Misska Jitka Válková: Nejemotivnější příběhy za nás píše sám život

Lady Plus Club České pojišťovny ZDRAVÍ v rámci soutěžní výzvy »Každý příběh má svou tvář« shromáždil stovky příběhů, které se týkají boje s rakovinou ženských orgánů. Porota sestavená z patronů a partnerů projektu vybrala tři nejemotivnější, které se rozhodla ocenit a nejen díky finančnímu daru je podpořit v jejich dalším životě.


Patronka projektu zpěvačka a Česká Miss 2010 Jitka Válková, která společně s moderátorkou Dianou Kobzanovou, nafotila pro tento projekt šokující promo fotky, na kterých byla zcela bez vlasů. „Když jsem dostala tuto nabídku, neváhala jsem ani minutu. Myslím, že je potřeba podporovat všechny takovéto aktivity. Nejvíc se o mě bála moje maminka, která se děsila toho, jak budu bez vlasů vypadat. Přece jen vidět svoji dceru jako nemocnou není nic snadného. Za sebe musím říct, že pro mě nebylo vůbec lehké příběhy, které přišly číst. Dost jsem si u toho pobrečela. Tyto ženy jsou obrovské bojovnice a cením si toho, že neváhají sami dál šířit osvětu a bojovat s touto nemocí nejen za sebe, ale i za ostatní pacientky,“ uvedla Jitka Válková, patronka projektu.


Aktuální statistiky jsou výrazně alarmující. V České republice ročně onemocnění rakovinou ženských orgánů více než 6 000 žen a téměř 2 000 jich tomuto zákeřnému onemocnění podlehne. „Tato čísla určují, že každá osmá žena se ve svém životě bude s touto nemocí potýkat. Předcházet onemocnění můžeme především preventivními prohlídkami a osvětou, kterou se snažíme tímto projektem prezentovat veřejnosti i přes naše partnery, kterými jsou přední čeští odborníci na tuto problematiku a dále klinické centrum ISCARE a kosmetická značka ARTDECO,“ uvedl Ing. Miloš Panýr z České pojišťovny ZDRAVÍ.


Na třetím místě umístila paní Jaromíra Hlušičková se svým příběhem „I bez vlasů jsem pořád kočka,“ na druhém místě příběh paní Táni Kulové „Hlavně mi nechoďte na pohřeb v černém, říkala jsem před operací zhoubného nádoru vaječníků rodině“ a na prvním místě příběh Radky Růžičkové nazvaný Jak se mi několikrát štěstí změnilo v naprosté zoufalství. Oceněné příběhy naleznete na fb profilu Lady Plus Club.

„Hlavně mi nechoďte na pohřeb v černém,“ říkala jsem před operací zhoubného nádoru vaječníků rodině
Nejemotivnější příběhy za nás píše sám život…

