Dnešní kapsář patří všem, kteří jsou smutní. Všem, kteří se trápí nad odchodem někoho blízkého, všem, kterým zůstalo prázdné místo v srdci. Patří také těm, kteří přemýšlí o smyslu života a těm, kteří se obávají toho, že jednou oni sami navždy odejdou…
Před několika lety, v době kdy jsem bojovala s vážnou nemocí, jsem měla možnost prožít stav blízký smrti. Vše co se odehrálo, bylo slovy tak nevyjádřitelné, až jsem nabyla dojmu, že o tom nemůžu nikdy nikomu vyprávět. Tenkrát i pro mne samotnou byl zpočátku tento prožitek rozumem jen těžko uchopitelný, a tak jsem si myslela, že by mi prostě nikdo nevěřil. Nechávala jsem si vše pro sebe a pouze v knihách se stejnou tématikou jsem hledala porozumění.
Před několika dny mi zemřel táta. Byly to smutné okamžiky plné bolesti. Jeho odchodem jsem však pochopila a pocítila věci, které by mi možná za jiných okolností zůstaly navždy skryty. Říká se, že ty nejdůležitější věci v životě pochopíme úplně, většinou až nastane ten správný čas. Zpětně při pohledu na minulé děje, události a situace, které jsme na vlastní kůži prožili. Pak nastane okamžik, kdy se všechny »body, střípky jednotlivých dějů« propojí a my něco pro nás důležitého pochopíme. O tom je náš život. Abychom postupně otevírali oči a vnímali to, co lze pojmout pouze naším srdcem.
Staletími se nese a předává pradávné poselství, vzkaz, zpráva, že – »Není nic než láska«. A my po všechen ten čas se snažíme porozumět tomu, co to ve skutečnosti znamená. Nikdo nám to neřekne a nikdo nás to nenaučí. Každý si hledáme svou cestu pochopení, a když nám do života vstoupí člověk, do kterého se zamilujeme, myslíme si, že jsme nalezli pravdu a odpověď na všechno. Náš život má však mnohem hlubší význam. Dokážeme-li však zcela milovat, dokážeme být také více klidní ve svém středu, otevření hlubokým myšlenkám a vnímání toho, co je naším očím běžně skryto.
Odcházení táty, u kterého jsem byla nablízku, mne ujistilo o věcech, o kterých se běžně nemluví a se kterými jsem se sama setkala. Proto jsem se dnes rozhodla sdílet můj skutečný prožitek, kdy jsem sama balancovala na hraně života. Věřím, že mnohým napoví, možná pomůže, něco vysvětlí, předá nebo ujistí v tom, že my všichni jsme mnohem víc, než si myslíme a že naším fyzickým odchodem z tohoto světa nic nekončí…
Před léty, sedm dní po porodu syna jsem podstoupila razantní léčbu, chemoterapii, rozsáhlého nádoru lymfatických uzlin. Průběh léčby byl komplikovaný opakovanými těžkými infekcemi a také odvápněnou páteří, kdy se mi zlomilo několik obratlů. Měla jsem kruté bolesti a zůstala jsem upoutána na nemocniční lůžko. Jednou, když se můj stav prudce zhoršil, jsem následkem clostridiové infekce upadla do septického šoku. Nemohla jsem dýchat, tlak mi prudce poklesl, a já jsem přestávala cítit tělo. Viděla jsem kolem sebe několik zdravotníků, kteří na mne neustále mluvili, a já se jim snažila odpovídat. Cítila jsem však, jak mi tvrdnou ústa, a že nemohu pořádně vyslovovat. Vnímala jsem hlasy a své pokusy o vyřčení slov s několikanásobnou ozvěnou, a vše jako jeden velký zmatek. V tu chvíli si nepamatuji na žádnou bolest. Na moment jsem nabyla dojmu, že celou situaci, sebe i všechny kolem sleduji nejen ze svého lůžka, ale také z jakéhosi nadhledu. Byl to však jen krátký okamžik.
Poté jsem viděla, jakoby se za mnou zavřela hladina. Upadla jsem do čehosi černého a viděla jen kruhy nad sebou, doslova jako když spadnete do vody, podíváte se nad sebe a vnímáte, že se nad vámi hladina uzavřela. A pak byla jen tma…
Nedokážu dnes přesně určit, zda zážitek, který jsem poté prožila, se stal bezprostředně po tom, co jsem zkolabovala nebo během následujících dnů, kdy jsem byla v umělém spánku. V každém případě to, co jsem měla možnost prožít, bylo tak silné a slovy téměř nepopsatelné…
Ocitla jsem se na nevídaném místě. V jakémsi zvláštním prostoru, který mne upoutal svou lehkostí a ve kterém jsem nevnímala barvy. Vše bylo jen černé a bílé, přičemž zářivá bílá a všechny její jasné odstíny zásadně převažovaly. Přestože jsem nikdy nic takového neviděla, vzpomínám si, že jsem se vůbec ničemu nedivila.
