Miroslav Graclík: Novinařina, ať už jakákoliv, je především služba veřejnosti

Stejně jako v prvním, a nebo druhém díle nezvykle otevřeného rozhovoru s publicistou a spisovatelem Miroslavem Graclíkem, tak i v tomto závěrečném díle, se dotkneme závažných témat současného mediálního světa. Jaké jsou platové podmínky pracovníků v bulváru? A jaké bezpečnostní pojistky fungují proti tištění lživých článků? To a mnohem více se dočtete v třetím díle rozhovoru.

2017 Miroslav Graclik

Jsou dnešní média nezávislá?
To je relativní, ale osobně si myslím, že spíše ne. Čeští investoři si média nakoupili nejen proto, aby jim v prvním plánu generovaly peníze, ale také kvůli tomu, aby měli určitou moc nad částí veřejného prostoru a mohli přes svá média ovlivňovat čtenáře, posluchače či diváky. To jim může přinést zisk ještě vyšší. V devadesátých letech minulého století sice všichni nadávali, že většina našich velkých mediálních domů patří zahraničním vlastníkům, ale myslím, že to byla jejich nejsvobodnější doba. Zahraniční majitele zajímaly jen primární finanční výsledky, a pokud byly dobré a rostl náklad i zisky, vůbec neřešili, o kom a co se píše. Tohle se změnilo v momentě, kdy si od zahraničních majitelů koupili média místní boháči, kteří mají své zájmy a rovněž spřátelené umělce. I proto nastoupila novodobá cenzura a u redaktorů i silná autocenzura. Myslím, že stačí tak měsíc až dva sledovat vybrané médium a pochopíte, které umělce má jejich majitel v oblibě, a případně i které naopak v oblibě nemá.

 

Nechal jste se někdy při přípravě článku strhnout emocemi? Třeba nekritickým obdivem, nebo touhou po pomstě?
Myslím, že jen v rámci normálu. Když před lety bojoval s Bleskem manžel jedné tenkrát známé zpěvačky a Supraphon mě pozval na křest jejího alba, udělal u vchodu scénu, že mě dál ochranka nepustí. Pán ze Supraphonu se mi za něj omluvil a bylo vidět, jak je mu chování toho hochštaplera trapné. Odešel jsem pryč, a když jsem druhý den o akci psal, dotyčného pána jsem v článku zmínil a nebylo to pochvalné. Nejsem ale pomstychtivý, a když někdo nedodrží slovo, nebo lže, což je u celebrit velmi častý jev, nemstím se mu tím, že bych o něm psal, nebo nechával psát ošklivé články. Ono i negativní reklama je totiž reklama. Já tyto lidi ignoruju, což je pro ně nakonec největší trest. Kdyby to takto dělali všichni novináři, tak tu dnes máme jen samé skvělé a čestné VIPky, které nelžou a drží slovo. (smích)

2017 pPIC3047x

Přemýšlel jste někdy nad tím, že vaše texty čtou i lidé, o kterých píšete a že jim můžete svými slovy ublížit? Třeba taková Iveta Bartošová byla evidentně psychicky nemocná osoba, a přesto se o ní články chrlily vražedným tempem, které jí určitě neprospěly. Kde je ta záchranná brzda, která řekne: „Stop, tady bych to zastavil, to může být hodně nebezpečné!“ Existuje vůbec něco takového?
To se opět odvíjí od charakteru a morálky každého novináře a každý bude mít tuhle hranici nastavenou trochu jinak. Když jsem před patnácti lety odešel z Blesku, byl to zcela jiný bulvár, než je dnes. Spousta mých tehdejších titulních článků by dnes už na titulu nevyšla, protože čtenář chtěl, aby se přitvrdilo. Na druhou stranu jsem ani nedávno v Sedmičce nepouštěl ven nějaké tvrdé bulvární texty, které by mohly dotyčného poškodit. Na druhou stranu, pokud někdo něco udělal, byl třeba nevěrný, tak to není moje chyba. Měl být opatrnější, nenechat se nachytat paparazzi a především měl být věrný. (smích) O vámi zmíněné Ivetě Bartošové jsem napsal pár článků a i její neautorizovaný knižní životopis. Tam asi byly i informace, které se jí nelíbily, ale řekli je na své jméno lidé, kteří s ní během let pracovali, a přesto s námi Iveta v Sedmičce spolupracovala. A když jsme se někde potkali, prohodili jsme spolu pár vět jako staří známí i když jsme žádní kamarádi nebyli. Na druhou stranu chápu, že některé články mohou ublížit a proto říkám, že to vždy záleží na povaze a charakteru redaktora kam až je ochoten zajít a na jeho editorovi a šéfredaktorovi, kteří text pouští ven.