RAKOVINA. Nemoc, která se zpravidla ohlásí velmi nečekaně a nenápadně, ale její následky jsou naprosto devastující. Lady Plus Club České pojišťovny ZDRAVÍ v rámci soutěžní výzvy „Každý příběh má svou tvář“ shromáždil stovky příběhů, které se boje s touto nemocí týkají. Jedním z nich je
i velmi emotivní příběh devětačtyřicetileté Táni Kulové, matky dvou dcer. Jak sama paní Táňa říká, život ji velmi baví. Péče o rodinu, práce, kultura a také jóga, která prý vnáší do jejího života harmonii a pozitivní energii. A právě pozitivní energii se paní Táňa letos na jaře rozhodla pomocí speciální mantry vyslat někomu, kdo ji potřebuje. Mantra se přednáší 11x denně po dobu 40 dnů, takže mělo jít také o zkoušku její trpělivosti a sebekázně. Táňa se tedy 1. března nadšeně vrhla do odříkávání mantry. Tehdy ještě neměla nejmenší tušení, co ji čtyřicátý den čeká.
Nikdy jsem nepodceňovala signály svého těla, a když mě pár dnů pobolívalo v podbřišku v souvislosti s divným pocitem při močení, neváhala jsem a naplánovala si návštěvu své praktické lékařky. Na odpoledne pak preventivní gynekologické vyšetření. Vyšetření moči signalizovalo přítomnost krve,
a tak mi odebrali krev ke kompletnímu rozboru – výsledky hovořily jasně, pro mě však zcela neznámou řečí – hodnoty markerů mnohonásobně převýšeny. S těmito výsledky krevních testů jsem šla na gynekologii.
Nevím, kdo byl po vyšetření více nervózní, jestli já nebo lékař. Jeho vyjádření bylo nekonkrétní
a požadoval okamžitou konzultaci kolegů z nemocnice. Šla jsem tedy do nemocnice. Na schodech před ordinací mě sestřička přivítala slovy: „Kde máte věci, jdete k nám ležet.“ Odpověděla jsem: „Ale ne, já jdu jen na vyšetření.“ – Atmosféra v ordinaci by se dala krájet. Nález – nádor velikosti pomeranče v oblasti vaječníků. Seděla jsem tváří v tvář primáři a poslouchala podrobnosti o svém zdravotním stavu. Ukázalo se, že nádor je zhoubný. Kolem mě lítala slova jako operace, chemoterapie, rakovina. Nedokázala jsem to slovo ani vyslovit. Můj pud sebezáchovy jel naplno, čekala jsem na nějaký záchytný bod, ale žádný nepřicházel. Z dálky jsem slyšela, že mám jít domů a za týden nástup na operaci.
Byla to nejtěžší chvíle mého života, avšak opravdová zkouška nervů mě teprve čekala. Musela jsem tu novinu říci své rodině. Byly Velikonoce a takového velikonočního zajíčka rozhodně nečekali. Celou pravdu, že je nádor zhoubný, jsem řekla jen manželovi. Ten týden do nástupu na operaci si příliš nepamatuji, nechtěla jsem moc přemýšlet. Stále jsem 11x denně recitovala mantru, ta libozvučná slova mi dávala sílu a tolik potřebnou energii. A ještě něco: nachystala jsem si fotku, šaty a jen tak mimochodem požádala rodinu, aby mi »tam« nechodili v černém.
8. dubna jsem nastoupila do nemocnice. Jsem klidná – mám s sebou kliku, kterou jsem před lety dostala pro štěstí. Stále recituji mantru – zítra vyprší její čtyřicátý den, den mé operace, jeden den mi tedy bude chybět. Dnes mohu zodpovědně říci, že ten, koho mantra posílila nejvíce, jsem byla já sama.
