Oblíbený seriál Ulice vstoupil již do své osmnácté sezony. A rozhodně to nebude opatrné přešlapování na pomyslném prahu dospělosti. Ulice do ní naopak skočí rovnýma nohama. Občas pěkně dramaticky, jindy docela humorně, hlavně ale s láskou a vším, co k ní patří. Nekonečný seriál Ulice můžete sledovat na TV Nova i na Voyo. A my si o něm povídali s herečkou Natalii Golovchenko.
Jaké máte prázdniny?
Začátkem prázdnin jsme byli na festivalu v Karlových Varech, kde jsme měli možnost prezentovat náš film. Už půl roku jsem totiž součástí scenáristického workshopu na vývoj celovečerních filmů a prezentace naší práce v Karlových Varech na festivalu byla jedním z vrcholů tohoto workshopu a veliká příležitost pro náš film – jmenuje se to Works in Development Feature launch 2022. Ještě plánujeme rodinnou holčičí dovolenou v Chorvatsku. A jinak mě v létě čeká pár menších natáčení a soustředění, ale spíš plánuji aktivně odpočívat než pracovat.
Pamatujete si začátky Ulice?
Bylo mi jedenáct, když začínala, a dlouho jsme neměli televizi. Když jsme ji později už měli, vždycky byla Ulice zapnutá během večeře, takže si ji velmi dobře pamatuji. Kromě toho jsme ji ve škole se spolužáky rozebírali docela často.
Co myslíte, že je tajnou ingrediencí Ulice, proč má takový úspěch?
Ukazuje obyčejný život lidí. Když přicházíte po celém dnu z práce, potřebujete si oddechnout, nechcete žádné další drama. Myslím, že může být dokonce terapeutické sledovat osudy jiných lidí, s kterými se divák může jednoduše ztotožnit a najít paralelu se svým vlastním životem.
Co byste Ulici popřála k další sezoně?
Aby se jí dál dařilo sbírat pravdivé lidské příběhy, které budou pomáhat, a hlavně dělat radost divákům, a to nejen u večeře.
Jak dlouho už vás diváci Ulice mohou vidět každý všední podvečer?
Možná už skoro dva a půl roku. Ale teď je to teprve třetí sezona, kde se budu objevovat o něco víc.
Měla jste zpočátku nějaký výraznější respekt z vaší hlavní herecké kolegyně Lindy Rybové, která hraje v Ulici Blanku?
Rozhodně jsem z ní měla respekt. Ale já měla respekt ze všeho. Neměla jsem velké zkušenosti s natáčením. Lindu jsem znala z televize, takže jsem ji vnímala vzdáleně. Teď mám pocit, že jsme si mnohem blíž. Trávíme spolu spoustu času při natáčení a myslím, že jsme našli společnou notu. Je to super!
Jak byste popsala vaši postavu někomu, kdo Ulici nikdy neviděl?
Jarce je devětadvacet a pracuje jako sestřička v Blančině zubní ordinaci. Dobře jim to spolu funguje. Je velmi precizní, nemá ráda, když někdo chodí pozdě. Čte dlouhé romány a miluje sladké. Blanka si jí váží mimo jiné za to, že dělá i zubní hygienu. Jak jsem se dozvěděla, tu sestřičky většinou nedělají. Nedávno se rozvedla s mužem, s nímž byla čtyři roky, a společně pečovali o jeho dvě děti. Nerozešli se ve zlém a vypadá to, že s jeho malou dcerkou bude nadále v kontaktu…
A na co se diváci mohou těšit v nadcházející sezoně?
Mohou se těšit na milostný příběh, jestli bude šťastný, nebo nešťastný, to se uvidí. Na jedné seznamovací aplikaci se totiž do Jarky zakouká Blančin syn Adam, který je o sedm let mladší než ona. Je otázka, jakým směrem se tohle bude vyvíjet, jestli pro ně bude velký věkový rozdíl překážkou. A zejména jak na potenciální vztah zareaguje jejich okolí.
Vaše postava je původem z Ukrajiny, ale ani vy nemáte české jméno…
Narodila jsem se na Ukrajině, když mi bylo devět měsíců, přestěhovali jsme se do USA a do Česka jsme přijeli, když mi bylo pět. Bydlela jsem v Českých Budějovicích, protože mamce tam nabídli práci v Akademii věd. V tom je Jarky osud podobný jako ten můj.
Jste původem z Ukrajiny, takže jste se logicky zapojila do pomoci lidem, kteří utíkají před válkou. Kde vidíte dnes prostor, v čem by se jim mělo pomáhat?
