„Důvěra je silou, z níž žije láska,“ s hlubokým povzdechem řekl muž sedící na tmavém kameni skalnaté pláže. V tichosti ponořen do svého nitra pozoroval obzor a jako námořník po týdnech strávených na rozbouřených vlnách vyhlížel pevný bod, který by se stal jeho oporou…
Vlny se ve větru zvedaly a prudce padaly dolů. Pobřežím se z dáli nesl hluk narážejících vln na korálový útes. Začalo být chladno. I léto jednou skončí a odnese si s sebou naději sluncem prozářených dnů, které se zdály být krásné.
Muž středního věku se cítil sám. A nebyl to jen pocit. Vlastně měl štěstí, že ho jeho život zavál až sem. Na malou skalnatou pláž, kde téměř nikdo nechodí. Proč taky?
Dnes mu ukápla slza. A poprvé v životě to byla slza pravdy. Vždy měl rád moře, oceán. Probouzel v něm zvláštní pocit klidu a míru. Jakoby v něm Neptun, vládce hlubin zahlédl jiskru světla, a ve své moudrosti a pravdě mu vlnami moře našeptal:
„Synu, realitou tvého bytí je mnohem víc, než jen to, co vidí tvé oči. Budeš-li však věřit pouze ve svět svých smyslů a touhy, budeš neustále pociťovat hlad, který nelze ukojit. Pak ve svém životě ztratíš to, co je skutečně důležité. Pravda je nebo není. Pokud zvolíš lež, celý tvůj svět bude jednou dokonalou lží. Pokud zvolíš pravdu, prožiješ skutečnou lásku. Něco na čem záleží.“
Muž náhle zaslechl ozvěnu slov, která v něm probudila smutek. Utřel si tvář a jeho pohled se pozvolna vrátil z obzoru zpět k malé pláži. Když tu si všiml krásného hradu z písku jen kousek pod kamenem, na kterém seděl. Jakoby mu srdce poskočilo radostí. V tom však Neptun pozvedl ruku a nečekaná prudká vlna smetla hrad i se všemi jeho hradbami.
Muže to velmi překvapilo a nechápavě zakřičel do ticha: „Proč?“
Odpověď však nedostal. Mrzutě dál zíral na prázdné místo, kde nezbylo vůbec nic.
A pak se zvedl vítr a z rozbouřených vln se ozvalo:
„A čemu se vlastně divíš? Vystavět hrad dalo velkou námahu. Trvalo to celou věčnost. Zrnko po zrnku se muselo dát k sobě, aby na nich mohly ulpět další. Někdo v ně věřil, skládal je postupně s důvěrou a láskou. A co se stalo?“
„To nevím, řekl muž podrážděně…“
„Až přijde čas tak zjistíš, co je silou, jež drží věci po hromadě. Pak budeš žít v pravdě a tvůj život bude mít skutečný smysl. Pak přestaneš bořit hrady, kde jsi mohl být moudrým králem.“
Neptun se otočil a tiše se rozplynul ve vlnách. Moře se uklidnilo a muž ucítil tep svého srdce. Rozplakal se a jakoby se sám shlédl na hladině. Pak pokorně zašeptal do ticha pod hvězdnou oblohou:
„Odpusť, teď už vím. Důvěra je silou, z níž žije láska…“
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