To, co mě probralo z narkózy, bylo krásně hřejivé a vycházelo to odněkud z nitra. Nazvala jsem to pocitem absolutního štěstí. Nevím, zda jsem ještě byla na sále nebo již na JIP, ale věděla jsem, že bude líp a teď mohu klidně spát. V nemocnici jsem byla 10 dnů. Vůbec jsem nečekala, že mě tak rychle pustí domů. O to více to pro mě bylo dojemnější. Prošla jsem celý byt a dívala jsem se na všechny naše věci úplně jinýma očima. Drobnosti dostaly zvláštní význam, brala jsem je do rukou nebo hladila. Dnes chápu, co všechno domov pro nemocné znamená. A pak přišla moje máma
a přinesla jednu ze svých báječných polévek. Dívala se na mě ustaraným pohledem a řekla: „Musíš jíst, ať se rychle dostaneš do formy, jsi děsně hubená.“ Nastal čas říci celou pravdu. „Víš, mami, já budu muset chodit na chemoterapii.“ Maminka se zamyslela a dodala: „Tak to si budeš muset koupit paruku.“ Bylo to za mnou. Stala se mým nejsilnějším spojencem. Každý den mi nosila polévky, dělala mi společnost, dohlížela, kolik jsem toho snědla a co jsem jedla, jak mi dopadly testy… Když jsem naznačovala, že můj zdravotní stav se může zhoršit, dala si ruce v bok a rozhodně dodala: „To se ale Tobě nestane, Ty jsi Janaska!“ (její jméno za svobodna bylo Janasová). A bylo to. Autorita a máma, která miluje své dítě celý život.
První návštěva na onkologii v Novém Jičíně byla seznamovací. Paní doktorka mě srozumitelně
a s profesionální lehkostí uvedla do problematiky léčby chemoterapií. Uvedla, kolik mně jich čeká
a v jakých cyklech bude léčba probíhat. Zároveň mi navrhla zařazení do programu, ve kterém se pacientkám podává nový lék, tzv. bioléčba. V té chvíli jsem měla pocit, že nemám co ztratit – souhlasila jsem. Zároveň mi sdělila, že operace dopadla dobře a výsledky testů jsou také dobré. Stádium třetí, bez metastází. Rozptýlila mé obavy z nevolností, kterých jsem se obávala nejvíce. Po měsíci špatných zpráv to byly první pozitivní záchytné body. Byla jsem svým způsobem nadšená
a ptala se, jak mohu ke zlepšení svého zdravotního stavu přispět já osobně. Poprosila mě, ať nic nečtu na internetu. To jsem s klidem mohla slíbit. V té době jsem vůbec nebyla schopná sbírat nějaké informace.
Chemoterapií jsem měla celkem sedm. Vypadaly mi vlasy a postupně se vytratilo obočí, řasy i ostatní chloupky. Po třetí chemoterapii byly hodnoty markerů v normě a mně bylo báječně. Dokonce jsem žertovala, když mi na noze vyrašily dva chlupy: „No, co to je? Honem mi něco píchněte!“ Rodina
a přátelé, kteří mě neustále podporovali buď svou přítomností, telefonováním nebo psaním SMS, byli tím nejlepším lékem, který jsem mohla dostat.
Venku je pravá podzimní plískanice, zima, fouká vítr a prší. Mně se ale zdá, že je krásně. Z obávaného gynekologického vyšetření si pamatuji pouze dvě slova: ONEMOCNĚNÍ NEPOKRAČUJE. Sedím v naší jídelně u stolu, bulím a rozesílám těm, kteří jsou pro mě důležití, šťastné SMS. Přemýšlím, tento velký stůl je srdcem našeho domova. Tady sedáváme s přáteli nebo s rodinou při všech důležitých svátcích a výročích. Musím u tohoto stolu najít ještě jedno místo. V lednu 2014 nás čeká šťastná událost, na kterou se všichni moc a moc těšíme: narodí se moje první vnouče a já budu BABIČKOU! Život jde dál…
Lady Plus Club České pojišťovny ZDRAVÍ v rámci soutěžní výzvy „Každý příběh má svou tvář“ shromáždil desítky příběhů týkající se boje s rakovinou – nejen psaných, ale i kreslených či fotografických. Slavnostní vyhlášení vítěze soutěže proběhne 3. prosince od 15 hodin v restauraci JETSET na Praze 5.

