, takže to tam vypadá jako v hrobce. Byla to beznadějná atmosféra a já trval na tom, aby ten sál byl krásný, rozjásaný a plný světla,“ upřesňuje Vorlíček, proč se na zámku v Moritzburghu netočilo uvnitř.


Pro většinu herců, kteří natáčeli v Německu bylo celé filmování spojeno s častými přejezdy z místa natáčení (Babelsberg, Moritzburg) zpět do Prahy, kde byli zaměstnaní v divadlech, případně na Barrandov nebo do televize, kde zrovna něco točili. „Já jsem tehdy pořád hodně cestoval, z DEFA na Barrandov a opačně a pak na představení. Jezdilo se autem, tehdy Tatrou 603, protože 613 ještě nebyly. Nebo se létalo do Drážďan na letiště, takže jsem takhle pořád zběsile kmital tam a zpátky, čili pro mě to bylo docela náročné. Taky jsme bydleli v Postupimi, kde byl takový extra moderní hotel, trochu výšková budova, ale většinou jsem cestoval, protože jsem měl povinnosti tady a musel jsem hrát. My jsme se s ostatními vlastně viděli nejvíce u těch plesových scén. Vláďa Menšík také ještě něco dělal, takže jsme se tak jakoby střídali a kmitali jsme. Člověk, když se dívá na film, tak má pocit, že herci jsou pořád spolu, že se vidí neustále, ale není to pravda. Vzpomínám si, jak mi Vorlíček řekl: ,Uděláme si záběr, jak se koukáš takhle na Popelku.ʻ A Popelka přitom byla někde v Praze v divadle, kde hrála. Ale lidi mají pocit, že se celý ten film vidíme,“ vysvětluje Pavel Trávníček.
Přesuny z místa natáčení probíhaly jak automobily, tak letadlem a dokonce i vlakem. Letadlem to bylo sice nejrychlejší, ale za to o to nebezpečnější. „Jednou jsme tam zažili opravdové drama, myslím, že to bylo 21. prosince, kdy jsme přistávali na letišti a nešel nám u letadla vysunout podvozek. Jak v prosinci mrzlo, tak tam asi nějak zamrzl a automaticky nešel vysunout. Až potom ho nějak posádka vysunula manuálně, ale nervy to byly. Přistáli jsme normálně, ale okolo byli nachystaní požárníci a záchranářské čety,“ pamatuje si na dramatickou situaci Jiří Krytinář.


Ostatně neméně dramatický zážitek má i Dana Hlaváčová alias Popelčina nevlastní sestra Dora. „Takovou cestu do Německa, to hned tak někdo mít nebude. Já, Libuška Šafránková, Vláďa Menšík a Jirotková jsme přijeli velmi brzy ráno na letiště s tím, že odletíme na natáčení. Každý měl pár korun, aby měl na sodovku nebo kafe a až přiletíme do Německa na místo, dostaneme diety. Na letišti jsme od tří hodin rána strávili až do deseti hodin večer, přičemž jsme třikrát vzlétli a třikrát opět usedli. Sněžilo, byla šílená námraza a proto Němci nepřijímali. Vždycky měli jen chvilku takové okno, takže jsme vzlétli, ale v půlce cesty kapitán ohlásil návrat, a tak to šlo pořád dokola. Byli jsme na celnici procinkaní, protože pokaždé jsme museli projít detekčními rámy, jestli neneseme na palubu nože nebo něco podobného. Už se chýlilo k večeru a asi v osm hodin večer, když jsme opět dosedli, tak jsme si říkali, že to už není možné, protože máme brzy ráno točit. A prostoje v ateliéru stojí šílené prachy.
Začali jsme shánět, zda někdo z produkce zůstal v Praze. Naštěstí tam zůstal asistent, kterému jsme zavolali a oznámili mu, že jsme stále na Ruzyni. Ten samozřejmě omdlel u telefonu a teď se řešilo co dál, když máme ráno točit. Poslal nás z letiště na nádraží, že tam na nás počká s jízdenkami, vrazí nám je do ruky a pojedeme vlakem. Jenže byla chumelenice, námraza a nikde nebylo jediné auto a nikdo na letiště nejel! Tak jsme tam tak stáli, bágly jsme měli stále v letadle a řešili, jak se odtamtud dostaneme na nádraží. Každý jsme telefonovali různým známým a okupovali telefony. Už bylo deset večer a my neměli nikoho. Tři lidi telefonovali a jeden byl venku a hlídal, zda někdo nepřijede. Naštěstí tam přijel nějaký pan Mojžíš a vyložil své známé. Říkal, jak je cesta hrozná, ale my se na něj vrhli a přesvědčili ho, aby nás na nádraží dovezl.