 

Novináři jsou známí často nepochopitelným sebevědomím, kdy si dovolují kritizovat něco, o čem mají jen mlhavou představu, jak to vzniklo, nebo jaké úsilí to stálo. Ať už jde o hodnocení muzikálů, divadelních představení, outfitů, nebo třeba rodinných poměrů. Kdo jim dává právo posuzovat a hodnotit cestu, kterou ušel někdo jiný?
Tady je velmi důležitá sebereflexe každého novináře, aby přirozeně vycítil, co si ještě může dovolit a co je už moc. Pár blbců najdete jak mezi lékaři, řidiči autobusu nebo pekaři, tak i mezi novináři. Jinak alfou a omegou medií jsou jejich konzumenti, u webů a tištených médií čtenáři, kteří redaktorská veledíla čtou. Když bude psát novinář špatně, nebude to čtivé, vtipné a o tématech, která nezajímají drtivou většinu čtenářů, článek si přečte jen pár tisíc lidí a po čase takový portál, nebo časopis zanikne.

gott titulka

Přijde mi to dost alibistické, vymlouvat se na čtenáře. To, že něco zajímá většinu, přece nadává novinářům generální pardon ptát se na cokoliv a tisknout pochybné články se šťavnatými titulky. Nemůže přeci platit, že účel světí prostředky, to je cesta do pekla. Z kontrolních mechanismů jste zmínil jen charakter, morálku, čest a sebereflexi každého novináře, což mi přijde dost málo oproti vámi proklamovanému zájmu většiny…
Nezapomínejte, že těch kontrolních mechanismů je daleko více. Zmínil jsem charakter, morálku a čest, protože je považuji za ty nejdůležitější atributy každého opravdu dobrého novináře. Tyto vlastnosti by měly být prvním skupinou opatření, které zabrání tisknutí lží, pomluv a nepřiměřených textů. Druhou takovou skupinou opatření jsou morální kodexy, které má každý vydavatelský dům. Lidé, kteří pro takové vydavatelství pracují, se zároveň zavazují tyto morální zásady dodržovat. Základy těchto kodexů jsou stejné pro všechna vydavatelství jak v Evropě, tak ve světě. Mají mezinárodní platnost a dodržují je nejen novináři v terénu, ale i ostatní pracovníci redakce, od editorů, přes korektorky až po třeba sekretářku redakce. Všichni jsme povinni se pohybovat v jasných mantinelech. Třetím a zároveň posledním okruhem opatření jsou nezávislé soudy. Ty mají rozhodovací pravomoc určit pochybení a rozhodnout o náhradě za toto pochybení. Jde ale o opravdu poslední instanci, která napravuje selhání těch dvou předchozích opatření. Dle mého názoru je systém těchto tří hlavních opatření dostatečně účinný k tomu, aby novináři mohli vykonávat svou profesi nezávisle, pravdivě, odborně a s čistým svědomím. Nezapomínejte, že novinařina, ať už jakákoliv, je v první řadě především služba veřejnosti a lidé mají právo na informace nezkreslené, nezávislé a pravdivé.

 IMG_3471_web

Působil jste i jako vedoucí pracovního týmu, ať už oddělení, nebo celé redakce. Jaké předpoklady jsou podle vás pro takového vedoucího nezbytné?
Profesionalita a pracovitost. To by mělo být nezbytné pro všechny lidi, kteří někde pracují. U vedoucích by to ještě měla být empatie, umět naslouchat a pomáhat druhým, být spravedlivý, nebát se práce s lidmi, kteří se rádi hašteří, což platí u žen novinářek tisícinásobně a v neposlední řadě i víceletá praxe v oboru. Neuznávám dosazování dětí a milenek majitelů nebo generálních ředitelů do vedoucích funkcí aniž by prošli takzvaným výrobním procesem a získali zkušenosti a ostruhy v praxi. Už jsem tyhle tlačenky a milenky párkrát zažil a vždycky to byl nakonec průšvih. (smích)