Zpočátku bylo té pomoci opravdu hodně. To bylo super! Teď už jsou z toho všichni hodně unavení, jenže ta válka bude pravděpodobně ještě nějakou dobu trvat. Přála bych si, aby se lidé k pomoci občas vrátili, až budou mít chvilku prostor nebo trochu víc energie, byť jen nárazově. I malá pomoc je lepší, než když už teď nebude žádná. Myslím, že je fajn zapojovat uprchlíky do našich našeho veřejného dění, tím myslím různé kulturní akce, festivaly nebo koncerty. A zároveň během toho stále vybírat peníze na pomoc tam.
Jak jste se k herectví dostala?
Šla jsem po stopách ségry do dramatického kroužku. Nakonec jsem tam zůstala, a dokonce jsem ho pak i vedla. Psala a upravovala jsem scénáře pro děti a režírovala představení, takže právě tam se nejspíš zrodila má touha po scenáristice a třeba jednou i režii. Později jsem se rozhodla studovat činohru na JAMU a pak už ta cesta byla taková jasnější. Věděla jsem, že chci jít točit, takže jsem musela po škole ještě na nějaké další kurzy. České školy vás totiž o filmovém herectví mnoho nenaučí.
Nezvažovala jste někdy i jiné povolání? Třeba stát se sestřičkou?
Vzhledem k tomu, že moje mamka je vědkyně, přála si, abych se stala lékařkou. Herectví se jí zpočátku moc nezdálo, ale později pochopila, že mě to hodně baví. Od té doby mě v mém snu maximálně podporuje a samozřejmě je mojí první a největší fanynkou.
Kde kromě Ulice vás diváci ještě mohou vidět?
Jsem na volné noze, takže dělám pořád něco, zmínila bych představení Zkáza totálního myšlení v Divadle na cucky. Ale nejvíc času mi teď zabírá vývoj celovečerního filmu. Společně s přáteli jsme na tom začali pracovat spíš z legrace, ale najednou to začalo dostávat docela konkrétní obrysy. To není jediný projekt, který jako tvůrce připravuji, ale zatím jediný, který mohu zmínit.
O čem ten film bude?
Čtyři mileniálové žijící převážně online život ve velkém městě se náhodou dostanou do magické přírody, kde jsou vystaveni různým zkouškám. Víc zatím neprozradím. Snad jen, že kromě toho, že tomu filmu píšu scénář, tak si v něm také zahraji jednu z hlavních postav.
Co dalšího ráda děláte?
Kromě herectví a psaní scénářů? Ráda chodím do sauny. Hodně se v Praze potkáváme s přáteli z JAMU. Baví mě zpěv a ze všeho nejraději zpívám ukrajinské lidovky. Taky mám ráda pomalou módu, takže často navštěvuji různé sekáče a blešáky. Ráda pomáhám s organizací festivalů a dalších lokálních akcí, nedávno například UA Lovefest – festival na podporu neziskovky Save Ukraine, která vozí humanitární pomoc do potřebných míst válkou zasažené Ukrajiny. A když je možnost nějakého zajímavého workshopu, tak se na něj hned přihlásím – naposledy jsem byla na workshopu o castingu a filmovém herectví, který vedla Aňa Geislerová a Kateřina Oujezdská, a nemůžu si to vynachválit. Mimo to ráda jezdím za rodinou na jih. Dělám tak nějak od všeho něco, jak říká moje mamka.
Na sociálních sítích máte velké množství profesionálních fotek. Baví vás fotomodeling?
Je to zejména proto, že můj bývalý přítel fotil. Ale i teď fotím s přáteli docela často, nemůžu říct, že by to byl můj velký koníček, ale v naší branži je myslím docela potřeba mít aktualizované fotky. A taky to vnímám jako workshop, jak se cítit pohodlně před objektivem.
Prý dobře hovoříte několika jazyky…
Žila jsem v Americe, takže mám angličtinu na dobré úrovni, dřív jsem dokonce mluvila téměř bez přízvuku. Dnes je to trochu horší, jak už tam člověk není, ale pracuji na tom, protože mi chodí dost nabídek na natáčení zahraničních projektů. Němčinu jsem měla ve škole devět let. Rusky, protože pocházím z rusky mluvící ukrajinské rodiny. Z Ukrajiny jsme odjeli ještě před tím, než se ukrajinština stala hlavním jazykem a ruština začala upadat. Teď už mluvím docela obstojně i ukrajinsky, zejména rozumím a dokážu se naučit ukrajinský text. A díky tomu teď rozumím i polštině.
Jak se dá naučit tolik jazyků?
Myslím, že je to ideální v dětském věku. Já jsem se na mamku jako dítě dost zlobila, že na mě mluví rusky. Ale dnes jí jsem za to nadevše vděčná, protože mám díky ní jazyk zadarmo.
Foto: TV Nova