Jak se mi několikrát štěstí v okamžiku změnilo v zoufalství
Nejemotivnější příběhy za nás píše sám život…

Lady Plus Club České pojišťovny ZDRAVÍ v rámci soutěžní výzvy „Každý příběh má svou tvář“ shromáždil stovky příběhů, které se boje s touto nemocí týkají. Jedním z nich je
i příběh paní Radky Růžičkové, mladé maminky, které vlastně její dcera zachránila život, aniž by to věděla.
Vše začalo mojí nezkrotnou touhou po dítěti, které stále nepřicházelo. Rozhodla jsem se tedy podstoupit umělé oplodnění. Následoval koloběh, vyšetření a nezdařených pokusů, až se to nakonec podařilo! Otěhotněla jsem! Byla jsem neskutečně šťastná a byla jsem na sebe hned od začátku velmi opatrná, hrozně jsem se o miminko bála a taky se jednoho dne moje obavy naplnily. Byla jsem v desátém týdnu těhotenství, když jsem začala krvácet! Strašně jsem se o miminko bála a pořád jen plakala. K mému úžasu mi však paní doktorka sdělila, že je miminko v pořádku a krvácení způsoboval malý hematom, který byl těsně vedle mého miminka. Vyfasovala jsem nespočet léků a injekcí a byla jsem poučena o přísném klidovém režimu. Od té doby jsem si těhotenství užívala a asi proto také přenášela o celých jedenáct dní.
Nakonec pan doktor konstatoval, že bude nutné udělat císařský řez, protože se mu nelíbily ozvy miminka. Plakala jsem štěstím, když na svět vykoukla moje vlasatá Dianka a to jsem ještě netušila, že mi dcera takhle brzy na světě zachrání život! Během císařského řezu se totiž doktorům nezdálo něco na mých ženských orgánech, a proto odeslali vzorky na histologii. Byla jsem v takové euforii z Dianky, že jsem toto sdělení vůbec nevnímala a ani ve snu by mě nenapadlo, že by se něco jako rakovina mohlo týkat i mě. A pak to přišlo – telefonát z nemocnice, že se mám neprodleně dostavit pro výsledky z histologie. Stále mi to nedocházelo! Do ordinace jsem přišla plná elánu a lásky k dceři
a usmívala se na pana doktora, když to přišlo. Máte nádor na ženských orgánech! V tu chvíli se mi zhroutil celý ten můj růžový svět! V jedné sekundě mě napadlo asi milion otázek! Co teď? Co Dianka? Musela jsem se vzpamatovat a začít jednat! Díky Dianě jsem sebrala veškerou sílu k boji! Zanedlouho jsem podstoupila operaci, při které mi odebrali veškeré ženské orgány. Měla jsem velký strach, ale moje Dianka mě nabíjela energií, že jsem si kladla na srdce, že vše musím zvládnout kvůli ní, když mi ona dala šanci být zdravá svým pozdním příchodem na svět. Operace i léčba proběhly v pořádku. Měla jsem velké štěstí protože, nádory byly objeveny ve velmi raném stádiu. Od té doby uplynul rok
a já si užívám každou chvíli, kdy jsem na tomto světě. Chodím na preventivní prohlídky všech orgánu a apeluji na všechny ženy co znám, aby je také nezanedbávaly! Nedávno jsme s manželem požádali
o adopci miminka a zrovna dnes, kdy píši tyto řádky, jsme si vyzvedli zařazení do evidence registrů čekatelů na adoptivní děti. Přehodnotila jsem touto zkušeností celý svůj život a můžu říci, že jsem opět šťastná!!!