Jasné zářivé světlo, které jsem viděla před sebou, a které také prostupovalo vše kolem, mne naplnilo lehkostí. Cítila jsem se tak klidně, spokojeně. Na sobě jsem měla lehký, bílý dlouhý šat a bosé nohy, které kráčely v jemném bílém písku, ale nezanechávaly za sebou žádné stopy. Cítila jsem se tak lehce, svobodně, radostně, zdravě a láskyplně. Bez jakéhokoli sebemenšího udivení, bez jakéhokoli pocitu nejistoty nebo strachu.
Šla jsem směrem ke světlu, když tu se přede mnou objevila nějaká bytost. Nebyla jsem vůbec překvapená. Bytost byla oděna v naprosto stejném lehkém, bílém šatu také s bosýma nohama. Neviděla jsem detail tváře, ale vzpomínám si, že jsem vnímala nějakého starého muže s polodlouhými bílými vlasy. Cítila jsem obrovskou krásnou a velmi jemnou energii. Cítila jsem detaily a záři úsměvu jeho tváře, přestože jsem ji neviděla. Vnímala jsem, jak spolu klidně a láskyplně komunikujeme, i když nepadlo jedno jediné slovo. Vnímala jsem jak všemu co říká, rozumím. Pochopila jsem, že vzájemná komunikace probíhá na úrovni mimosmyslového vnímání. Byl to prostor, kde se vytratil čas.
Věděla jsem, že nic z našich každodenních věcí, kterými se běžně zabýváme, tam není potřeba.
Při tomto nádherném a nevyjádřitelném setkání jako bych na chvíli úplně zapomněla na všechno, co se zde na zemi do té doby odehrálo. Byla to chvíle, kdy jsem měla pocit, že nic z toho ve skutečnosti neexistuje. Žádná bolest, žádné starosti, žádné trápení. Jen klid, mír a všeprostupující láska.
Všechny naše lidské záležitosti v poměru k něčemu tak jemnému, lehkému, klidnému, zářivému, čistému, laskavému a láskyplnému zdály se být tak malicherné, tak nepatrné. Byla to bezbřehá láska. Čistá a všeobjímající…
Po chvíli tohoto nádherného rozpoložení jsem vnitřně pocítila, že tato bytost o mně věděla vše a že mne již očekávala. Připomněla mi, kdo jsem, a odkud přicházím. V tu chvíli jsem ucítila jakési probuzení z té nádherné euforie a plně si uvědomila, že jsem v nemocnici, kde bojuji o život. Uvědomila jsem si, že mám doma syna, který mne potřebuje a kterého nadevše miluji. Bytost se na mne láskyplně usmála. Pak jednou rukou pomalu ukázala směrem, odkud jsem přišla a já se za ní ohlédla. Nato pokynula druhou rukou směrem ke světlu a já se otočila za ním.
Náhle jsem pochopila, že mám na výběr. Že mohu učinit rozhodnutí. V tu chvíli se mě zhostily zvláštní pocity. Když jsem se zadívala směrem, odkud jsem přišla, ucítila jsem obrovské břemeno, těžkost, nesnesitelnou bolest, trápení, smutek a dlouhou trnitou cestu.
Když jsem se ohlédla směrem k zářivému všeobjímajícímu světlu, cítila jsem se nepopsatelně lehce a nádherně. Myslela jsem však na svého syna a svou touhu být s ním. Proto, i když jsem cítila, jak nelehké to bude, zvolila jsem cestu zpět.
Vše proběhlo tiše bez jediného slova a tato nádherná bytost jemně přikývla…
V okamžik svého rozhodnutí si vybavuji už jen nádherné světlo a pak moment tmy. Jako když vše skončí, jako když vypnete vypínač.
