„Na věku nezáleží,“ řekl muž s kokosovými ořechy…

Přes noc napadal čerstvý sníh a brzy z rána nebyly ani ve městě chodníky vyhrnuté. Nikdo takovou nadílku nečekal, neboť předpověď počasí, na kterou se denně upínáme, selhala. Nemělo se tolik ochladit, neměl foukat vítr a už vůbec nemělo sněžit.

bruzkova logo

Toho čerstvého rána se však počasí rozhodlo jít svým vlastním směrem. Chladivý vítr štípal do tváří a velké sněhové vločky, kterých padalo z nebe čím dál tím více, se najednou změnily v husté sněžení. Měla jsem domluvenou schůzku a tak jsem pospíchala z parkoviště u náměstí, abych nepřišla pozdě. Jenže ani já jsem nebyla na takový nečekaný »rozmar počasí« připravená. Jen co jsem vystoupila z auta a udělala první krok, pořádně mi to podklouzlo. Měla jsem co dělat abych nespadla. „A jéje. Klouzačka…“ napadlo mě. Vědoma si této skutečnosti jsem tedy vyrazila k nedaleké kanceláři, kde jsem byla již očekávána. Šla jsem opravdu velmi pomalu a dávala si pozor na každý svůj krok. Jenže jen co jsem zvedla nohu a položila ji v krátkém kroku před sebe, v tu ránu mi to opět uklouzlo. A pak znovu a znovu. „To snad není možné, co to je?“ nevycházela jsem z údivu. „Mám na nohou snad brusle?“ ptala jsem se nevěřícně vstříc pohledem svým klouzavým botám. Chvíli jsem zůstala zaražená, protože jsem si všimla kolemjdoucích lidí, kteří sice neprocházeli zvlášť svižným krokem, ale pod nohama jim to neklouzalo. „Jak je to možné?“ udiveně jsem sledovala i ostatní chodce přede mnou. Nikomu boty neklouzaly. Všichni do jednoho měli ale deštníky a z jejich tváří byl vidět naštvaný neveselý výraz, kterým dávali dnešnímu počasí najevo svůj striktní nesouhlas.

1

V ten moment mi do obličeje vmetl zlomyslný vítr chomáč sněhových vloček, který mne pořádně zastudil. Trochu jsem si rukou otřela tvář a najednou jsem měla pocit, jako by se mi tímto gestem otevřel zcela jiný pohled na tu samou situaci. Stála jsem na chodníku ve svých klouzavých botách, o kterých jsem neměla nejmenší tušení, že jsou, v mžiku jsem byla obalená sněhem jako sněhulák a na schůzce jsem už dávno měla být. A tu chvíli mi docvaklo, jak úsměvný okamžik to je. Vše mi v ten moment přišlo tak vtipné, až jsem se začala smát a paní, co zrovna procházela kolem s deštníkem, na mne vrhla přísně tázavý pohled. Chtěla jsem to na povel zastavit a nahodit vážný výraz jako ostatní, ale nešlo to.

Možná proto, že jsem v ten den neměla deštník. Ale zato jsem měla obrovskou radost, kterou jsem cítila u srdce. Podívala jsem se do nebe a v mžiku mi na tváři přistál hustě padající sníh. A já se začala klouzat. Nešlo mi jít, a tak jsem se jako na bruslích klouzala na místo schůzky. Něco zvláštního se ve mně probudilo a já jsem se přistihla, že mi vůbec nevadí dlouhý kabát, který jsem měla na sobě, upravené vlasy a už vůbec ne to, že jsem byla jediná na ulici, kdo neměl v hustém sněžení deštník. Nevadilo mi, že se přitrouble chichotám takové blbině a tím víc, čím na mne byly vrhány nechápavé pohledy kolemjdoucích. Měla jsem radost jako malé dítě, radost, která zkrátka nešla na povel zastavit. A tak jsem se v Rožnově u náměstí doklouzala s malým zpožděním na schůzku k jedné milé paní Janince, která když uviděla moji vysmátou tvář ve dveřích, bylo jí vše jasné. Omluvila jsem se za pozdní příchod a pověděla ji svou příhodu o klouzavých botách. Vím, že tuto maličkost tehdy cele prožívala se mnou, neboť jsme v tu chvíli byly jako dvě malé děti, které se od srdce zasmály.

2

Na věku prostě nezáleží! Štěstí můžeme prožívat kdykoli, jakkoli, s kýmkoli, v jakékoli situaci, pokud se pro to rozhodneme. Co záleží na tom, co si myslí ostatní, kteří se raději schovají pod deštník. Důležité je to, co cítíme a prožíváme my sami. Je přece úplně jedno, kolik je nám let. Každý z nás může pociťovat svůj věk jinak a to je správné. Nikdo nemůže vědět, co se v nás skrývá, pokud mu to my sami neukážeme.

S veselou náladou jsem si v autě cestou zpět z Rožnova prozpěvovala, a v tu chvíli jsem si vzpomněla na jednu příhodu, která byla pro mne velmi inspirující. Zažili jsme ji při jedné z našich cest do zahraničí. Tehdy jsme potkali jednoho starého muže pocházejícího z Indie, který byl toho času údajně nejstarším mužem na ostrově, kde pracoval. Denně jsme ho vídali, jak shrabával spadané listí z udržovaných chodníčků tropické zahrady nebo větve palem na pláži, které přes noc vyplavil oceán. Čas od času také stával u místního plážového baru s trsem kokosových ořechů a nabízel je kolemjdoucím. Vždy se na všechny mile usmíval a sem tam s námi pronesl pár slov. Jednou, když se nás tam sešlo víc, jeden mladý muž se ho zeptal: „A vy ve vašem věku zde ještě pracujete?“ Starý muž se na něho široce usmál a řekl mu: „Na věku přece nezáleží.“ Pak položil na povoz mačetu, kterou odsekával zelenou slupku kokosových ořechů, bosýma nohama ušel pár kroků po vyhřátém písku k té nejvyšší palmě a než jsme se stačili vzpamatovat, několika hbitými přísuny vyšplhal až na její vrchol. Shora se na nás podíval, usmál se, zamával nám a v mžiku byl hned zase dole. „Vždyť jsem vám říkal, že na věku nezáleží…“ a s milým širokým úsměv a klidnou spokojenou tváří nám každému podal čerstvý kokosový ořech…

P. S.: Když jsem začínala psát svou první knihu – Skřítkové, která již za pár dnů vyjde, dlouze jsem přemýšlela jakým »jazykem« ji napsat. Jakou řečí, jakým stylem sepsat příběh, který se mi promítal v myšlenkách. Stále jsem však nevěděla, co by bylo nejlepší. A pak jsem začala psát. Větu po větě, tak jak mi nenuceně přicházely na mysl. A tak jsou i mí hlavní hrdinové spontánní. Když se jim chce smát tak se smějí a vyvádějí lumpárny, když se jim chce plakat tak pláčou. Myslím, že se mi podařilo nalézt jazyk, kterému v nitru rozumíme všichni…

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nyní se rozhodla tento pohádkový příběh na vlastní náklady vydat, část výtisků věnovat onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbylou část knih dát do prodeje. Jejich prodejem pak také podpořit onkologicky nemocné děti.

Kniha Skřítkové vychází 21. ledna. Informace o knize naleznete na webu: www.projektskritkove.cz nebo na Facebooku: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Email: JMBruzkova@gmail.com

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353