I bez vlasů, jsem pořád kočka
Nejemotivnější příběhy za nás píše sám život…

Lady Plus Club České pojišťovny ZDRAVÍ v rámci soutěžní výzvy Každý příběh má svou tvář shromáždil stovky příběhů, které se boje s touto nemocí týkají. Jedním z nich je i příběh paní Jaromíry Hlušičkové, rozvedené matky tří dětí a dvounásobné babičky. Rakovina prsu ji zastihla ve chvíli, kdy její nejmladší dceři bylo 16 let a jedna z prvních myšlenek, se kterou začala bojovat, byla: Musím vydržet ještě alespoň dva roky!
Je mi devětačtyřicet let, jsem rozvedená, mám tři děti a dvě vnoučátka. Bylo 14. srpna 2012 a já jsem si jenom odskočila z práce na preventivní prohlídku na mammograf. A právě tento den se mi v podstatě změnil život naruby, i když ta nejhorší „pecka“ mě čekala o týden později. Hned po vyšetření mi paní doktorka řekla, že se jí to nelíbí a jestli souhlasím, udělá mi biopsii a do týdne mi dá vědět výsledky. Souhlasila jsem, podstoupila biopsii a vrátila jsem se zpátky do práce. Potom jsem týden čekala, co bude, ale počítala jsem už s nejhorším. A to nejhorší se také potvrdilo. 22. srpna 2012 mi paní doktorka řekla, že mám zhoubný nádor. Já jsem to nejdřív jakoby nemohla nebo nechtěla pochopit, i když jsem to vlastně čekala, ale člověk si říká, všechno bude v pohodě, mně přece vůbec nic není, to bude nějaký omyl. Bohužel nebyl.
Rozbrečela jsem se jako malá holka, seděla jsem potom ještě strašně dlouho v autě a brečela a brečela a říkala jsem si, že nemůžu umřít – to bylo vlastně první, co mě proběhlo hlavou. Mám rakovinu, tak umřu, mám děti, které mě ještě potřebují. Myslela jsem hlavně na dceru, které bylo v té době šestnáct let, a říkala jsem si, že musím vydržet alespoň dva roky, než bude plnoletá, abych jí nezkomplikovala život. Jela jsem do práce, nikomu kromě svého přítele, jsem zatím nic neřekla. Nechtěla jsem, aby mě v práci litovali, a dětem jsem nechtěla kazit konec prázdnin ani začátek školního roku. Mamce jsem nechtěla zkazit oslavu 70. narozenin, ale byla to právě ona, kdo poznal, že se něco děje. Odjeli jsme tehdy ještě na pár dní na Vysočinu k příbuzným, kam jezdím moc ráda, takže jsme si s dětmi užili konec prázdnin.
Já jsem průběžně absolvovala všechna vyšetření, která mi paní doktorka z mammologie zařídila a 18. září 2012 jsem měla nástup na operaci. To už jsem musela s pravdou ven, ale pořád jsem nedokázala dětem říct úplnou pravdu, takže jsem mlžila. 19. září 2012 jsem podstoupila první operaci, při které mi odstranili nádor a dvě nejbližší uzliny. Ty byly bohužel obě pozitivní, takže jsem musela na druhou operaci, 12. října 2012 mi odebrali uzliny z podpaží. Ty už byly bohudík negativní, což mě hrozně potěšilo, po dlouhé době jsem konečně slyšela od lékaře něco hezkého. Tímto bych ráda ocenila práci a opravdu super přístup všech lékařů, v mém případě v čele s MUDr. Petrem Motyčkou, i veškerého personálu chirurgického oddělení Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Jsou to opravdu lidé na svých místech, moc si jejich práce cením. Operacemi vše neskončilo, následovala chemoterapie a ozařování. A právě před nástupem na první chemoterapii, jsem teprve řekla dětem celou pravdu, i když ony ji už asi tušily. Chemoterapií jsem absolvovala celkem 16, z toho 4 takové ty krutější, po kterých mi nebylo moc do zpěvu, ale zvládla jsem to, samozřejmě s pomocí celé rodiny. Tady v té fázi léčby bylo pro mne asi nejhorší to, že mi vypadaly moje krásné dlouhé kudrnaté vlasy.
