Nejlepší pražský řízek

Při nedávné cestě do Prahy vlakem se mi vybavila vzpomínka na moje návštěvy Prahy v osmdesátých letech. Tenkrát se necestovalo tak pohodlně, vlak míval často zpoždění a protlačit se úzkou uličkou všude se mačkajících lidí do kupé s místenkou byl opravdový horor. Nehledě na to, že na vašem místě většinou už seděl někdo jiný.

bruzkova logo

Vzpomínám si na naše týdenní jarní výlety do Prahy s mou babičkou. Babiččin bratr, můj strejda, jak jsem ho oslovovala i přesto, že vlastně mým strýcem ve skutečnosti nebyl, nás často uháněl, abychom k němu přijely na návštěvu. A tak jsme jeho pozvání čas od času vyhověly a koupily si lístky na vlak.

P

S babičkou se cestovalo dobře. Nic po mně nechtěla, nenapomínala mne, pořád se o mě zajímala, jestli nemám žízeň nebo hlad anebo jestli nepotřebuji jít na záchod. Žízeň jsem měla pořád, hlad jen zpočátku než jsme vybalily svačiny z domova. Co obsahovala taková domácí svačina? No samozřejmě dva pořádné krajíce čerstvého chleba, mezi nimiž ležel velký smažený řízek. A aby bylo něco i na přilepšenou, měly jsme s sebou nakládané okurky ve sladkokyselém nálevu dle léty ověřeného receptu, zabalené v několika vrstvách alobalu.

Nemám nejmenší tušení, čím to bylo, ale po několika kousnutích do mé dřevorubecké svačiny jsem přestala mít hlad. Jen ty okurky mne neustále lákaly. A tak jsem je snědla všechny s radostí. Jenže pak jsem zas dostala chuť na něco sladkého a tak jsem po babičce loudila bonbony klokánky a mentolky…

P4

Cesta do Prahy nám uběhla vždy celkem rychle. Ráda jsem sledovala krajinu oknem a ještě raději jsem ho stahovala dolů a vystrkovala hlavu z okna ven. Byl to zážitek.

Na hlavním nádraží nás čekal náš milovaný strýček, který měl sice obrovskou radost z našeho příjezdu, ale vzápětí nám pořádně vynadal, protože prý k němu jezdíme málo, a že jsme se tedy konečně uráčily přijet. Babička se mu snažila vše vysvětlit. Když ale viděla, že nám to jen tak neprojde, dál už nepokračovala. Strýček nás pokáral, že to všechno jsou jen výmluvy a že je teda zvědavý, jak dlouho se u něho tentokrát zdržíme. Prostě strejda. Já jsem se do hovoru nepletla, bolelo mne břicho. Z kyselých okurek, dýchacích bonbónů, oplatků, čokolády, jablek a pití.

P6

Prahou jsem byla ale nadšená. Metro a eskalátory pro mne byly neskutečným zážitkem, o kterém jsem u nás na Moravě spolužákům zapáleně vyprávěla. Takové jezdící schody, to je prostě něco! Zatímco se babičce na jezdících schodech moc dobře nejezdilo, já jsem si jich užila báječně a hned několikrát za sebou. Ale strejda a babička byli trpěliví, věděli, že u nás na vesnici takovou senzaci nemáme. I když mi strejda hrdě vysvětlil, jako rodák z Moravy, že už před válkou – kolem roku 1934 se první eskalátory objevily v obchodním domě firmy Baťa ve Zlíně. Nechápala jsem, jak mohl někdo tak skvělý nápad vymyslet. „Taková parádní atrakce, děti z Prahy se fakt mají!“ trochu jsem jim záviděla.

P2

Když už jsem si pořádně pojezdila, strejda mne odvolal a já jsem ho na slovo poslechla. Měla jsem z něj respekt. Uměl tak krásně povídat a samé zajímavé věci. O metru věděl všechno. A dokonce věděl i to, že první eskalátor byl zkonstruován opravdu jako zábavní atrakce už v roce 1897 v New Yorku. „No jo. Tak to je ještě dál než Praha. A vlastně ani nevím kde…“ honilo se mi hlavou, ale popravdě mně to bylo jedno. Byla jsem nadšená tady. Na pražských jezdících schodech v metru, které zde však, podle vyprávění strýčka, byly až o mnoho let později než v obchodním domě Bílá Labuť nebo v novém podchodě na Václavském náměstí.

