Menšík žádal Švorcovou o pomoc pro své dítě!

Legendární seriál Jaroslava Dietla Žena za pultem budí emoce i málem čtyřicet let od svého natočení. Má své velké odpůrce, ale i skalní fanoušky, což dokazuje velmi dobrá sledovanost, když se Žena za pultem objeví v televizi. Nyní vychází v nakladatelství Omega o seriálu kniha z pera zkušených novinářů a spisovatelů memoárové literatury Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila. Mezi plejádou hereckých hvězd, které se v seriálu objevily, nemohl chybět i znamenitý humorista, vypravěč, bavič a neméně vynikající herec Vladimír Menšík, který se zhostil úlohy vedoucího prodejny.


„Netvrdím, že jsem patřila k nejbližšímu okruhu jeho přátel, ale měla jsem pro něj vždycky slabost jako většina jeho kolegů. Poprvé jsme se setkali, když putoval Národní třídou od hospody k hospodě. Já byla mladá holka a můj společník byl známý mladý klavírista. Trochu jsme se namlouvali. Menšík nás hned srdečně zdravil: ,Ahoj, Jardo, to je tvoje maminka?!ʻ Chvilku trvalo než jsem ten typický menšíkovský vtip pochopila a ocenila. Viděla jsem ho tenkrát v Divadle D 34 v Žebrácké opeře, jeho kulometný slovní projev byl k nepřeslechnutí,“ vzpomíná v nové knize Jiřina Švorcová, která ztvárnila hlavní roli prodavačky Anny Holubové.


„Pracovně jsme se setkali až při Ženě za pultem. Hrál vedoucího prodejny – jednu z hlavních a typicky dietlovských postav, klaďase s lidskými slabostmi. Menšík ji vrchovatě naplnil člověčenstvím. V té době si už denně píchal injekce a z natáčení ho odváželi do nemocnice, kde ho vždy přes noc dali do pořádku, aby mohl druhý den zase pracovat. Jediná z herců Lenka Termerová mu při píchání injekcí dokázala asistovat. My ostatní jsme zbaběle utíkali. Někdy Vladimír jen seděl v šatně a byl úplně vyčerpaný, ani na oběd s námi jít nechtěl. Jindy místo odpočinku bez oddechu bavil komparz. Jako by se bál zastavit. Jako by se bál, že svůj neúnavný motor už nenastartuje. Měli jsme o něj strach.


Jednou mě také pozvali do televizního pořadu Křeslo pro hosta. Vymyslel ho ředitel Jan Zelenka a zpovídali se v něm zajímaví lidé nejrůznějších profesí: Vladimír Remek, Mirek Florian, klavírista Josef Páleníček, ministr a taky básník Miroslav Válek, Július Pántik, Václav Hudeček, Mária Kraľovičová a mnoho dalších. Mohli jsme založit klub. Menšík byl výborný moderátor, na co sáhl, to uměl. I v této roli dokázal lidi bavit a najít s nimi společnou řeč. Rozhodně nebyl bavičem v dnešním slova smyslu. Za vrchol herectví považuji jeho tragickou roli v Ikarově pádu.


Natáčeli jsme spolu také inscenaci Výhoda z cyklu A tak se ptám… Byla to série modelových situací, ke kterým může v životě dojít. Byla jsem obsazena do role virtuózky na flétnu, ve které jsem se necítila. Nikdy jsem nebyla intelektuálka. Ocenila jsem, že mi to Vladimír ani náznakem nedal najevo. Bylo to pro mě veliké dobrodružství – stejně tak jako partnerství s Vladimírem Menšíkem, kterého jsem upřímně obdivovala. Byl to herecký fenomén, jehož výrazový rejstřík neznal falešné tóny. Dokázal být stejně pravdivý v komedii jako v tragédii, poněvadž měl citlivé moravské srdce, zdravý rozum, obrovskou dávku fantazie a humoru a nezkrotný temperament.“ vzpomíná Jiřina Švorcová.


