Textař, básník a novinář Michal Horáček slaví. K šedesátinám mu kolegové muzikanti nadělili dva unikátní koncerty v pražské Státní opeře a Supraphon z nich pořídil živý dvojdiskový záznam. Album nese stručný, leč výstižný název: Michal Horáček – Tribute. Znějí z něho písně s Horáčkovými texty v podání výkvětu české a slovenské populární hudby, navíc mnohdy v nečekaných seskupeních. Tak, jak zněly během zmíněných slavnostních večerů. Samotný Michal Horáček přiznává, že to byly večery svérázné, dojemné a působivé.
Podílel jste se na jejich dramaturgii a přípravách?
Ne, na organizaci koncertů jsem se nepodílel, nevybíral jsem ani písničky ani interprety. Nebudu ale předstírat, že mi akce zůstala úplně utajená. Bylo do ní zapojeno tolik lidí, že by to ani nebylo možné. Viděl jsem i zkoušky. Ale dárek to pro mě byl velký – se vším všudy.
Dojalo vás to?
V takových případech se člověk dojetí neubrání, vždyť nejsem robot. Přišla a zahrála či zazpívala kvůli mně spousta lidí, někteří ze Slovenska, Jana Kirschner dokonce z Londýna. A nejen skvělí zpěváci, taky vynikající instrumentalisté, Michal Pavlíček, Radek Pobořil, Petr Malásek, Robert Balzar… prostě ti nejlepší z nejlepších. Vytvořili orchestr pro tuhle jedinou příležitost, vlastně proto, aby mi udělali radost. Nad tím se nelze nedojmout. Navíc Státní opera byla vyprodaná, a to byly lístky dost drahé! A když pak plné divadlo vestoje tleská, člověk si řekne: to, co dělám, má smysl!
Pochyboval jste někdy o tom, že to, co děláte, má smysl?
Jistě. Umělecká tvorba je sice krásná, ale taky zrádná. Když jako strojní inženýr postavíte most, vidíte, že stojí a že má smysl. Když uklízečka vytře podlahu, vidí, že je čistá. U umělecké tvorby tohle nikdy hned nevidíte. Stejná věc může vyvolat lhostejnost, odmítnutí nebo naopak nadšení; nikdy tak vlastně nevíte, jestli to, co jste vytvořil, je dobré. V tomhle ohledu je umělecká tvorba dost krutá.
Platí o vás, že čím jste starší, tím jste dojímavější?
K projevům stařeckosti snad opravdu patří stále častější ronění slz, ale mě to zatím nepotkává. Dojímám se nad stejnými věcmi, jako když mi bylo dvacet. Měl jsem dobrý a pestrý život, ve kterém bylo hodně příležitostí k dojetí. Zažil jsem ruskou okupaci Československa, měl jsem možnost v listopadu 1989 promluvit k miliónu lidí. Takové záležitosti dojmou, i když se musíte tvářit, že dojatý nejste, aby vám vůbec bylo rozumět. Obecně si myslím, že člověk, který se nedokáže dojmout, o hodně přichází.
Co vás dokáže naštvat?
Neserióznost. Třeba když někdo přijde na schůzku pozdě a nepřipravený. To mi připadá nefér.
Vystoupil na vašem narozeninovém koncertě ve Státní opeře nějaký interpret, se kterým jste doposud nespolupracoval – zažil jste v tomto duchu nějaké překvapení?
Ne. Je sice pravda, že jsem ještě nenapsal písničku pro Anetu Langerovou, ale Aneta se jako jeden z interpretů podílela na jedné z mých desek, Tante Cose Da Veder. Na zmíněném koncertě zazpívala písničku z alba Hany Hegerové, což je samo o sobě odvážné, a zazpívala ji po svém a dobře. Tohle pro mě bylo překvapením. A překvapivá pro mě byla i některá spojení, například když Michael Kocáb s Lucií Bílou zpívali píseň S cizí ženou v cizím pokoji jako duet; měl jsem pocit, že teprve teď dostala tato píseň ten správný smysl. Že se po pětadvaceti letech sklenula do dokonalého výrazu a smyslu.
Ze kterého jména u interpretace vaší písně jste měl ve své textařské kariéře největší radost?
Obrovskou radost mi udělalo, když moje texty zpívala Hana Hegerová, to byl rok 1987 a já jsem byl naprosto neznámým textařem, který se pohybuje kdesi mezi hazardními hráči. Bylo to pro mě splnění snu; vyletěl jsem vlastně z nuly rovnou do stratosféry. Od té doby už mě nic nemohlo zaskočit. Bylo ale hodně věcí, které mě potěšily. Nedávno například nazpíval jednu baladu s mým textem Zdeněk Svěrák, se kterým jsem doposud nikdy nepracoval. Taky mě těší, když se někdo ne tak známý stane díky mým písničkám známějším. To je případ Nadi Válové, která ve Státní opeře vystoupila s písní V úzkých. Už při zkouškách z ní byli všichni úplně pryč. A pak mi gratulovali, že jsem ji vlastně našel…
Koho jste ještě takhle našel – dá se říct, že třeba Vojtu Dyka jako zpěváka?
Vojtu jsem angažoval ještě v době, kdy ho málokdo znal. Byl jsem na jeho absolventském představení na DAMU a líbil se mi. Když vystupoval v našem lyrikálu Kudykam, byl na počátku své dráhy. Nemůžu si ale myslet, že by si ho nikdo jiný nevšiml; naopak – Vojta je zjev předurčený k tomu, aby si ho všiml kdekdo.
Album Tribute zachycuje celý koncert, nic z proběhlých večerů na něm nechybí…
Je to tak, zaznamenává celý koncert, dokonce živé zážitky z něj překonává! Příklad: první den nemohla vystoupit paní Věra Nerušilová, měla jiné závazky, ale přišla a vystoupila alespoň na druhém koncertu. A na albu samozřejmě je. Kromě toho se u každé písně dalo vybírat vždy ze dvou pokusů, a tak je na albu opravdu to nejlepší.
Jste zastáncem vydávání živých alb?
Obecně ano. Samozřejmě i živá věc se může zpracovat hodně špatně, nároky na mistra zvuku jsou v tomto případě extrémní, něco jiného je zažít a slyšet koncert na místě a něco jiného je, jak zní z média. Jsem šťastný, že album Tribute »vyráběl« pan Michal Pekárek, se kterým spolupracuji už léta. Konečnému zvuku alba věnoval hodně práce – a na výsledku je to znát.
Hlídal jste si konečnou podobu desky?
Vůbec ne. Album považuji za dárek pro sebe, tak jsem do jeho podoby vůbec nezasahoval.
Foto: Supraphon