Když jsem se v nemocnici probudila, cítila jsem naprostý a všeprostupující klid, lásku, naplnění a mír v duši. Vzpomínám si, jak za mnou krátce nato přišla sestřička, usmála se a řekla mi: „Vy jste nám ale dala… bojujte, hlavně bojujte!“ Ošetřující lékařka mi pak sdělila, že můj stav je velmi vážný. Že bojuji s těžkou toxickou infekcí a otravou krve. Že již vyzkoušeli kdejaké antibiotika, které však dosud nezabíraly. Já jsem ale v tu chvíli nedokázala pochopit, proč si myslí, že je to se mnou tak zlé. Cítila jsem klid a věděla jsem, že tu mám ještě nějaký úkol…že se uzdravím.
Krátce nato antibiotika opravdu zabraly. Můj stav se začal nečekaně a k údivu všech den po dni zlepšovat. Trvalo sice ještě několik týdnů, než jsem byla znovu schopna bez podpory dýchat, než jsem začala znovu sama jíst a pít a než jsem udělala v krutých bolestech první krůček. Cesta to byla dlouhá, plná útrap a nesnesitelných bolestí. Měla jsem však radost z každé malé věci, kterou jsem po kouscích zvládla. Štědrý den toho roku jsem strávila ještě v nemocnici, ale 27. prosince roku 2006 jsem se vrátila domů.
Když na svůj prožitek a na tuto etapu mého života vzpomínám, nedokážu přesně určit, kdy vlastně započala a kdy skončí…
Domnívám se, že čas je jen iluze, stejně jako naše ohraničení všeho. Domnívám se, že stejně tak jako jsme dnes zde a vnímáme prostor kolem nás, stejně tak se naše vědomí může nacházet na místech, které však nedokážeme běžně vnímat a nikterak rozumem uchopit.
Nejsem si jistá, zda mi vůbec přísluší hovořit či rozumem hodnotit nebo vyvozovat jakékoli závěry o tom co je a co není pravda, co je a co není skutečné, co je a co není možné… nebo o tom kdo nebo co ve skutečnosti jsme.
Jediné co vím jistě je – jak obrovskou pokoru, úctu a vděčnost, která mne mnohdy vede až k slzám dojetí, cítím. A přestože vnímám jak nepatrný zlomek toho co nás přesahuje, jsem na okamžik zahlédla a možná částečně pochopila, si dovoluji s otevřeným srdcem říct, jak obrovský máme všichni dar, že tady jsme. Že můžeme poznávat, učit se, cítit sounáležitost a propojení s ostatními, pomáhat si navzájem a milovat. Milovat sebe, své blízké, ostatní a vše, co nás obklopuje a pomáhá nám dojít tam, kam všichni směřujeme.
Když se zamyslím jak nepatrní a malí jsme v poměru k tak všeobjímající laskavé nádherné energii, skláním se opět s obrovskou pokorou a vděčností, že přesto všechno máme dar svobodné vůle a tvoření.
Poté, co jsem se uzdravila, uvědomila jsem si, že zde všichni máme své povinnosti v mnohem hlubším smyslu. Život je obrovský dar a cesta každého z nás může být naprosto odlišná. Jisté prvky však zůstávají pro všechny stejné. Jsou to skutečné hodnoty života.
V jednom ze svých předchozích článků jsem napsala: Pohybujeme se na jevišti všedních dnů, které nám přináší směsici všeho, co kdy bylo, je a bude. Všeho co dokážeme i nedokážeme vnímat, co lze i nelze uchopit. To vše máme k dispozici a můžeme s tím neomezeně nakládat. Díky vlastnímu přičinění, vnímání, touze, snům, fantazii a smyslu k hodnotám tvoříme na jevišti – den po dni svůj vlastní životní příběh. A jednou až toho vytvoříme dost i za námi se opona zavře. Něco z nás, po nás, však navždy zůstane.
Naše myšlenky ve slovech a v činech, vše co jsme za ta léta vytvořili svou energií a svým srdcem. Pak napříč všem časům a prostorům, oponám a závojům mezi světy, zříme svou skutečnou podstatu…
Když můj táta z tohoto světa tiše odešel, předal mi jedno poselství. Vyčetla jsem ho z jeho klidného, spokojeného a blaženého výrazu ve tváři. Usmíval se, protože se vydal cestou za světlem.
Připomněl mi a ujistil mne, že nic nekončí, nic se neztrácí a nic ve skutečnosti neumírá. Vše je jen posunuto z našeho obzoru na místo, na nějž sice momentálně nedohlédneme, ale ve svém srdci ho cítíme.
A přestože pro nás všechny bývá většinou velmi těžké smířit se s odchodem svých blízkých, tak právě v okamžicích smutku, prázdnoty a bolesti srdce lze zcela pochopit smysl napříč věky nesoucího se poselství pravdy, že – »Není nic než láska«…
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