„Později měl problém s jedním ze svých dětí, přišel mě požádat o pomoc na Svaz dramatických umělců. Byl obrovský táta a miloval rodinu, o děti se strachoval. Ale šlo jen o nějaký přestupek ve škole. Moje rada vyšla. Jeho žena Olga mi pak zaslala vyšívanou dečku, dodnes visí na zdi.
Společně jsme se s Vladimírem radovali když jsme po Ženě za pultem získali v soutěži, kterou vyhlašoval časopis Květy, cenu Zlatý květ. Tenkrát prohlásil: ,Vždycky všechno vyžerou ti mladí. Konečně se dostalo také na nás!ʻ


Dnes se mnoho lidí dovedně přiživuje na jeho originalitě v marné snaze se mu vyrovnat nebojí aspoň využít jako dobře prodejný artikl. Myslím, že v řadě případů by se Vladimír velmi pobavil, v některých i upřímně naštval. Jsem ráda, že jsem se s ním poznala lidsky i pracovně a že náš vztah nebyl ničím zkalen,“ řekla o Menšíkovi Jiřina Švorcová.


A jak na Menšíka vzpomíná jeho tehdejší »ošetřovatelka« Lenka Termerová? „On si pomalinku píchal injekce sám a pak jsem dokonce byla poctěná, že mi řekl: ,Hele, Termerko, pojď mi to píchat, ale musíš pomalu.ʻ Třásly se mi ruce, ale injekce jsem mu píchala. On už měl v té době i astma, ale na place to nebylo znát a vůbec nechápu, kde bral energii,“ diví se Termerová a zároveň přiznává, že někdy byl problém udržet koutky vodorovně, neboť proslulý mistr vtipu si neodpustil fórky ani na place.
„Dělalo nám to velké problémy, protože on byl lišák a vždycky si to hrozně rád natajmoval, když už to nebylo možné, protože věděl, že nás všechny odbourá. To bylo nádherné. Mám od něj ještě dnes doma podepsanou desku, ale nemůžu říct na kameru jaký verš mi na ni napsal. Menšík byl skutečný gigant,“ vzpomínala později Termerová.


A veselé vzpomínky na Vladimíra Menšíka má i Otakar Brousek mladší. „Pan Menšík nás neustále bavil, byla s ním strašná sranda. Čekali jsme tam v jedné místnosti, než půjdeme na plac a Menšík neustále povídal a my jsme řvali smíchy. Už volali: ,Menšík na plac!ʻ on odpovídal: ,Já už běžím,ʻ a ještě dořekl vtip a běžel. Bylo to nádherné,“ vzpomínal Brousek s tím, že se s Menšíkem před kamerou potkal ještě nekolikrát.
„Mně se vzpomínky na Vladimíra Menšíka prolínají, protože jsem s ním točil nejenom tenhle seriál, ale ještě různé televizní inscenace i filmy. Vlastně si moc nevzpomínám na to, co jsme hráli, ale vždycky si vzpomenu na to, že jsme někde seděli, třeba u oběda, povídalo se a on opravdu nezavřel pusu a měl pořád historky. Byla s ním ukrutná legrace. Navíc jsem byl mladý, tak jsem jen pokorně seděl a poslouchal. A i při nátáčení Ženy za pultem, když jsme čekali až půjdeme na plac, tak jsme seděli vzadu v takové malinké, ošklivá a velmi neútulné místnosti a když tam s námi byl Vladimír, byla tam opravdu strašná sranda. Když šel na plac, domluvil vtip, zavřel dveře, odešel a my si mysleli, že jde točit, ale on se ještě vrátil, otevřel dveře a ještě něco řekl. On byl gejzír.


Vůbec si nevzpomínám, že by měl nějaký problém s alkoholem. Když jsem s ním potom točil něco jiného, tak ho vozili na injekce. A také vím, že měl problémy s dýcháním. Můj otec s ním hrál u E. F. Buriana a Vladimír Menšík přestal hrát divadlo kvůli dechu, protože to neudýchal. U filmu nebo v televizi to jsou krátké záběry, na které dechově stačil,“ uzavřel vzpomínání na hereckého barda Otakar Brousek mladší. A my už je dodáváme, že kniha Žena za pultem je již v prodeji.

Foto: Nakladatelství Omega


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353