Mnich v prázdném chrámu (příběh)

A co, že ti to vlastně chybí?“ „No, já nevím.“ „Nevíš?“ „Ne. Kdybych to věděl, nejspíš bych si dokázal poradit sám…“ „Opravdu?“ „Nevím.“ „Co nevíš?“ „No, nevím, co mám dělat…“

1

Nedávno jsem potkal přítele. Vlastně spíš přítele ze střední. Léta jsme se neviděli, přestože nás spojovaly čtyři báječné roky studentského života. Byly to nezapomenutelná léta plná plánů a nadšení. Nic pro nás nebyl problém. Neměli jsme žádné zkušenosti, o životě jsme věděli jen to, co jsme zrovna prožívali. Řídili jsme se instinktem a citem. A o světě? O tom jsme věděli jen to, co jsme si sami vysnili.

2

Po maturitě se naše cesty rozešly. Šimon odcestoval poznat svět. Vždy ho to táhlo pryč. Ozval se mi z Ameriky, z Číny, Indie. Pak už jsem o něm dlouho neslyšel. Až před pár měsíci jsme se nečekaně potkali na koncertě naší oblíbené kapely. Oba jsme byli tolik nadšení, netušil jsem, že je zpět. Bylo to neskutečné setkání, které nám ukázalo, že i když se náš vzhled za ta léta změnil, uvnitř jsme to byli pořád my, jako tenkrát na škole. Jen Šimon byl dnes zkušenější. A jak se zdálo, možná proto jsme se znovu potkali.

Po koncertě jsme zašli na kafe do nonstop kavárny, které se protáhlo do časných ranních hodin. Ale očividně jsme si měli o čem povídat. Šimon byl v pohodě plný nadšení, plánů, energie a vnitřního klidu. Já ne tak docela. A přes všechno naše nadšení ze společného setkání po letech, smíchu a vzpomínek na zážitky před dvaceti lety to Šimon poznal.

3

Možná to vědět nemusíš,“ řekl Šimon a čekal na mou reakci. Byl jsem trochu nesvůj, že navázal tento hovor. Byl jsem rád, že jsme se potkali a chtěl jsem si užít společné chvíle s člověkem, na kterém mi vždy záleželo. Taky jsem byl zvědavý na jeho život a daleké cesty. Šimon ale poznal, že potřebuji nakopnout. Poslední dobou jsem se cítil naprosto sklesle, bez energie a chuti do života.

Počkej,“ řekl jsem, „teď jsem se trochu ztratil. Co nemusím vědět?“ Nechápal jsem, co tím myslí. „Proč si myslíš, že bys měl vědět, co máš dělat?“ Chvíli jsem se odmlčel, protože mě napadlo, že jeho otázka přesahuje moje běžné chápání. Blesklo mi hlavou, že se stal na svých dalekých cestách nejspíš filozofem, kterým já nikdy rozumět nebudu.

4

Po chvíli jsem ze sebe vyhrkl: „No, abych nebyl tak totálně rozhozený. Prostě jsem se ve všem nějak zasekl a nevím co s tím. Chci mít život pod kontrolou, ale připadá mi, že jsem jen v jeho závěsu a už to nemůžu snést. Musím přijít na to, co mám udělat, ale vůbec nic mě nenapadá. Prostě nevím.“

Myslím, že můj hlas zněl trochu rozčíleně. Nechtěl jsem vést tento hovor, přestože jsem vnitřně cítil, jak moc potřebuji, abych to někomu řekl a dostal to ze sebe ven. A přestože jsem tajně doufal v nějaký záchytný bod, byl jsem naštvaný, přiznávám. Na celou situaci, na život, na sebe. A také na to, že místo abychom s Šimonem nadšeně pokračovali v našem předešlém příjemném pokecu, tak tu sedím jako ten největší zoufalec, který neví, co chce.

5

Bylo mi fakt trapně. Co si o mně asi myslí? Vždycky mě znal jako pohodového a schopného kámoše, který měl na vše odpověď a bystrou mysl. Se vším jsem si dokázal hravě poradit a život mě bavil. Myslím, že tohle všechno jsme měli společné.

Aha…“ přerušil mé neustále rojící se myšlenky, „a nestačilo by si jen věřit?“ Byl to přímý zásah. Takovou otázku jsem nečekal. Projela mnou jako ostří nože. Super. Tak nejenom, že vypadám jako zoufalá troska ale k tomu všemu ještě jako totální neschopák a idiot. Možná už si tak nerozumíme. Přece jen, tak dlouho jsme se neviděli a Šimon je naprosto v pohodě. Má se dobře a je úspěšný. Jak by tedy mohl vědět, jak se cítím já a jak by mne mohl vůbec pochopit?

6

Chvíli jsem na něj nechápavě zíral a on se jen usmíval. Věděl, co jsem nevěděl já. Uhnul jsem pohledem, usrkl zbytek kávy a vypil do dna sklenici sladkého Birellu. Sebral jsem odvahu a stroze jsem se zeptal: „Co tím myslíš?“

Povím ti svůj prostý příběh a něco, co mi řekl jeden mnich. Když jsem ho v jednom prázdném chrámu potkal, byl jsem na tom úplně stejně jako ty. Nevěděl jsem, co od života chci, kam směřuji, co hledám a ani kdo jsem.“

Jenže tobě bylo tak dvacet,“ přerušil jsem nezdvořile Šimona. „A jak to víš?“ Zarazil mě. „Divil by ses. Bylo to před dvěma lety.“ Naprosto mne odzbrojil. Netušil jsem, že zrovna on by někdy řešil stejné věci. Myslel jsem si, že ho jeho úspěch a očividná hojnost ve všech směrech provází celých dvacet let!