P1

Metrem jsme dojeli až na Prahu 6, Bubeneč. Strejda zde bydlel v krásném prostorném čtyřpokojovém bytě činžovního domu s vysokými stropy, na které jsem se musela neustále dívat. Byt byl opravdu velký a já jsem měla občas pocit, že se v něm ztratím. Ale líbilo se mi tam. Obzvláště v kuchyni, kde měl strejda nádherně zbarvenou andulku Pepíčka, kterou naučil mluvit. A to byl teprve zážitek! Lepší než metro, lepší než jezdící schody.

Nestačily jsme si ani vybalit a strejda začal chystat večeři. Zapojil i babičku. Já jsem nedělala nic, měla jsem dovoleno povídat si s Pepíčkem.

Jenže Pepík se nejprve styděl a tak mi nic neřekl. Strejda začal smažit řízky. Prý ať se pořádně najíme po tak dlouhé cestě. Jen co jsem řízky ucítila, ozvala se ve mně cestovní dřevorubecká svačina, asi deset kyselých okurek, klokánky, mentolky, oplatky, čokoláda, jablka a pití. Jenže strýček mi nevěřil, že hlad nemám. „Musíš mít hlad! Vždyť jste přijeli až z Valašského Meziříčí, taková dálka! Pojď jíst a nemluv!“

P3

Strejda nám nachystal svou specialitku. Prý ten nejlepší řízek v Praze! Z pořádně silného plátku tučné krkovičky s kostí, smažený na sádle a brambory s petrželkou přelité máslem. Babička se mu snažila říct, ať ji nachystá jen trošku, ale podle něho musela mít hlad také. A tak ji jen odbyl krátkou větou: „A ty se taky pořádně najez!“

Babička měla výhodu. Ve vlaku kromě své svačiny – pečlivě usmaženého řízku z domova nejedla okurky, klokánky, mentolky ani oplatky a čokoládu. A tak specialitku našeho strýčka – kus pořádně prorostlého řízku z krkovičky s kostí smaženého na sádle zdolala. Zbyla jen kost. Zato já jsem měla co dělat, abych snědla alespoň trochu brambor s rozpuštěným máslem, které pro mne byly v té chvíli menší katastrofou než tučně prorostlá krkovička s kostí smažená na sádle.

Několikrát jsem se snažila vymluvit na vše možné, vysvětlit strejdovi po dobrém, že hlad nemám, a že mi jeho specialitka – nejlepší pražský řízek prostě nechutná. Asi ho to naštvalo. „Jez a nemel! Brambory nemusíš, ale maso sněz!“ Byla to katastrofa. Strýček zněl tak přísně a já nevěděla, co budu dělat.

Babička umyla nádobí, šla vybalit a já jsem pořád ještě seděla nad řízkem z krkovičky. Strejda si zrovna četl nějaké noviny v kuchyni u stolu a jen občas od nich zvedl oči a obdařil mne přísným pohledem.

Řízek již dávno vychladl, roztopené máslo na bramborech znovu ztuhlo a Pepíček za celou dobu nepromluvil ani slovo. „Jez, jez!“ nekompromisně mi připomenul strýček. Seděla jsem nad talířem, a protože mi zrovna do smíchu nebylo, hleděla jsem k otevřeným proskleným dveřím malého balkónu, který byl jen kousek od stolu.

Byl jarní podvečer a venku zpívali ptáci. Stromy kvetly a já jsem se snažila zachytit alespoň trochu vůně čerstvého vzduchu sedíc v kuchyni provoněné smaženými řízky. „Venku je tak krásně, napadalo mne…“

V tom se strýček zvedl od stolu a zamířil do své pracovny pro nějaké knihy, které chtěl ukázat babičce. Ani na chvíli jsem nemeškala. Když strejda zmizel z dohledu, popadla jsem řízek, vběhla do otevřených dveří malého balkónu a vyhodila jsem řízek z třetího patra. Hned jsem běžela zase zpátky ke stolu, úhledně srovnala příbor do polohy dojedeno a čekala na strýčka.

