Při jednom nedávném rozhovoru jsem dostala milou otázku: „Vzpomeneš si ještě na svou první lásku?“ Na chvíli jsem se odmlčela, ale pak se mi ve vteřině vybavilo to jméno. Sandokan!
Sandokan byl legendou. Obdivovaný hrdina nás dětí osmdesátých let. Když jsem ho v naší černobílé televizi poprvé spatřila, v mžiku se stal mým idolem. Nejenom že se mi neskutečně líbil, protože vypadal jinak než moji spolužáci a kamarádi z vesnice, ale učaroval mne především svým velkým srdcem.
Byl široko daleko známým pirátem, vůdcem odboje proti nemilosrdným britským kolonizátorům a spravedlivým hrdinou někde v Malajsii. Kde přesně jsem nevěděla, ale muselo to být daleko, když tam měli moře. Sandokan byl statečný. Věděl, za co bojuje a proč to dělá. Představoval hrdinství a čest. A to se mi líbilo.
Vždy jsem cítila hluboké sympatie s odbojáři, partyzány, bojovníky, revolucionáři, outsidery a všemi, kdo chtěli zachránit svět. Možná proto mi později říkali Jánošík.
Můj svět byl ale příliš malý. Zato Sandokan mohl dokázat svou odvahu a touhu po spravedlnosti i v televizi! Byl mým vzorem. Nešlo ho nemilovat.
Naštěstí nás lidí, kteří ctili tyto hodnoty od dětství, byla téměř celá republika a tak se Sandokan stal miláčkem napříč celým věkovým spektrem.
Celý rok jsme se těšili na první prázdninovou neděli – na Zašovskou pouť, na které bylo vždy spoustu stánků a také střelnice, kde se daly vystřelit kulaté barevné žvýkačky. Někdy byly také k sehnání v některých nadčasových stáncích stejně jako Sandokan.
Můj idol se stal po několik let skvělým prodejním artiklem. Rok od roku se na pouti objevovalo víc a víc věcí s jeho potiskem. Měli jsme doma kde co. Trička, ručníky, tašky, placky, obrázky a dokonce i fotky s podpisem. Jako by byl neustále s námi.
Pořád jsme si o něm povídali a s kamarády domýšleli všelijaké možné děje a další historky, které by se mohly odehrát i u nás. ‚Jenže u nás moře není. Těžko říct, jak by se k nám mohl dostat, když je pirátem a pluje po vzdálených mořích.‘
S kamarádkou jsme nad tím často přemýšlely. Zajímalo nás, co asi dělá, s kým zrovna bojuje a jestli se mu daří. Milovala ho také…
Vymyslet něco kloudného však nebylo jednoduché. Až jednou o prázdninách nás napadlo: ‚Napíšeme Sandokanovi dopis! Jenže kam, když se pořád někde plaví?‘ Dlouho jsme nad tím přemýšlely. Myslím, že několik dní. Když však nastal správný čas, nápad byl na světě!
‚Pošleme Sandokanovi vzkaz v lahvi!‘
A tak jsme opálily sirkami okraje bílého dopisního papíru, aby naše psaní vypadalo trochu světově. Pirátsky. Potom jsme česky napsaly každá několik řádků o tom, jak moc mu fandíme a jak rády bychom se staly členy jeho hrdinské posádky. Uvažovaly jsme, že by bylo dobré napsat text i rusky, ale protože jsme rusky vlastně moc neuměly, nechaly jsme dopis tak. Na samý závěr jsme uvedly své adresy s prosbou, aby nám určitě odepsal, že budeme čekat.
Když byl dopis hotov, stočily jsme ho do ruličky, stáhly gumičkou a přes úzké hrdlo nacpaly do průhledné lahve od žluté sodovky. Tu jsme pak pečlivě uzavřely na míru připraveným korkovým špuntem. Byly jsme nadšené! Vydaly jsme se na okraj vesnice. Na most přes řeku Bečvu.
Byl nádherný letní den roku 1984 nebo pět? Možná… Dlouze jsme se dívaly na plynoucí tok řeky, kde proti proudu postávala hejna ryb a sem tam jsme pod mostem zahlédly i raka. Proud v letním období nebyl moc silný. Stály jsme na mostě se vzkazem v lahvi a přemýšlely.
„Myslíš, že se k němu ten vzkaz dostane?“ ptala se mě kamarádka starostlivě. „No jasně, že jo! Musí. Vždyť všechny řeky přece ústí do moře,“ odpověděla jsem rozhodně a na chvíli se odmlčela. „A navíc si to obě přejeme. A myslíme to vážně.“ Přesvědčeně a s úsměvem jsme se na sebe podívaly.
„Tak jo, hodíme to tam!“
Láhev od sodovky jsme hodily z mostu do Bečvy. I se vzkazem pro Sandokana, o kterém jsme doufaly, že se k němu dostane. Ona však brzy uvízla mezi kameny jen několik metrů od mostu. Musely jsme ji následovat podél břehu a ještě několikrát vyprostit, než se dostala do většího proudu řeky. Nakonec však zmizela z dohledu a nám se obrovsky ulevilo. Teď už to nezáleželo na nás.
Řeka si náš vzkaz odnesla stejně tak naše přání. A jak šla léta, na Sandokana jsme postupně zapomněly. Několikrát ho ještě vystřídali jiní hrdinové a oblíbenci té doby jako třeba Vinnetou, Maťo Ďurinda z Tublatanky, Robin Hood nebo céčka…
Dnes když stojím ve Veselé na mostě, s úsměvem si na Sandokana vzpomenu. Dívám se na plynoucí řeku a občas se vrátím v čase. Je mi vesele a pokaždé si řeknu: ‚No, tak o tom nemůžu nikdy nikomu říct…‘
A vidíte… :o)
Jsem o pár let starší. Ryby zpod mostu, které jsem tak ráda sledovala, téměř vymizely. Koryto řeky se změnilo a na Zašovskou stranu se nastěhovali bobři. Vše kolem nás se mění.
To co v nás ale zůstává, však řeka neodnese. A neodvane to ani vítr. Jak by také mohl? Smích od srdce je totiž jeho součástí. Stejně tak jako my jsme součástí řeky, nebe, vzkazu v lahvi i oceánu…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
