Někdy obejdeme celý svět…

Při nedávné návštěvě mého rodného místa, malé vesničky za řekou se mne zmocnil zvláštní pocit jakéhosi stavu rozpoložení, který mne přiměl zamyslet se nad otázkou osobních cest, které si v průběhu života sami vybíráme. Většinou se snažíme, aby naše cesta měla nějaký cíl. Mnohdy se ale stává, že se náhle ocitáme na místě, o kterém netušíme, jakým způsobem jsme se k němu dostali…

bruzkova logo

Všimneme si, jak se najednou vnímáme z pozice jakéhosi pozorovatele, který se nás snaží nějakým způsobem upozornit, že něco není tak úplně v pořádku. Kam se tedy poděl náš cíl? Že by byla naše cesta opravdu tak široká anebo má spoustu slepých uliček a my jsme se právě probudili v jedné z nich? I tak tomu mnohdy bývá. Ať už zrovna řešíme v životě jakoukoli situaci, mnohdy se nám stává, že na cestě k cíli prostě zabloudíme. A snad – možná, právě proto jsou tu pro nás ony slepé uličky, které jen zdánlivě nikam nevedou. Myslím, že ve skutečnosti mají svůj obrovský význam. Nazvala bych je takovou zastávkou uvědomění sloužící ke zklidnění, procitnutí, k zamyšlení se a zhodnocení jestli opravdu to co chceme a to kam směřujeme je pro nás ve skutečnosti opravdu důležité. Pokud ano, snadno se nám vybaví souřadnice našeho prvotního záměru a posunou nás znovu směrem kupředu. Pokud ale zjistíme, že životní situace je náhle jiná možná i naše cesta, kterou jsme doposud šli, již není tou nejlepší.

Bečva2

Každá změna má svůj důvod a přináší nám spoustu nových možností, které však ze svého stávajícího místa nevidíme. Vždy nám ale nějaký přínos nabízí. Někdy je přijímáme snadno a s nadšením, jindy se cítíme na jakoukoli změnu nepřipraveni nebo vzniklou situací otráveni. Nechce se nám některé věci měnit, přestože tušíme, že nám ty staré již nic dobrého nepřináší. Jenže výstup z naší komfortní zóny zdá se mnohdy nelehký… Máme strach, co s námi bude, o co přijdeme, co strašného budeme muset zase řešit. Obáváme se změn, protože se většinou necháváme unášet na vlnách svých zažitých hodnot, které pro nás však ve skutečnosti přínosnými hodnotami již dávno nejsou. Nic nám nepřináší spíše naopak, brzdí nás v našem nekonečném potenciálu. Nebývá snadné si to vše uvědomit a mnohdy ani toto samotné uvědomění nestačí. Je pak potřeba sebrat všechnu svou sílu, odvahu a udělat první krok. Krok ven. Do neznáma, protože nejlepší a nejúžasnější věci nikdy z naší komfortní zóny nevzniknou.

Pozvolna jsem se procházela vesničkou, která je mi velmi blízká. Její název – Veselá, ve mně vyvolává vždy milý pocit radosti a spokojenosti. Zvláštní je, že dnes mnohem více než dříve, kdy jsem tam ještě bydlela. Pravdou je, že za svých studentských let se mi zdála až »příliš malá« na to, abych zde mohla najít odpovědi na všechny své otázky, které jsem o životě chtěla znát. Krátce po studiích jsem se tedy vydala do světa, poznala jsem mnohá místa, různé národy a situace, život na jiných místech. Doufala jsem, že se ve světě skrývá tajemství. Možná ano, možná ne, možná mnohá…

To moje jsem si uvědomila až na nábřeží řeky při pohledu na pasoucí se ovečky. Tolik se toho za ta léta změnilo. Dívajíc se na hladinu plynoucí řeky, která svým proudem odnášela spadané listí, jsem si v myšlenkách vybavila nedávný Svatomartinský průvod. Tolik milých, příjemných, veselých, skvělých, snaživých a schopných lidí na jednom místě. Zde v malé vesničce za řekou… Všude kde se dnes podívám, vidím jejich práci, jejich píli a chuť udělat z této vesničky ještě lepší a hezčí místo. Domov pro všechny, kteří se zde i po letech rádi vrací.

Uvědomila jsem si, jak bylo tehdy snadné vyjít ze své komfortní zóny, poslechnout hlas svého nitra, nebát se a jít s nadšením a chutí do neznáma. Nemyslet na nástrahy, které na nás »možná číhají a čekají« až se k nim přiblížíme. Všude kam se vydáme nás popravdě, čeká víc dobrých věcí. Úchvatných zážitků a spousta nových setkání a přátelství, které nás vždy něčím obohatí.

Někdy obejdeme celý svět, než zjistíme, že své tajemství nalezneme právě na místě, které se nám kdysi zdálo příliš malé. Kdybychom se však nevydali na cestu, neměli bychom se kam vracet a toto tajemství by zůstalo navždy skryté. Při procházce po nábřeží své milované řeky Bečvy jsem si uvědomila svou vděčnost za svůj původ a za toto místo, do kterého se vždy se srdcem na dlani a moc ráda vracím…

 

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, nyní motivační koučka a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – v leže na oddělení JIP začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nyní se rozhodla tento pohádkový příběh vydat a jeho prodejem podpořit onkologicky nemocné děti.

 

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

 

Foto: Jana M. Brůžková

 


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353