A to přesně 17 dní po první chemoterapii. Bylo to 24. listopadu, šla jsem si umýt vlasy a zůstávaly mi v rukách jejich chuchvalce. Samozřejmě jsem začala brečet jako želva, šla jsem pro dceru, jestli to nepůjde nějak učesat, ale nešlo, během chvilky byly všechny moje vlasy ve vaně. Brečela jsem a dcera mě utěšovala. Říkala: „Mamko, jsou to jenom vlasy, ty Ti zase narostou, horší by bylo, kdyby to byla ruka“.
Měla pravdu, už mi rostou, jupí. Zbytky vlasů mi potom přítel oholil strojkem a já už byla ta mamka bez vlasů. Hned jsem si nasadila šátek, ale nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvykla, dokonce jsem se i styděla, připadala jsem si strašně divně. Hrozně jsem si tehdy přála, aby mi ty vlasy vydržely do 15. prosince, protože dcera měla ten den v tanečních věneček. Nevydržely, musela jsem jít v šátku, ale i tak to bylo fajn, užili jsme si to myslím všichni, dcera s přítelem dokonce vyhrála dortík za první místo v tanci.
Po čtyřech silnějších chemoterapiích, na které jsem jezdila jednou za tři týdny, následovalo dvanáct slabších po týdnu. Při těch jsem byla hodně unavená, vždycky jsem je celé prospala. Po nich mě začaly ukrutně brnět až bolet nohy, že jsem nemohla v noci spát. Ale to prý k tomu patří, dostala jsem nějaké léky na zmírnění bolesti, ale menší problémy mám dodneška. Po skončení chemoterapií jsem měla malou pauzičku a následovalo dvaatřicet ozáření každý všední den. Opět šílená únava, ale bylo léto, sluníčko. Potom následovala kontrolní vyšetření. Nevím, jestli to byla shoda náhod, ale kontrolu na mammografu jsem měla 22. srpna 2013, tedy přesně rok poté, co mi byla sdělena ta strašlivá diagnóza. Všechna kontrolní vyšetření jsou v pořádku, takže první kolo jsem určitě vyhrála. Teď mě ještě čeká pětiletá hormonální léčba, kterou jsem už začala. Pan doktor na onkologii mi při poslední návštěvě řekl, že jsem v pořádku, že mám užívat života, tak se snažím to dodržovat. A tady bych se zase pozastavila a opět pochválila práci lékařů a sestřiček, tentokrát na onkologickém oddělení Fakultní nemocnice v Hradci Králové, v mém případě v čele s MUDr. Eugenem Kubalou. Jsou tam všichni hrozně milí, usměvaví, přátelští, vytvářejí pro nás pacienty příjemné prostředí, ve kterém věříte, že se určitě uzdravíte. A teď ještě to nejdůležitější. Moje rodina. Především rodiče/hlavně mamka s manželem Karlem pro nás dědou, kteří se mnou jezdili téměř na všechna vyšetření, chemoterapie i ozařování a trpělivě na mně čekali, aby mě zase odvezli domů. A že těch jízd bylo požehnaně do Hradce Králové je to od nás 50 km. Nemůžu zapomenout ani na syna se snachou, od kterých mám sedmiletou vnučku a čtyřletého vnoučka, na kamarádku Irenu a jejího manžela Pepu, syna Honzu, přítele Milana, ale především na dceru Karolínu, která mi kromě všech už jmenovaných byla největší oporou, byla mi pořád nablízku, pečovala o mne, dodávala mi energii, sílu, nenechala mě vzdát se, zkrátka prožívala to všechno se mnou z první ruky. Mám ji moc ráda a jsem jí a celé své rodině moc a moc vděčná za to, co pro mne udělali a stále ještě dělají. Jsem ráda, že s nimi můžu být a budu dělat všechno proto, aby to trvalo, co nejdéle. Právě dcera je autorkou fotografií, které jsem Vám poslala a které vznikly v jeden den, původně pro všechny mé přátele a známé na Facebooku, neboť v té čepici mě spousta lidí na ulici nepoznávala, tak jsem chtěla, aby věděli, že jsem to já. A že vlastně i bez vlasů jsem kočka.
Lady Plus Club České pojišťovny ZDRAVÍ v rámci soutěžní výzvy Každý příběh má svou tvář shromáždil desítky příběhů týkající se boje s rakovinou – nejen psaných, ale i kreslených či fotografických.
Více příspěvků najdete na facebookovém profilu Lady Plus Club.

Foto: Original Communications


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353