 

Je nezbytné, aby byl vedoucí týmu novinářů sám dobrý a respektovaný novinář? Nebo jen stačí, že je schopný organizátor?
Stačí i schopný organizátor, ale pokud to bude zároveň i respektovaný novinář, budou si ho podřízení mnohem víc vážit a výsledný produkt bude o pár stupínků lepší, kvalitnější…

Graclik-29-Marika-Gombitova3

Jak hodnotíte vystudované žurnalisty a novináře z ulice?
Nerozlišuji novináře podle vzdělání, ale podle toho jak píší a jaké umí získat informace. Nikdy jsem se na pohovorech s novými zájemci o práci redaktora neptal na jejich vzdělání, ale chtěl jsem, aby mi poslali pár svých textů, a také jsem se ptal, kdo je manželem Libuše Šafránkové nebo co dělá Olga Menzelová. Víc než jejich vzdělání mě zajímal jejich talent a všeobecný kulturní přehled. To jsou pro mě stěžejní věci, a pokud neuměli pár technických věcí, tak jsme je je potom v redakci poměrně rychle naučili. Mimochodem, sám jsem novinařinu nikdy nestudoval.

 

Je velký platový rozdíl mezi novinářem, vedoucím oddělení a šéfredaktorem? A proč?
Platové rozdíly jsou ve všech odvětvích, tak proč by tomu nemělo být mezi novináři? A je samozřejmě i rozdíl, zda se jedná o začínajícího redaktora nebo někoho, kdo se psaním úspěšně živí už řadu let a také zda pracuje v deníku nebo v časopise, kde je méně práce a stresu a tedy i o něco nižší mzda. Plat začátečníka v časopise je zhruba pětadvacet tisíc, dobrého senior redaktora padesát tisíc, vedoucí oddělení bude mít o pár desítek tisíc víc a dobrý šéfredaktor bude mít na výplatní pásce přes sto tisíc korun.

Graclik-31-Zagorova-Hana

Jaké nástroje jste používal vy sám pro motivaci týmu?
To je různé a většinou na každého platí něco jiného. Vždy jsem se snažil být nejen profesionál, ale i spravedlivý, naslouchat lidem, a když měli nějaký problém, tak ho s nimi vyřešit. Myslím, že pocit spravedlnosti a určité rovnosti při řešení problému mezi redaktory posiluje důvěru v redakci. Lidé se nesmí bát přinášet řešení a problém vnímat spíš jako příležitost. Nikdy mě nezajímalo, proč něco nejde udělat, ale snažil jsem se přemýšlet, jak by to mohlo jít vyřešit. A podobný způsob myšlení jsem se snažil vštípit i svým spolupracovníkům. Přijde mi to rozumnější a efektivnější, než na někoho ječet, že něco nezvládl, vyhrožovat srážkami z platu a podobnými represáliemi. Do zaměstnání chodíme proto, abychom odváděli práci a vydělali si peníze. Dobrý vedoucí musí umět lidem dát pocit, že za svou práci budou adekvátně odměněni, musí dohlédnout na to, aby tomu tak skutečně bylo a aby si tým udržoval, nebo zlepšoval své schopnosti. Takhle zformulované to vypadá strašně jednoduše, ale věřte mi, že v reálu je to někdy pořádná dřina.

 

Stává se, že novináře často jeho práce pohltí tak, že nemá čas na své soukromí, jak jste si udržoval odstup od práce vy?
Někdy to bylo těžké, trávil jsem v redakci deset i víc hodin, nebo jsem si brával texty k editaci domů. Člověk musel absolvovat různé porady, mnohé z nich byly zcela k ničemu, pořád někdo chodil a chtěl něco řešit, do toho chod redakce, zadávání témat redaktorům, výběr fotografií k článkům, schválit zlom hotových stránek… Navíc jsem poctivě četl a upravoval všechny texty, které v Sedmičce vycházely, což také zabralo hromadu času. Jako UFO mi přišlo, když mi kolega řekl, že jeho šéfredaktorka články vůbec nečte a dívá se až na zlomené stránky časopisu a když jí zaujme titulek, tak si kus článku přečte, ale jinak v podstatě ani neví o čem články v »jejím« časopise jsou. Sice to zrovna byla jedna z těch šéfredaktorek, která si zajišťovala přízeň svého nadřízeného jinými cestami, než jsou znalosti a tvrdá práce, přesto mě to překvapilo. Někomu zkrátka stačí jen vědomí, že případný průšvih může na někoho svést. Prevence problému je ale vždy levnější a efektivnější, než řešení následků. Odpočíval jsem tak, že jsem si nechával volné víkendy, kdy jsem udržoval přísný distanc od práce. Přes týden mi ale práce zabírala tak osmdesát procent času, když vynechám spánek.