V tom začal Pepíček strašně vřískat a něco žvatlat. Jak já jsem se bála, že mně prozradí! Díval se na mne a já jsem věděla, že ho něco rozčílilo. „Co když to na mě práskne?“ Dostala jsem strach. Otočila jsem se na židli na Pepíčka, který rozčíleně něco neustále žvatlal v klícce, vstala jsem k němu a prosila ho: „Prosím, Pepíčku, hlavně to na mě neřekni! Prosím tě, já ti pak dám něco dobrého, hlavně mě Pepíčku neprozraď!“

Otočila jsem se zpátky ke stolu, protože jsem zaslechla, jak strýček přichází. Pepíček jen malinko ubral. „Copak Pepíčku? Ty krásný ptáčku, ťu ťu. No, jo, náš Pepíček, krásný ptáček, krásný ptáček!“ tetelil se na Pepíčka strýček a Pepíček se v klícce na bidýlku naparoval a díval se na sebe do zrcátka. Strýček se na mne otočil a zvolal: „No vidíš, že to šlo! A brambory už nemusíš!“ Vzal ze stolu talíř se zbytkem brambor a spokojeně se usmíval.

Pepíček mne neprozradil a strýčkovi nedošlo, že zmizela i kost.

Schválně jsem se věnovala Pepíčkovi celý večer a neustále ho i strýčka chválila za to, jak krásně mluví. A tak dostal Pepíček od strejdy odměnu z malého sáčku s barevnými zrníčky, že se nám tak krásně předvedl.

Když babička vše vybalila, milý strýček jí ukázal knihy, které do kuchyně donesl. Já jsem si chvíli povídala ještě s Pepíčkem a pak jsem se nenápadně přesunula k balkónu, abych zjistila, kde v té panice skončil můj nesnědený řízek. Bála jsem se, že mohl spadnout někomu na hlavu a způsobit tak zranění nepropečenou kostí nebo že bude třeba vidět z balkónu, jak leží někde na zemi. Ale po řízku nebylo nikde ani památky.

Několik dnů strávených s mým oblíbeným strýčkem bylo nádherných. Ukázal nám všelijaké romantické zákoutí Prahy a jako úchvatný vypravěč mi povídal různé legendy a pověsti ze staré Prahy. Některé z nich si pamatuji dodnes a také to, že jsem po celou dobu našeho společného pobytu trnula strachem, jestli se mne nezeptá, kam jsem vlastně dala kost ze »snědeného« řízku.

Když jsme s babičkou z Prahy odjížděly, bylo mi to líto. Strýčkovi taky. Všem nám ukápla slza, ale nakonec nás stejně strejda na peróně před nástupem do vlaku pokáral, ať naše příští návštěva není až zase za sto let. Prostě strejda.

Seděla jsem ve vlaku na cestě domů v kupé naproti babičce a dívala se z okna, jak krajina kolem nás ubíhá. Po chvíli mlčení jsme se na sebe podívaly a babička se mně zeptala: „Nemáš hlad? Strejda nám na cestu nabalil řízky.“

Je to jen několik dnů, kdy jsem do Prahy přijela na jedno milé setkání vlakem. Vlaky jsou dnes jiné, ve vestibulu hlavního nádraží se toho od roku 1985 také hodně změnilo. Většina eskalátorů v metru je už dávno nových. Činžovní dům strýčka se nezměnil. Jen můj oblíbený strejda, který mi vlastně nikdy neřekl, jestli odhalil mou záhadu se zmizelou kostí, už tu víc jak třináct let není.

Ale jeho vyprávění, všechny zajímavosti a také naše historka s pěkně prorostlým řízkem z krkovičky s kostí smaženým na sádle, se mi vybaví pokaždé, když se poprvé nadechnu atmosféry mé oblíbené Prahy.

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové (i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353