Na téma život toho bylo řečeno hodně. Všichni ho neustále řešíme a mnohdy si s ním nevíme rady. Často si stěžujeme a doufáme, že to nejsme pouze my, komu se právě nedaří. Život nám připadá těžký a někdy se ho dokonce i bojíme. Věty typu – »Dobře už bylo« nebo »Staré dobré časy« slýcháme z mnoha stran nebo je sami používáme. Na co ve svém životě ale zapomínáme?
Při jedné z našich cest do vzdálených krajů si nešlo nevšimnout rozzářených tváří místních domorodců. Kamkoli jsme zavítali, vždy jsme se setkali s vřelým přijetím a milými úsměvy, které vycházely ze srdce. Bylo poznat, že nejsou povrchní ani naučené. Ze situací, které jsme s těmito lidmi zažívali, byla cítit přirozenost a skutečná radost ze života. Neustále jsem přemýšlela nad tím, jak je to možné. Napadlo mě: ‚No, zřejmě je to tím, že žijí na tak krásném místě. Kdybychom my žili tady, také bychom byli neustále v dobré náladě, zpívali si, měli chuť tančit a život by nám připadal hezčí.‘ Pak jsem se ale zamyslela znovu a napadlo mě, že prostředí je zde sice nádherné, ale základní potřeby k životu mají přece všichni lidé stejné. Každý z nás přece cítí, vnímá, vidí, slyší, pracuje, komunikuje, rozhoduje se. Potřebujeme potravu, potřebujeme se nějak projevit, jsme součástí rodiny, součástí celku. Žijeme každodenní životy, kde plníme své role a své úkoly. Starosti máme stejné, každý úměrné tomu, kde žije. Musí v tom být jistě něco jiného. Ještě několik dní jsem nadšeně sledovala místní život z povzdáli, když tu se naskytla příležitost na všechno se zeptat.
Jednou ráno jsme vypluli s místním rybářem na moře, který nám pověděl vše tak, jak on sám vnímal. Ptali jsme se ho, jak je možné, že se jeho lidé pořád usmívají a vyzařuje z nich klid a vstřícnost. „Cožpak nemáte žádné starosti?“ zeptali jsme se, „každý je přece má.“ Místní rybář se mile zasmál a rozpovídal se: „Máme moře starostí! Každý jeden z nás. O tom přece život je. Nejde nemít starosti. Nemá je jen ten, kdo už není mezi živými. Proto žiji tak jak umím, v souladu s tím kde jsem a s tím co mám. Dělám vše s chutí a nejlépe jak dovedu. Když vidím, že to někdo dělá lépe, nezávidím mu, že je lepší, ale jsem mu vděčný. Protože díky němu se můžu něčemu novému naučit a být sám lepší.
Snažím se být v propojení s místem, ve kterém se zrovna nacházím. Protože právě zde, právě dnes a právě v tuto chvíli mohu naplno rozvinout to co ve mně je, mohu být užitečný světu a tím i šťastný… Jak?“ usmál se rybář a pokračoval: „Nikdo z nás tu není proto, aby sám spasil svět. Všichni jsme jen drobné zrnko ve vesmíru, bez kterého však by tento svět nebyl celistvý. Máme tu svou důležitou roli, přestože si ji ani neuvědomujeme. Život je dar a my zde na ostrově ho ctíme.“ Rybář se odmlčel, zadíval se daleko k obzoru, vypadalo to jako by se zamyslel. Po chvíli se otočil zpět k nám a s milým úsměvem na rtech řekl: „Bereme věci takové, jaké jsou. Protože to vše k životu patří. Nic k nám nepřichází náhodně a vše co nás potká, má širší souvislosti. Situace nejsou vždy takové, jaké se na první pohled zdají. Každá situace a překážka v životě je výzvou. Učí nás poznávat sebe takové, jací ve skutečnosti jsme a dává nám možnost neustále se zlepšovat a růst. Myslím, že v tomto pochopení tkví radost ze života. Dívat se na věci z nadhledu a optimisticky. Nehledat v problému jen to špatné. Necítit se ublížený a nebýt obětí něčeho. Vše s čím se v životě setkáváme, dokážeme řešit. Tak proč propadat panice? Občas nás mnohé zaskočí, ale pokud se nenecháme ovládnout strachem, zjistíme, že čím je situace složitější tím víc síly v sobě dokážeme k jejímu řešení nalézt. Nebojuji se životem, protože vím, že vše je tu pro mě.
My tady na ostrově si navzájem důvěřujeme, přestože známe své nedokonalosti. O ně tu však nejde. Všichni nějaké máme. Proto je nehodnotíme. Nehledáme v ostatních to horší, protože respektujeme individualitu každého z nás. Ceníme si jeden druhého za to, co umí, za to jaký je a co předává ostatním. Nebojíme se jeden druhého…“ Rybář se usmíval a bylo vidět, s jakým potěšením nám vyprávěl to, co věděl. To, co cítil a sám respektoval.
Zpětně, když si vybavím střípky jeho vyprávění v čase stráveném na moři, mám pocit, jak hluboký smysl to dává. Často se obáváme něco udělat něco říct, protože se bojíme reakcí našeho okolí. Máme strach jeden z druhého, máme strach z posuzování. Dny našich životů plynou a my je nežijeme s úsměvem. Nezáříme a jen málokdy rozdáváme radost svému okolí. A přitom když zavítáme do krajů, kde se tohle všechno děje, cítíme se skvěle, vážíme si každého okamžiku, kdy tam můžeme být, obdivujeme tu nádhernou atmosféru klidu a štěstí a toužíme být součástí něčeho tak úžasného.
„Život je dar a my zde na ostrově ho ctíme…“ Nejsou právě tyto slova usměvavého rybáře odpovědí na všechny naše otázky?
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