3 2017 12 13 130842x

Nepodařilo se vám založit vlastní rodinu, vnímáte to jako svou prohru, nebo je to daň za úspěch?
A jak víte, že někde nějaké dítě není? Nejsem žurnalista workoholik od teenagerských let… (smích) Ono se sice říká, že je v životě něco za něco, ale nejsem si jistý, že to tak opravdu funguje. Nikdy jsem nebyl rodinný typ a v mládí mě mnohem víc bavilo pařit na večírcích než sedět doma s rodinou. Se svým životem jsem spokojený a nic zásadního bych na něm neměnil.

 

Dostal jste se nyní tedy tam, kde jste chtěl být?
V podstatě ano, ale to, že jsem v životě spokojený, neznamená, že už bych nechtěl nic dokázat. Pořád mám sny a plány, která bych chtěl uskutečnit.

 

Co třeba?
Rád bych třeba ještě udělal nějaký časopis, bavilo by mě točit televizní dokumenty o zpěvácích sedmdesátých a osmdesátých let, rád bych ještě napsal spoustu knížek a mým největším pracovním snem je šéfovat malému knižnímu nakladatelství, které by vydávalo knížky o hercích a zpěvácích.

 

Jste víc novinář, spisovatel nebo producent?
Asi nejméně jsem producent. Dnes už vychází málo alb, proto v posledních letech produkuji především své knížky – naposledy to byla dětská knížka Nové příběhy pejska a kočičky, která před pár dny vyšla a příští měsíc vyjde i na třech cédéčkách v podobě audioknihy. Žurnalistiku a psaní knížek střídám a mám rád obě tyto profese.

Nove pribehy pejska a kocicky

Jak vás napadlo napsat volné pokračování knížky Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce, tedy svou první knížku pro děti?
Letos uplyne devadesát let, kdy Josef Čapek pro svou dceru napsal první příběhy pejska a kočičky. Chtěli jsme si s kolegou Vaškem Nekvapilem vyzkoušet, zda bychom uměli napsat i dětskou knížku. Příběhy pejska a kočičky jsme přenesli do současnosti a paní výtvarnice namalovala i současné obrázky a jsme zvědaví, jak se budou dětem líbit. Byla to pro nás nová zkušenost, člověk má zkrátka občas chuť udělat krok stranou a skočit do neprobádaných vod.

 

Bude i vaše další kniha pro děti?
Třeba ještě někdy v budoucnu nějakou dětskou knížku napíši, pokud budou mít pejsek s kočičkou úspěch, ale já jsem známý a prodávaný jako autor memoárových knížek a toho se budu i v budoucnu držet. Nyní dopisují knížku o herci Josefu Větrovcovi, do které mi poskytla rozhovor a spoustu dosud nikdy nepublikovaných fotografií jeho dcera. Nápadů na knížky mám spousty, ale všechno bude záležet nejen na mých časových možnostech, ale především na finanční podpoře firem a donátorů, protože vydávání knih je dnes finančně poměrně náročné a já si v posledních letech vydávám své knížky sám. Mohu je totiž udělat přesně podle svých představ, výpravnější a neposlouchám řeči nakladatele, že je moje představa o knížce moc drahá a musím ze svých nároků slevit. A Petr Kellner, Andrej Babiš, Karel Komárek ani jiný miliardářský donátor mi zatím nezavolal a neřekl, že je z mých knížek natolik odvázaný, že by chtěl vydání všech dalších financovat… (smích)

 

Foto: Václav Nekvapil, MV knihy

 


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353