Když jsme dorazili na nádraží, asistent byl už u vlaku, mával na nás jízdenkami, my k němu doběhli, vrazil nám jízdenky do ruky, vlítli jsme do vlaku a v něm nebyl jediný lůžkový vagon. Tak jsme nakonec s průvodčí uhádali, že místo lůžkového nám dala dvě kupé. Ještě jsme se jí zeptali na jídelní vůz, ale ona nás odzbrojila větou: ,V noci se má spát a ne žrát.ʻ Oči nám šly šejdrem, jaký jsme měli hlad, ale alespoň jsme měli každá dvojice kupé, že jsme si mohli natáhnout nohy. My s Libuškou jsme byly v jednom kupé a říkaly jsme si, že počkáme do hranic, aby nás proclili. To se pak skutečně stalo, my byly za ten den už tolikrát proclené, že to snad ani nebylo možné, rozjely jsme se přes hranice, načež se otevřely dveře a v nich se objevil tajemný člověk. Vyvalily jsme s Libuškou oči, sedly si do koutečka a zíraly na něj. Byl oblečený celý v bílém, na zádech měl kanystr a v ruce držel sprchu. A jak jsme na něj zíraly, tak nás zdezinfikoval. Ale naprosto mlčky, nic u toho neřekl. Když to tam všechno prolil, tak nás zase zavřel a odešel.
S Libuškou jsme se na sebe dívaly, jestli jsme se už náhodou nezbláznily, jestli nemáme vidiny. Voda, co ležela na zemi, šplouchala a smrděla trošku jako kočičinec. To už jsme opravdu nezavřely oči a pořád jsme koumaly, proč nás dezinfikovali, jestli jsme jim natolik odporní nebo co. Pak jsme se dozvěděly, že se říkalo, že je kulhavka, nebo slintavka u žiraf v ZOO ve Dvoře Králové. Když jsme všichni čtyři dojeli a vystoupili před Berlínem z vlaku, všem se nám rozjely nohy, protože tam bylo náledí jak hrom. Vláďa chtěl být za džentlmena a chtěl nám vzít zavazadla. Ale my jsme jely do Německa na čtrnáct dní, takže jsme byly pořádně napakované a neměly jsme žádné taštičky. On by to ale nepřenesl přes srdce, uchopil tašky, rozjely se mu nohy a málem spadl na hubu. Bohužel z toho nádraží se odcházelo nadchodem nad kolejemi, ale to jsme vzhledem k náledí odmítli, takže jsme to vzali přes koleje i s tou obří bagáží.


Tam na nás mělo čekat auto, které nás mělo odvézt do hotelu v Postdamu, kde jsme bydleli. Čekali jsme hodinu a půl než přijel šofér, který kvůli silné mlze prostě dřív přijet nezvládl. Omlouval se nám, ale nám už to bylo jedno, byli jsme úplně hotoví. Nakonec jsme dorazili do hotelu asi ve čtvrt na osm ráno. Nechali nás pár hodin vydechnout a pamatuji si naprosto přesně, co jsem odpoledne točila za scénu. Byl to záběr, kdy jsem doma s matkou a rozbalujeme látky, ze kterých nám budou šít šaty na ples a Popelka se do toho plete. To si pamatuji naprosto přesně. Taková byla jedna cesta, ale potom už nás vozili jenom auty,“ uzavírá svou historku Dana Hlaváčová.
Natáčení v exteriérech bylo spojeno s jednou poměrně závažnou nepříjemností. Nebyl sníh! „Samozřejmě, že jsme si pomáhali, zvláště v Německu sněhem umělým. S kamerou jsme šli vždycky hodně nízko, posypali jsme to před kamerou a dál už nebylo vidět,“ prozrazuje filmařské triky režisér Vorlíček a také přidává srovnání, jaké to bylo pracovat s českým a německým umělým sněhem. „U nás se to řešilo třeba tak, že se rozemlel polystyrén, který je skutečně lehoučký a když se vysypal třeba na asfaltovou plochu a zafoukal mírný větřík, tak se dělaly takové vlnky, kterým dnes říkáme ve velkém sněhové jazyky na silnicích. Takže ten vyhovoval. Má ale tu nevýhodu, že kam se nasype polystyrén, tak tam je definitivně, protože to je hmota, která nemůže splynout s přírodou, je to chemie. Němci měli umělý sníh, což nás překvapilo. Sice příšerně smrděl, ale po rozsypání po něm druhý den už nebyla ani stopa, takže jsme na přírodě nepáchali žádné nepravosti. Ten umělý sníh dováželi ze severoněmeckých rybích konzerváren, kde z odpadů a rybích kostí pomocí vyhlášené německé chemie dokázali vyrobit přírodní materiál, který měl stejné vlastnosti jako ten náš polystyrén, a navíc měl tu ekologickou hodnotu, že s přírodou splýval,“ vysvětluje režisér.


Byly ale okamžiky, kdyby ani sebevíc umělého sněhu nepomohlo. To se stalo například právě na Moritzburgu. „Když jede kočár na Moritzburg, tak tam nebyl vůbec žádný sníh. Byla zima, mrzlo, ale sníh nikde. Když jsme tam v pátek přijeli, tak jsme si to byli prohlédnout před prvním filmovacím dnem, který byl v pondělí a mělo tam být bílo. Za cestou kolem jezera ale bylo jen úplně černé jezero. No a ono se přihodilo, že přes víkend vylezlo slunce a lidi z Drážďan byli zvyklí, že se jezdilo bruslit na Moritzburg. Tak vzali brusle, děti a šlo se. Dámy tam vytáčely kroužky, kluci hráli hokej a chlapi dělali dálkové objezdy. A oni to těmi bruslemi tak rozryli, že tam vznikla úplně bílá plocha. Takže v pondělí bylo jezero připravené k filmování, akorát před kamerou jsme vysypali čtyři velké pytle umělého sněhu a takhle nám Moritzburští pomohli k bílé ploše, když led rozryli bruslemi,“ vzpomíná se smíchem Václav Vorlíček.

Knihu si můžete objednat zde:

http://www.knihyomega.cz/eshop-tri-orisky-pro-popelku.html

Foto: Nakladatelství Omega / Kniha Tři oříšky pro Popelku



Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353