7

Tehdy jsem si s mnichem povídal o chrámu, v němž byl průvodcem. Nikdy neskrýval své nadšení z toho, když k němu někdo cizí přišel a mohl si s ním povídat. Náš hovor se rozběhl v mnoha směrech a došlo i na můj ne příliš spokojený život. Zdálo se mi, že zná odpovědi na všechno. Působil na mne klidně, vyrovnaně a moudře. A tak jsem na něj měl spoustu otázek, protože jsem doufal, že mé trápení vyřeší.

On mi však na všechny moje otázky vždy odpověděl jen protiotázkou. Nejprve jsem byl zklamaný a dost naštvaný. Měl jsem pocit, že jsem se vůbec nic nedozvěděl. Že si žije spokojeně a v klidu v horách, a tak nemá nejmenší tušení, o čem mluvím a jak mizerně se cítím. Myslel jsem, že marním svůj čas.

Mnich se na mne ale neustále usmíval a nakonec řekl: „To co vidíme, pro nás mnohdy znamená cosi absolutního, ale realita taková není. Všechno je vzájemně provázané, nikoli však absolutní.“

8

Pak se chvíli odmlčel a jeho úsměv ani přitom nezmizel. „Tak proč si myslíš, že někdo jiný ví o tobě a o tvém životě víc než ty? Jak by mohli ostatní vědět lépe, co máš udělat, když neví, jak se cítíš a co od života chceš? Proč bys měl věřit jejich odpovědím víc než sobě? Pravdou je, že nikdo není lepší než ty. A není ani horší.“

Nevěděl jsem, co na to říct. Mnich se usmál a řekl: „Pohled do sebe je lepší než pohled ven. Pamatuj, že ten, kdo sahá po hvězdách, musí nejprve zkrotit svůj vlastní strach.“

Měl jsem v sobě naprostý zmatek. Když mi to mnich vyprávěl, říkal jsem si, že já mnichem nikdy nebudu, protože takovým věcem přece nerozumím. Mniši nejspíš vždycky mluví v hádankách.“

Šimon se ujistil, že jsem i o půl třetí ráno bdělý a pak pokračoval: „Jenže ta jeho slova byla tak silná, že jsem o nich neustále přemítal. A když přišla situace, kterou jsem měl řešit, najednou mi to docvaklo. Zjistil jsem, že až když si přestanu sám klást do cesty překážky ve formě předsudků a myšlenek jako třeba: ‚A co když to nedokážu? Co když to nebude perfektní? Co na to řeknou ostatní? Jak před nimi budu vypadat?‘ teprve pak opravdu zjistím, co mám udělat. Až poté, co jsem si to uvědomil, se mi otevřela cesta a mně se začalo ve všem dařit. Byl jsem překvapen, kolik síly a nadšení jsem v sobě znovu objevil.

9

Došlo mi, jak velkou pravdu ten mnich měl. Vše je tak prosté. Jen my to nevidíme, protože o sobě neustále pochybujeme, srovnáváme se s ostatními a přitom si neuvědomujeme, že každý má svůj jedinečný životní příběh, který se nerovná tomu našemu. I když je mnohdy velmi podobný.

Nic není tak, jak se nám na první pohled zdá. Nic není definitivní. Když si uvědomíš, že vše souvisí se vším, pak zjistíš, jak důležitou součástí tohoto procesu jsi. Vše, co se tě týká, můžeš ovlivnit, změnit, vytvořit. Pokud ale nezačneš, jak zjistíš, že to nedokážeš? Pravdou je, že když začneš, zjistíš, že dokážeš vše.“

Šimon se na mne neustále s poklidem usmíval a já měl v sobě takový zmatek. Věděl jsem, že má pravdu a cítil jsem jak všechno co řekl, se mnou rezonuje.

Tušil jsem, že to vím, jen jsem potřeboval chvíli. Chvíli, abych si to uvědomil.

Chápeš to?“ zeptal se mě s širokým úsměvem. „Chápu. Vlastně s tebou úplně souhlasím. Přesto ale pořád nevím, co mám přesně udělat. Čím mám začít.“

Šimon se na mne chápavě podíval a řekl: „OK. Tak ještě jednou…“

A zopakoval mi příběh setkání s mnichem v jednom dalekém prázdném chrámu. Jeho slova ke mně pozvolna plynuly a naplňovaly mne jistotou.

Před naším setkáním bych nikdy nevěřil, že z tak pevně daných a zaběhnutých věcí, které mne ale naprosto ničily, je možné odejít. Myslel jsem si, že být nespokojený je normální. Že lepší je mít alespoň nějakou jistotu než se pouštět do nových nejistých věcí, na které jsem stejně neměl energii.

Pak jsem ten krok ale udělal. Díky Šimonovu vyprávění o mnichovi z prázdného chrámu a díky tomu, co předává dál. Nedovedu popsat svobodu, kterou jsem v sobě pocítil a nával nové energie, která s mým rozhodnutím přišla. Přestal jsem se obávat nejistot a začal věřit sobě. Věřit tomu, že jsem to já, kdo hraje ve svém životě hlavní roli. Já, kdo nejistoty mění. Kdo v nich vidí příležitost, která v nich dřímá.

Dnes se spokojeně usmívám a v uších mi zní Šimonova věta: „Máš strach, fajn. Ale jak poznáš, že to nedokážeš, když to ani nezkusíš?“

Nepoznám. A proto jsem to zkusil…

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové

(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353